Nechte sudetské přijet, ale…

   Na pozvání z. s. Meeting Brno má být v květnu 2026 v Brně sjezd sudetských Němců. Sjezd těch po pádu Třetí říše odsunutých do německé domoviny, a jejich potomků. K masovému přesunu lidí, ve XX. století nijak výjimečnému, tehdy došlo poté, co i lídři vítězných států uznali, že až na výjimky už tu nebude možné soužití našinců s Němci. Vždyť i informace o Pochodu smrti v Hradci nad Moravicí citují prosbu umírajícího vězně „až dojde k zúčtování, nenechte z nich na živu ani nemluvňata". 

   K řadě úděsných činů tehdy mohlo dojít jen proto, že mocní Třetí říše s pomoci tehdy respektovaných vzdělanců zničili sousedské vztahy, respekt a soucit se všemi, kdo byli vypovězeni z národního společenství. V lednu 1933 ještě byli všichni Němci jedním národem, ale pak režim některé z nich označil a vyvrhl.

   Podobný proces vylučování ze společenství nyní probíhá i u nás, a mně vadí víc než možný sjezd Němců. Od roku 1989 jsme se přece měli všichni snášet, ze společenského dění neměli být vylučováni ani hybatelé zavrženíhodného režimu, odpuštěno bylo (25.11.1989 na Letné) i těm, kteří ještě před pár dny mlátili lidi na Národní.

   Za premiéra prof. PhDr. Petra Fialy, Ph.D., LL.M., dr. h. c. je řada našinců označována a vypuzována ze společenského dění. I člověk prezidenta - arm. gen. v.v. Ing. Petra Pavla, M.A. - právník plk. Mgr. Otakar Foltýn, jasně prosazuje odklon od Masarykova chápání demokracie, že každý občan může říct i já jsem stát.

   Proces podporují respektovaní vzdělanci hlásající jako slogan Třetí říše, že ne každé stvoření s lidskou tváří je člověkem. JUDr. Pavel Kosatík prohlásil na veřejnoprávním rozhlase velkou skupinu lidí za odpad (a byl vyznamenán prezidentem (Pavlem). Kněz PhDr. Jan Jandourek, Ph.D. hlásá, že může být člověk hnojem a hlasování hloupé.

   Lidé tím vychovávaní už plní sociální sítě samosoudy a lynčováním „(ne)lidí“. Já proto píši:
Nechme sudetské přijet v dobrém, ale vzepřeme se zrůdné politice „elit“ podobné té, jíž se nevzepřeli odsunutí. Jinak i nám bude možno říct „soužití s vámi už je nemožné“.

---

P.S.: Zhodnocení dění v Třetí říši, jež podporovali i renomovaní vzdělanci, např. filosof Martin Heidegger a teolog Gerhard Kittel, je převzato z knihy americké profesorky, historičky nacistického Německa: Claudia Ann Koonz Svědomí nacizmu

Související texty zde:
Hrozba komunismu? 
Co opravdu přinesl Listopad 1989? 

Hrozba komunismu?

   Když jsem byl malý, učili nás, že naše generace jako první bude znovu žít v komunismu. Společnost naváže na dávné občiny, v nichž si nikdo nepřivlastňoval půdu, zdroj obživy – ta patřila všem a o výnosy z ní se „občané“ dělili. Společným zájmem všech mělo být rozumné soužití zahrnující i pořizování a využívání zdrojů, jak je tomu v (izraelských) kibucích.

   Pak jsem žil v ´reálném socialismu´, v němž aparát Strany nesocialisticky ovládl i zdroje obživy, a pracující mu vyčítali, že parazituje na jejich práci – ať žije KSČ, ale za své, upravil si lid povinné dogma. Strana nevedla lid k slibovanému soužití, ale k víře kdo nekrade, okrádá rodinu. 

   Protože ve škole i v zaměstnání jsem musel vše charakterizovat přesně, byl jsem po 17.11.1989 nepříjemně překvapen, když lepší lidé začali tvrdit a uzákoňovat, že má generace v komunismu žila, a to do 17.11.1989.

   Pak nová moc, zrozená z revoluce s lidskou tváří, ukázala tvář předrevoluční ! Podobně jako KSČ po volbách r. 1946 i ona „zapomněla“ plnit program, který jí získal důvěru velké části společnosti. Mj. dál ohrožovala společnost nešvary, které podle Občanského fóra vedly do krize, a nechala uzákoňovat a propagandisty omílat, že společnost do krize vedl a stále ohrožuje komunismus.

   Navíc boj proti komunismu dává za pravdu např. doc. Milanu Kubrovi, že demokratická politika může být politickým divadlem. Vždyť letos zákonodárci zakázali symboly, které lidem neublížily, neubližují a nejsou jen komunistické. Odborníci výdobytku revoluce, Ústavu pro studium totalitních režimů, rozjeli kampaň proti možnému pojmenování stanice pražského metra podle blízké ulice Olbrachtova. Pojmenování nevadící u ulice má vadit u metra, neboť Olbracht byl komunista podobně jako náš prezident.

   Nejsem sám, kdo má za to, že je nesprávná polistopadová změna rétoriky, jež za hrozbu vydává to, co mělo být (těžko realizovatelnou) nadějí. 

   31. 5. 2005 při veřejném senátním slyšení na téma Hrozba komunismu?  zdůraznil o hrozbě přednášející Petr Vančura, že je správné „použit výraz „bolševismus“, a ne „komunismus“. V běžné řeči významy těchto výrazů často splývají, ale rozdíl tu je:  komunismus začínal jako utopická naděje, kdežto bolševismus byl od svého vzniku bezohledným pragmatickým nástrojem uchvácení moci, který se za idealistické představy komunismu jenom skrýval.“

   K naší předlistopadové minulosti P. Vančura uvedl: „O tomto období mluvíme jako o komunismu, ale v podstatě se jednalo o surovou bolševickou okupaci. Její důsledky a současné mutace zůstávají i dnes největším nebezpečím našeho zatím váhavého pokusu o demokracii. Je proto důležité pochopit hlavní metody bolševismu: Jsou jimi 
1)  nesmlouvavá centralisovaná hierarchická struktura moci,
2)  odstraňování potenciálních protivníků,
3)  mediální manipulace, a
4)  klamavé domácí i mezinárodní strategie tajných služeb.“

   Řeči, že naši společnost kdysi paralyzoval a dnes ohrožuje komunismus, jsou podle mne samy hrozbou. Odvádí pozornost od faktu formulovaného Janem Patočkou, že „velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století... starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní...“ Proto se řada všehoschopných menšin pokouší podřídit si společnost. Využívají i P. Vančurou zmíněné metody, o nichž se dnes nemluví; a vždy vypráví, že oni i podle odborníků přináší dobro a páchané zlo je dočasné a nutné.

   Strategii okupantů popisuje i v „šedesátkách“ napsané a poté zakázané románové podobenství Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy. Po 17.11.2025 uzákoněný zákaz symbolů či „ideologií“ vyprávěných bolševiky či v Třetí říši podobným strategiím nebrání. 

Co opravdu přinesl Listopad 1989?

   Jako malého mě rodiče učili jednat „civilizovaně“. Abych se k druhým choval tak, jak bych chtěl, aby se oni chovali ke mně; abych nelhal a pokud někomu ublížím, měl bych chtít to napravit. Politici, s výjimkou nedlouhého období šedesátých let, však takové soužití nepřipouštěli, neb narušovalo jimi vedenou „očistu společnosti“ tehdy zvanou třídní boj.

   Když o Listopadu 1989 politici Občanského fóra (OF) přišli se sloganem nejsme jako oni, s analýzou příčin společenské krize a s odlišným programem pro budoucnost, věřil jsem, že „civilizované soužití“ se tu stane běžné. Nestalo se, a já na otázku co opravdu přinesl Listopad 1989, odpovídám zklamaně především změny názvoslovné. Mimo jiné politici považovali za podstatné předlistopadový režim, jenž byl tzv. reálným socialismem, v němž jsme měli shromažďovat síly pro přechod ke komunismu, prohlásit za „komunismus“.

   Zůstali jako oni v mnoha bodech podstatných pro mne. Neodstranili některé nešvary, jež podle OF vedly režim do krize - např. nepovedená digitalizace stavebního řízení odhalila, že stále není respektována samozřejmá zásada kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost.

   Nenaplnili zásadní cíl, o který OF slíbilo usilovat – aby stát byl právním, demokratickým, v duchu tradic československé státnosti a v duchu mezinárodně platných zásad, vyjádřených především ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Místo toho tu podobně jako v letech 1939 -1989 řada lidí v rámci „očisty společnosti“ považuje za své právo ubližovat druhým:

   Mocensky vlivní opět zařazují lidi i bez řádného soudu do tzv. „nepřátelských skupin“ (nyní např. extremistů) a omezují jejich právo podílet se na společenském životě. Jiní necivilizovaní demokraté chtějí takto onálepkované zbavit i života.

   Když jsem byl mladý, obdobnou společenskou atmosféru v Gottwaldově ČSR dospělí přirovnávali k atmosféře v německé Třetí říši. Dnes já společenskou atmosféru v republice Petrů Fialy (profesora) a Pavla (generála) přirovnávám k necivilizované atmosféře Gottwaldovy ČSR.

   Během téměř osmi desítek let mého života vývoj dává za pravdu slovům Ludvíka Vaculíka z šedesátých let XX. století: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli… Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví.

   Věřím však, že změna je možná. 

Kecy vedou k puči

   V těchto dnech se, podobně jako v únoru 1948, rozhoduje o dalším politickém osudu dosud nejsilnější mocenské skupiny. A mně se vtírá na mysl věta výhružná, uzákoněná v č. 181/20007 Sb., že „ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Lidé neznalí poválečného dění si těžko mohou uvědomit, že historie se právě opakuje tím, jak si v této situaci počínají dosluhující mocenské skupiny. 

   Ta někdejší kolem Klementa Gottwalda i ta současná kolem prof. PhDr. Petra Fialy, Ph.D., LL.M., dr. h. c. šíří kecy, že jen oni brání svobody lidu a demokracii. Daří se jim dělit společnost na část věřící, že je „pokroková“, a na část označovanou za „nepřátelskou“, jež podle keců prý kolaboruje se zlou cizí mocí a s našimi lidmi má špatné úmysly. Opakují hru, kterou jsem zmínil zde.

   Protože podle keců teď jde o všecko – musíme ubránit naši zemi, se vystrašení lidé schází na náměstích, aby podpořili to, co v případě roku osmačtyřicátého označujeme za „puč“. V rozporu se zákony mají být vypuzeni z účasti na společenském dění ti, kteří byli jen kecy těch mocensky dosud vlivnějších označeni za „nepřátelskou skupinu“. Jde o likvidaci některých zaručených svobod a celé podstaty demokracie - rovnosti ´svobodných občanů´ při účasti na správě vlastní obce.

   Od té doby, co jsem začal chápat demokratickou politiku, hodnocenou i jako politické divadlo, mně tzv. „elity“ připomínají Pištíka z Orwellovy Farmy zvířat. Nyní se podobně jako Pištík „ptají“ snad nechcete aby se vrátili komunisté, ač komunisty, kteří osobně aktivně podporovali zločiny komunismu máme od Sametu ve vrcholné politice stále – mj. A. Dubčeka, M. Čalfu, P. Pavla. A prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., dr. h. c. brání demokracii Gottwaldovským způsobem.

Jak zacházíme se slovem demokracie

   Kdysi dávno prý na eurasijské pevnině dominovala centra Východu - Mezopotámie, Egypt, Persie, Indie, Čína. Řecko a Řím tehdy byly jejich evropsky modifikovaným přesahem na Západ. Jednou modifikací byla i demokracie.

   Zatímco většina panovníků se tehdy prohlašovala za Syna nebes (v Číně), byla s Bohem ztotožňována (v Egyptě) nebo „vládla z vůle Boží“, v některých městských státech antického Řecka se na čas prosadila demokracie. Za jejího otce je považován Periklés a znamenala rovnost ´svobodných občanů´ při účasti na správě vlastní obce. Shromáždění rovnoprávných mělo neomezenou moc a mohlo mj. poslat Sokrata na smrt.

   Rovná práva svobodných partnerů při správě obce s antikou neskončila. V malých společenstvích ti, kteří neměli mocenské nástroje, aby donutili své sousedy k něčemu nezbytnému pro chod obce, museli jednat demokraticky, tedy se sousedy domluvit. Když se později slovo demokracie začalo znovu používat i ve „vysoké politice“, už ale neoznačovalo specifickou formu řízení. Připomenu dva odlišné nastoupené trendy. 

   Když si lid zřídil Spojené státy sám, varoval Benjamin Franklin „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat." Proto americká demokracie zachovala rovnoprávnost při účasti na správě obce, ale vítěznou volební většinu zbavila neomezené moci. Listina práv, The Bill of Rights, je seznamem toho, co ani demokraticky ustavená vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny. 

   Když provedli Velkou revoluci Francouzi, demokraticky k moci nastoupivší Maximilien Robespierre a Výbor pro veřejné blaho se opřeli o tezi J. J. Rousseaua, že lidé se rodí dobří a kazí se až vinou společnosti. Proto údajně „nutnou nápravu společnosti“ prohlásili za tak ctnostnou, že jí mohou dosáhnout i terorem. Pro ně a následovníky se politika stala záležitostí určování skupiny „pokrokové“ a „nepřátelské“ s tím, že ta „pokroková“ může tu „nepřátelskou“ vypudit z účasti ve společenském dění „demokratické obce“. V minulém století Evropa zažila a pak odsoudila verze této „prýdemokracie“ založené na myšlenkách „pokrokové“ třídy, národa či rasy. Nyní podobně brání „progresivní skupiny“nejen v EU „demokratický řád založený na pravidlech“. 

   Mně bylo už za vlády KSČ odporné, když v rozporu s právem určovala „nepřátelskou skupinu“ nálepka udělená mocensky vlivnými osobami, a Rudé právo prosazovalo mj. „NE ztroskotancům, zaprodancům“. Ještě odpornější je mi nyní požadavek „Ne extremistům“ využívající nálepku podle pana Zbořila k nám z Německa zavlečenou dnešním premiérem Fialou. Spolek „Milion chvilek pro demokracii“ se totiž chlubí, že požadavek potlačit zaručená lidská práva „nepřátel“ veřejně podpoří i zmocněnkyně vlády pro lidská práva, KLÁRA ŠIMÁČKOVÁ LAURENČÍKOVÁ! 

   Cestu k nápravě vidím i v tom, že bráníme i moci demokraticky ustavené, aby považovala své postoje za závazné pro všechny, a potlačovala nezávislost moci výkonné, zákonodárné a soudní. Správnou cestou se roku 1997 vydala i Meziparlamentní unie (IPU) přijetím Všeobecné deklarace o demokracii – protože je legální jen demokracie, deklarovala IPU, co slovo demokracie znamená. Deklaraci podpořila i OSN vyhlášením 15. září Mezinárodním dnem demokracie. Proti té Deklaraci se vymezila jen Čína. A jak se s ní zachází „u nás“? 

   Když jsem na Google zadal česky dotaz, kdy je Mezinárodní den demokracie a co znamená Všeobecná deklarace o demokracii, Google mi odkázal na Den boje za demokracii 17.11. a citoval AI, že taková Deklarace neexistuje a existovat nemusí. Až jsem témuž Google zadal dotaz anglicky, přiznal, že Den demokracie je 15.9. a AI mi stručně popsala Všeobecnou deklaraci o demokracii. Tak odporně u nás „informujeme“ o pojmu demokracie.

Hlavní zdroje: Imanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech; Fareed Zakaria: Budoucnost svobody; Noël O´Sullivan: Fašismus; Vlastimil Vondruška: Breviář pozitivní anarchie.

Předvolební

   Před osmdesáti lety skončila válka s podtitulem válka proti fašismu. Fašismus v některých zemích Západu mezi světovými válkami nahradil zde zdiskreditovanou demokracii, a - řečeno slovy dramatika G.B.Shawa - budoval efektivní vládu ve službě národu.

   Lidé jako Ferdinand Peroutka však chápali, že v té válce „byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem“, a „nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá“. A řada politologů se přestala zajímat o aspekty fašistické ideologie (jako korporativistickou doktrínu), a věnovala se studiu politického stylu, jímž duce a führer dokázali ve svých zemích nadlouho ovlivnit většinu společnosti. Předpokládali, že styl už jednou „úspěšný“ použijí další uchazeči o moc i držitelé moci.

   Že způsobem vlády hned po válce bylo i Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, doložil odborný pracovník ÚSTR Petr Placák. Americký politolog specializující se na fašismus profesor Robert Paxton v knize Anatomie fašismu v kapitole Fašismus mimo Evropu uvedl, že i novém tisíciletí ve výspě Západu – Izraeli - v roce 2002 již bylo možno zaslechnout z pravého křídla, tedy od strany Likud a některých menších náboženských stran, rétoriku, která se blíží funkčnímu ekvivalentu fašismu. Vyvolený národ začíná znít jako panská rasa, jež vyhlašuje jedinečné „poslání ve světě“, vyžaduje „životní prostor", démonizuje každého nepřítele, který by bránil realizaci osudového národního předurčení, a připouští nezbytnost užití síly, aby těchto cílů dosáhla. 

   A jak jsme na tom dnes my?

   Ponechme teď stranou, že zdejší držitelé moci podporují akce Likudu. Horší je, že hlásají patříme na západ, ale nerespektují zásadní západní princip, že moc výkonná, zákonodárná i soudní jsou oddělené a vzájemně se hlídají. „Zpravodajství“ vzbuzuje dojem, že demokracie jsou akce „těch správných lídrů“. A náš „lídr“ je „správný demokrat“, ač nebyl vítězem voleb.

   Je jako kdysi duce a führer součástí moci výkonné i zákonodárné a fušuje i do moci soudní – jeho „rozsudky“ nepřipouští principy demokracie masarykovské, že demokracie je diskuse a že ´stát jsem já´ si může říct každý občan. Lídr podobně jako dříve duce a führer označil lidu jeho nepřátele (Babiš, Rusko), polarizuje a militarizuje společnost, vede boj proti nesprávným názorům, a „strategickou komunikací“ zkouší vypudit celé skupiny lidí ze společenského dění. Politickou kariéru založil na vymezování se proti něčemu: od znáte nějaké evropský recept, který funguje přešel k osobnímu podílu na tvorbě těch receptů a začal se vymezovat proti těm, kteří zpochybňují ty recepty či jím určené nepřátele.

   Proto soudím, že při blížících se volbách máme možnost být pro pokračování rozkladu právního státu, pro fanatismus už rozkládající společnost, a pro život dle pruskoevropských receptů. Nebo znovu žádat to, co bylo jako oprávněné uznáno před téměř osmdesáti lety Všeobecnou deklarací lidských práv – že tzv. elity musí být umravněny a důstojnost členů lidské rodiny uznávána.

P.S. . V případě slova jako demokracie nejenže neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický. George Orwell 

Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným

    Masarykovská demokracie byla založena na diskusi a pravidlu, že každý občan si může říci i já jsem stát. Politika opačná – mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění - byla odsouzena nejen v norimberském procesu.

   Dnešní naši „demokratičtí" politici ctí osobu Masaryka a likvidují jeho výše zmíněný odkaz. Bojují proti „nesprávným názorům" a pokračují v politice mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění. Už při prvních polistopadových volbách v aféře Bartoníček i Václav Havel podpořil tezi kdo není odsouzen, může být vinen.

   Jako v Třetí říši a bolševickém impériu i dnes „demokraté" upírají lidem práva ne kvůli jejich počínání, ale kvůli nálepce, kterou mají: „Nedopustíme to, aby komunisté rozhodovali o budoucnosti ČR. Uděláme pro to všechno a nikdy s nima nebudeme spolupracovat.“, hlásá politik z kandidátky Macinkových Motoristů Boris Šťastný. A „demokrat" z TOP 09 Jiří Pospíšil nás vrátil do dob předdemokratických, když ve stylu rakouského právníka Bobliga z Edelstadtu obvinil Janu Maláčovou, že spojili se s ďábly, kteří zavraždili Horákovou dřív než se vůbec narodili.

   Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným. Dává i dnes za pravdu švýcarskému historiku Jacobu Burckhardtovi (1818 – 1897), který už ve své době považoval za převažující znak evropských dějin tendenci k politickému extremismu.

   Naději mi však dává názor, který později vyslovil (německý) historik Ernst Nolte ve své knize Fašismus ve své epoše: I po totální porážce západních demokracií by nesčetní lidé trvali na přesvědčení, které je základem liberální a demokratické víry, že nedotknutelnost a důstojnost osoby musejí být hranicí a cílem vší politiky. I po porážce SSSR by nesčetní lidé po celé zeměkouli bránili doktrínu, která je jádrem komunismu, podle níž jen zespolečenštění výrobních prostředků razí cestu do lepšího světa.

„Změny režimu“, prý k lepšímu

   Po II. světové válce dva státy dosud spojenecké se - slovy historika Imanuela Geisse - staly supervelmocemi, které mají tendenci nárokovat si celý svět; pokoušejí se seskupit kolem sebe svět „do posledního muže“ a tím ho polarizovat. V Československu hned po válce část politiků prosadila změnu demokratického politického režimu. Nová demokracie měla být lepší, ale podle historika Jiřího Pernese byla „omezená“; mj. proto, že Ústava platila, ale mocní se jí ne vždy řídili. Poté, co se stal prezidentem soudruh Gottwald, bylo ještě hůř - část vládnoucí vrstvy si opět dala právo „nepřátele“ drtit i nezákonně.

  Později - na rady „své supervelmoci“ – mocní uznali jisté chyby a přijali pro lid závazné poučení z krizového vývoje. Další poučení bylo dokonce uzákoněno po rozdělení republiky. Václavové Havel a Klaus podepsali tvrzení, že zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný byl režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. Já k tomu mám námitky.

   Mocensky vlivné osoby rozhodovali o osudech občanů zločinně, nelegitimně a zavrženíhodně už před 25. 2. 1948. Během zákonem „odsouzených šedesátek“ se naopak režim změnil k lepšímu – mocní jednali lidštěji, neboť měli opozici ve Straně i mezi občany.

   Občané tehdy oponovali jako kdysi Karel Čapek: My, občané, nechceme vládnout, ale chceme ´zastupitelům´ důvěřovat. Je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie; než se najde politický systém hodný naší důvěry.

   Já tehdy studoval na Matematicko-fyzikální fakultě, a registroval, že občané nechtěli být jen podřízeni. Chtěli, aby společnost podobně jako matematika byla vázána platnými základními pravidly. Aby vládnoucí vrstva omezila svou moc a respektovala opozici. A mocní tehdy vskutku dělali, že lidem naslouchají; povolili i Společnost pro lidská práva a uvolnili hranice. Lidé neprchali, dokud 21.8.1968 nebyli lídři státu uneseni do supervelmoci a tam poučeni.

   Od té doby uplynula řada let a já stále věřím v to, co mě naučili na fakultě - na problémy pohlížet z různých úhlů a dodržovat nerozporované principy. Vadí mi však částí vládnoucí vrstvy prosazená „změna režimu“ - že mocní se opět ne vždy řídí Ústavou.

   Vždyť podle státní zástupkyně mj. není trestné, když příslušník vládnoucí vrstvy nerespektuje ústavní omezení státní moci. Ústavě jsou zase nadřazena rozhodnutí „té správné cizí moci“.

   Poté, co se stal prezidentem Petr Pavel, soudruh prý polepšený, Ústava článkem 2) sice garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno. Prezident přesto podepsal paragrafy umožňující jako v „padesátkách“ občana odsoudit za činy/názory nezakázané, prosadí-li mocensky vlivná osoba názor svůj, že ze strany občana šlo o „čin pro cizí moc“. Navíc Pavel jako Gottwald toleruje, že lidé podezřelí z kritického pohledu na činnost údajně „správných demokratů“ přestávají „být lidmi“ a jsou prý „sviněmi“; nemají názory ale „kvičí“, a pod.

   Jednou nám možná i „správná cizí moc“ zase řekne, že bylo chybou tolerovat nezákonné zacházení s „nepřáteli“. Já však mocnými spáchanou „změnu systému“ odmítám už dnes. Mám ji za legální, ale nelegitimní.

Politické procesy a politická mluva

   27. června 1950 byla ´popravena´i Milada Horáková. Po Sametu naši zákonodárci učinili z 27. června významný den. Má připomínat perzekuované a usmrcené oběti zločinných politických procesů, ale podle mě nese neodpovídající název Den památky obětí komunistického režimu.

   Politické procesy spojené s perzekucemi a usmrcováním nebyly páchány jen v režimech ´komunistických´. Ve svobodnějších časech Pražského jara, už před rokem 1968, tezi zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli podpořili jak pamětníci způsobů vlády Franze Josefa, tak i historici.

   Posametoví zákonodárci se připojili k sémantické revoluci vyhlášené Václavem Havlem v závěru hry Zahradní slavnost, že dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme, že A může často zároveň být B…

   Předlistopadový režim nevedl společnost ke komunismu, jak tehdy předvídala Ustava. Stálý nedostatek nějakých potřeb naučil lid pravidlu ´kdo nekrade, okrádá rodinu´. Až sémantická revoluce dovolila zvát ´komunismem´ režim, který komunismem nebyl.

   Já osobně bych asi musel vrátit diplom mé alma mater, kdybych se s touto ´revolucí´ smířil. Zastávám názor, odposlechnutý na veřejném senátním slyšení, že nemáme zaměňovat slova bolševismus a komunismus – bolševici se za ideje komunismu začali skrývat, až když byli u moci.

   Tezi zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli, s výjimkou krátkých období Pražského jara a Sametu dávají za pravdu opakovaná tvrzení, že ti u moci chrání demokracii a s lidmi to myslí dobře, zatímco opozice slouží zájmům zrůdného ´strýčka Sama´ či Putina; a že někteří svobodní lidé prý nepatří do ´vládnoucího´ lidu.

   Podle mne je správné připomínat oběti zločinných procesů. Mám však za zlé, že politiky, kteří byli v době procesů u moci a i podle Občanského fóra jsou za procesy spoluodpovědní, známý pražský sociolog nyní řadí mezi ´elity´. Někteří ze spoluviníků se po Listopadu opět stali vrcholnými politiky. Např. Alexandr Dubček, významný aparátčík už v padesátých letech, který v létě 1969 umožnil perzekuci podpisem´pendrekového zákona´. Či Marián Čalfa, za normalizace vedoucí legislativního odboru Úřadu vlády.

   Připomínám si oběti zločinů spočívajících v perzekuci a dokonce i vyhlazování velkých částí společnosti z politicko-ideologických důvodů. Zločiny i oběti si zaslouží i odpovídající pojmenování. Příkladem je mi památníček obětem poúnorového teroru před chrámem ve Znojmě-Louce, v německém textu mluvící o obětech stalinského bolševismu. Pro zločinné jednání podporuji anglosaský termín „politicida“. 

I zákony mohou podporovat bezpráví

   Po roce 1789 se podle historika Noël O´Sullivana za legitimní považuje jen vláda demokratická. Mnozí se však zamýšlí nad tím, proč demokracie přichází o důvěru.

   Ve čtyřicátých letech XX. století upozornil George Orwell, že neexistují žádné definice demokracie či demokrata, na nichž bychom se shodli, a proto každý může sebe vydávat za demokrata a své způsoby za demokratické. A Edvard Beneš přednášel, že diskreditaci demokracie pomáhají politické strany, jež nevyjadřují přání, zájmy, názory a potřeby skupin lidu, ale jednají jako spolčení proti nepříteli často imaginárnímu.

   Jako to spolčení v obnovené ČSR jednala Komunistická strana vedená odchovanci kominternovských škol zaměřených na subverzi a rozvrat demokratických struktur. V rámci „boje proti strýčku Samovi a jeho pomahačům“ omezovala demokracii i pomocí zákonů.

   Ty přestaly být rámcem určujícím pravidla soužití všech. Už za Gottwalda podle historika Jiřího Pernese „platily jen pro někoho“; a podle mého otce, právníka, některé z nich umožňovaly trestat lidi, kteří nikomu neublížili. Za Husáka Charta 77 oprávněně konstatovala, že mnohá uzákoněná práva lidí platí jen na papíře. Když se v roce 1989 lidé z Charty 77 drali k moci, slíbili že náš stát „musí být právním, demokratickým státem“. Když se k moci dostali, minulost se pomaleji, ale přece, začala opakovat.

   Že zákony opět platí jen pro někoho, jsem pochopil, když ministr Karel Čermák, žák za Protektorátu a absolvent „práv“ z padesátých let XX. století, v roce 2004 odmítl uznat ústavní omezení, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a napsal „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“, a ´státní zástupkyně´ Z. Galková rozhodla, že to není trestné.

   Pak Petr Fiala, k Evropanství školený mj. Berndtem Posseltem a Ottou Habsburkem a pohybující se v naší vysoké politice už dvě desetiletí, naši na papíře zaručenou svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu začal omezovat svévolně (nikoli zákonem) na pouhé právo na korigované informace. Uzákonění trestnosti „neoprávněné činnosti pro cizí moc" za jeho vlády navrátilo do společnosti obavy, že zákon opět umožňuje trestat lidi, kteří nikomu neublížili.

   Z faktu, že podobně zneužívají zákony odchovanci různých škol a ideologií, v roce 1967 vyvodil Ludvík Vaculík: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. ... Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan...

   A Ayn Randová v Atlasova vzpoura popsala, jak se pomocí „zákonů“ prosazuje „západoevropská hodnota“ citovaná Janem Patočkou – že od 16. století „nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní“:

   „Vážně si myslíte, že zákony píšeme proto, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně. Měli byste se s tím smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jedinou pravomoc - zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže nikdy není dost pachatelů, a tak se musí nějak obstarat. Začneme stavět mimo zákon kdeco, až už nebude možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil. Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze. Taková jsou pravidla, taková je hra. Jakmile ji pochopíte, bude s vámi mnohem lepší domluva.“ 

„Evropo“, pouč se od Čechů

   Zdejší věrchuška, v dobové mluvě „ti ´v věrchu´, u moci“, v polovině XX. století nechala slavit vítězství nad fašismem, ač budovala Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Nechala slavit konec světové války, ale už v roce 1951 si představitelé zemí „našeho mezinárodního společenství“ stanovili lhůtu tří let na přípravu svých zemí na další válku.

   Podle historika Jiřího Fidlera tu tehdy byly zvýšeny výdaje na zbrojení a změněna struktura průmyslu. Společnost ochromovala atmosféra strachu, byl posílen bezpečnostní a represivní aparát a úplně potlačena jakákoli opozice. Kvůli nepřiměřeným výdajům už počátkem roku 1953 ukazatele předpovídaly zhroucení ekonomiky…

   Od září 1953 i mě škola učila „příkazům doby“: Důvěřovat představitelům Strany jednající v duchu pravidel své komunity podle pokynů cizí moci. Děsit se nelidského Strýčka Sama, zahnívajícího imperialismu, západoněmeckého revanšismu. Proti jejich zdejším údajným „pomahačům“ vést „občanskou válku“ – mj. rezolucemi „žádat“ pro obviněné tresty smrti.

   Roku 1955 se po deseti letech sešli představitelé Sovětského svazu, USA, Francie a Velké Británie a dohodli se, že už spolu budou mluvit a pokusí se uvolnit mezinárodní napětí. Pak i u nás ubývalo lidských tragédií.

   Známý bonmot říká historie se opakuje, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Když nyní, ve čtvrtině XXI. století, se věrchušky „našeho mezinárodního společenství“ opět rozhodli během pár let připravit naše země na další válku, obávám se nových tragédií.

   Přestože už zbrojíme víc než „nepřítel“, musíme zbrojit ještě víc a s „nepřítelem“ nemluvit. „Hodnotový“ aparátčík prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., dr. h. c. vyhlásil zhruba totéž, co kdysi Gottwald, že „je čas stát na správné straně, tím chráníme naši budoucnost“. Aparátčice Miroslava Němcová „doporučila“ děsit se žádoucím způsobem – neúčast považuje za nepřátelský akt vůči České republice, vůči občanům České republiky, vůči její bezpečnosti, vůči její dobré budoucnosti.

   Jako kdysi Josef Urválek o Rudolfu Slánském nyní i prof. Fiala mluví o A. Babišovi - prý pomáhá nepříteli. Mluva mnohých občas připomíná tu nejhorší z Třetí říše a působí na emoce. Z reakcí Pavla Šika soudím, že i „občanská válka“ připomíná „padesátá léta“.

   Unijní věrchuška se ohání „evropskými hodnotami“, i když zjevně jedná jako Franz Josef ve XX. století. Ten mj. „byl nucen vyhlásit válku“, ač podle císaře německého neměl důvod.

   V Lichtenštejnsku vládnoucí Hans Adam II. však světu doporučuje české poučení z „hodnotových“ válek husitských: Státy by se měly snažit zabránit válkám občanským i mezi nimi samotnými, měly by sloužit všem občanům a ne jen privilegované skupině.

Hlavní zdroje: Jiří Fidler: České a evropské dějiny v souvislostech; Hans-Adam II., vládnoucí lichtenštejnský kníže: Stát ve třetím tisíciletí 

„Elity“? Jako nacisté!

   Když jsem dospíval, už bylo veřejným tajemstvím, že bolševici u nás si říkající „komunisté“, se umí chovat jako vojensky poražení nacisté. Vydávají se za ty nejlepší z nás, za předvoj společnosti, ale mají na svědomí rozdělování společnosti a řadu zorganizovaných zločinů; beze studu stíhají i ty, kteří jim ze všech sil pomáhají.

   Od doby, co aparátčíky Husáka a Jakeše v čele země vystřídali „bývalí“ aparátčíci Dubček a Čalfa, jsme nabádáni, abychom nedopustili návrat „komunistů“ k moci. Komunisté u moci dávno nejsou. Za „elity“ se vydávají jejich odpůrci a i oni svým jednáním umí připomínat nacisty.

   Jako v Třetí říši mluví o potřebě „hloubením příkopů“ rozdělit společnost.

   K v Třetí říši běžné propagandě, že někteří lidé jsou „zvláště odpudivé bytosti“, se uchýlil i sám soudruh – dnešní prezident; stačilo mu k tomu, že prý se „zvláště odpudivá bytost“ před společným fotem chovala jinak, než přál si soudruh prezident.

   K v Třetí říši běžné propagandě, že některé etnikum je svým genetickým založením nebezpečné lidstvu, se uchýlil spolupracovník premiérova vládního Stratkomu Ivan Manolov. (Zdroj zde)

 To nelze přejít mlčením. Ty u nás oživené politické způsoby přece už v Třetí říši pomohly vyvolat pocit ohrožení, atmosféru strachu, a následně umožnily i holocaust.

   Dokážeme s pachateli těch způsobů zúčtovat, jako předci zúčtovali s nacistickými průkopníky těch způsobů? Nebo se jako při sametové výměně aparátčíků spokojíme s konstatováním, že po dlouhá desetiletí se nerespektovala samozřejmá zásada kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost, a to přispělo k rozvratu základů právního státu? 

Svoboda? Od svévole moci!

   14. března 1939 bojem německého wehrmachtu v moravském Místku s vojenskou posádkou složenou především z nováčků cvičících beze zbraně, začal další boj našinců za svobodu. Svobodu, jež nejen podle Fareeda Zakarii „v dnešním světě je především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu“.

   K boji došlo přesto, že politická mluva po mnichovské konferenci ze září 1938 říkala jasně: Hranice zbytku Československa jsou mezinárodně garantovány. Až poté, co prezident Hácha 15.3.1939 v Berlíně „požádal“ Třetí říši o ochranu, Vůdce k nám poslal wehrmacht. Ve skutečnosti hranice zbytku Československa zaručeny nebyly a než Hácha dojel do Berlína, wehrmacht 14.3.1939 okupoval Lašsko. V Místku narazil na odpor u Czajankovy továrny, v níž byla kasárna části 8. pěšího pluku „Slezský“. Přítomný kpt. Karel Pavlík vydal rozkaz „Do zbraně!“ a wehrmacht měl první mrtvé. O boji se pak dlouho nesmělo psát, neboť se nehodil do „korigovaných informací“.

   Kapitán Karel Pavlík neplnil jen povinnost vojáka, po zrušení naší branné moci se zapojil do odboje. Na Ostravsku ve skupině „Za vlast“, v Praze s odbojovou organizací vojenskou i sokolskou. Na to, proč tak činil, jsem se ho optat nemohl - popravili ho v KT Mauthausen. O tom, proč on a jemu podobní se zapojovali do nepovoleného odboje, jsem se nejednou bavil s jiným odbojářem spjatým s Lašskem – s do II. a III. odboje zapojeným Milo Komínkem.

   Shodli jsme se, že svobodným našincům nemůže být dobře pod „německými hodnotami“. Z devastace země za husitských válek vedených o to, kdo druhým vnutí svou víru, si našinci vzali poučení, že lepší než pustošit zemi je dohodnout se na „rovných právech obou náboženství“. Němci o sto let později válčili o to, kdo komu vnutí svou vůli. Později naše republika Československá, podobně jako už antická republika Římská, usilovala o rovnost svobodných občanů před zákonem. Zato v německé Třetí říši pouhá nálepka, kterou občanovi dal někdo mocensky vlivný, mohla občana připravit o práva či o lidství.

   Vývoji v Třetí říši podle německé politoložky Hannah Arendtové napomohla i politická mluva. Podle Arendtové „Německo obepínala ocelová obruč hrůzy“ vyvolaná „strategickou komunikací“, že Němcům hrozí strašná nebezpečí od „nebezpečných jiných“, nebo pokud Němci sami něco nutného neudělají. Propaganda opakovala nacistické pravdy tak dlouho, až v Německu „názorová pluralita úplně zmizela“.

   K tomu Komínek dodával, že bolševici poté, co Třetí říši vojensky porazili, v podstatě použili Arendtovou popsanou strategii nacistické politické mluvy při svém pokusu vynutit si u nás „nerozbornou jednotu Strany a lidu“. Po Stalinově smrti zmírnili teror, neboť pochopili, že víc a déle než rány fyzické občany bolí „rány“ psychické způsobené ponižováním.

   Proto jsme s M. Komínkem usoudili, že i režimy vymezující se proti nacistům a bolševikům mohou jako oni využívat politickou mluvu v nacistické říši tak úspěšnou, že v masách lidu zničila respekt a posléze i soucit se všemi, které mocní vypověděli ze „společenství“. Proto je třeba dál bojovat i proti pokusům ochromit společnost vyvoláním atmosféry strachu či likvidovat názorovou pluralitu. A také dbát na to, aby aktuálním režimem nabízená „svoboda“ vždy byla především svobodou jednotlivce od svévole moci.