Jak zacházíme se slovem demokracie

   Kdysi dávno prý na eurasijské pevnině dominovala centra Východu - Mezopotámie, Egypt, Persie, Indie, Čína. Řecko a Řím tehdy byly jejich evropsky modifikovaným přesahem na Západ. Jednou modifikací byla i demokracie.

   Zatímco většina panovníků se tehdy prohlašovala za Syna nebes (v Číně), byla s Bohem ztotožňována (v Egyptě) nebo „vládla z vůle Boží“, v některých městských státech antického Řecka se na čas prosadila demokracie. Za jejího otce je považován Periklés a znamenala rovnost ´svobodných občanů´ při účasti na správě vlastní obce. Shromáždění rovnoprávných mělo neomezenou moc a mohlo mj. poslat Sokrata na smrt.

   Rovná práva svobodných partnerů při správě obce s antikou neskončila. V malých společenstvích ti, kteří neměli mocenské nástroje, aby donutili své sousedy k něčemu nezbytnému pro chod obce, museli jednat demokraticky, tedy se sousedy domluvit. Když se později slovo demokracie začalo znovu používat i ve „vysoké politice“, už ale neoznačovalo specifickou formu řízení. Připomenu dva odlišné nastoupené trendy. 

   Když si lid zřídil Spojené státy sám, varoval Benjamin Franklin „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat." Proto americká demokracie zachovala rovnoprávnost při účasti na správě obce, ale vítěznou volební většinu zbavila neomezené moci. Listina práv, The Bill of Rights, je seznamem toho, co ani demokraticky ustavená vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny. 

   Když provedli Velkou revoluci Francouzi, demokraticky k moci nastoupivší Maximilien Robespierre a Výbor pro veřejné blaho se opřeli o tezi J. J. Rousseaua, že lidé se rodí dobří a kazí se až vinou společnosti. Proto údajně „nutnou nápravu společnosti“ prohlásili za tak ctnostnou, že jí mohou dosáhnout i terorem. Pro ně a následovníky se politika stala záležitostí určování skupiny „pokrokové“ a „nepřátelské“ s tím, že ta „pokroková“ může tu „nepřátelskou“ vypudit z účasti ve společenském dění „demokratické obce“. V minulém století Evropa zažila a pak odsoudila verze této „prýdemokracie“ založené na myšlenkách „pokrokové“ třídy, národa či rasy. Nyní podobně brání „progresivní skupiny“nejen v EU „demokratický řád založený na pravidlech“. 

   Mně bylo už za vlády KSČ odporné, když v rozporu s právem určovala „nepřátelskou skupinu“ nálepka udělená mocensky vlivnými osobami, a Rudé právo prosazovalo mj. „NE ztroskotancům, zaprodancům“. Ještě odpornější je mi nyní požadavek „Ne extremistům“ využívající nálepku podle pana Zbořila k nám z Německa zavlečenou dnešním premiérem Fialou. Spolek „Milion chvilek pro demokracii“ se totiž chlubí, že požadavek potlačit zaručená lidská práva „nepřátel“ veřejně podpoří i zmocněnkyně vlády pro lidská práva, KLÁRA ŠIMÁČKOVÁ LAURENČÍKOVÁ! 

   Cestu k nápravě vidím i v tom, že bráníme i moci demokraticky ustavené, aby považovala své postoje za závazné pro všechny, a potlačovala nezávislost moci výkonné, zákonodárné a soudní. Správnou cestou se roku 1997 vydala i Meziparlamentní unie (IPU) přijetím Všeobecné deklarace o demokracii – protože je legální jen demokracie, deklarovala IPU, co slovo demokracie znamená. Deklaraci podpořila i OSN vyhlášením 15. září Mezinárodním dnem demokracie. Proti té Deklaraci se vymezila jen Čína. A jak se s ní zachází „u nás“? 

   Když jsem na Google zadal česky dotaz, kdy je Mezinárodní den demokracie a co znamená Všeobecná deklarace o demokracii, Google mi odkázal na Den boje za demokracii 17.11. a citoval AI, že taková Deklarace neexistuje a existovat nemusí. Až jsem témuž Google zadal dotaz anglicky, přiznal, že Den demokracie je 15.9. a AI mi stručně popsala Všeobecnou deklaraci o demokracii. Tak odporně u nás „informujeme“ o pojmu demokracie.

Hlavní zdroje: Imanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech; Fareed Zakaria: Budoucnost svobody; Noël O´Sullivan: Fašismus; Vlastimil Vondruška: Breviář pozitivní anarchie.

Předvolební

   Před osmdesáti lety skončila válka s podtitulem válka proti fašismu. Fašismus v některých zemích Západu mezi světovými válkami nahradil zde zdiskreditovanou demokracii, a - řečeno slovy dramatika G.B.Shawa - budoval efektivní vládu ve službě národu.

   Lidé jako Ferdinand Peroutka však chápali, že v té válce „byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem“, a „nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá“. A řada politologů se přestala zajímat o aspekty fašistické ideologie (jako korporativistickou doktrínu), a věnovala se studiu politického stylu, jímž duce a führer dokázali ve svých zemích nadlouho ovlivnit většinu společnosti. Předpokládali, že styl už jednou „úspěšný“ použijí další uchazeči o moc i držitelé moci.

   Že způsobem vlády hned po válce bylo i Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, doložil odborný pracovník ÚSTR Petr Placák. Americký politolog specializující se na fašismus profesor Robert Paxton v knize Anatomie fašismu v kapitole Fašismus mimo Evropu uvedl, že i novém tisíciletí ve výspě Západu – Izraeli - v roce 2002 již bylo možno zaslechnout z pravého křídla, tedy od strany Likud a některých menších náboženských stran, rétoriku, která se blíží funkčnímu ekvivalentu fašismu. Vyvolený národ začíná znít jako panská rasa, jež vyhlašuje jedinečné „poslání ve světě“, vyžaduje „životní prostor", démonizuje každého nepřítele, který by bránil realizaci osudového národního předurčení, a připouští nezbytnost užití síly, aby těchto cílů dosáhla. 

   A jak jsme na tom dnes my?

   Ponechme teď stranou, že zdejší držitelé moci podporují akce Likudu. Horší je, že hlásají patříme na západ, ale nerespektují zásadní západní princip, že moc výkonná, zákonodárná i soudní jsou oddělené a vzájemně se hlídají. „Zpravodajství“ vzbuzuje dojem, že demokracie jsou akce „těch správných lídrů“. A náš „lídr“ je „správný demokrat“, ač nebyl vítězem voleb.

   Je jako kdysi duce a führer součástí moci výkonné i zákonodárné a fušuje i do moci soudní – jeho „rozsudky“ nepřipouští principy demokracie masarykovské, že demokracie je diskuse a že ´stát jsem já´ si může říct každý občan. Lídr podobně jako dříve duce a führer označil lidu jeho nepřátele (Babiš, Rusko), polarizuje a militarizuje společnost, vede boj proti nesprávným názorům, a „strategickou komunikací“ zkouší vypudit celé skupiny lidí ze společenského dění. Politickou kariéru založil na vymezování se proti něčemu: od znáte nějaké evropský recept, který funguje přešel k osobnímu podílu na tvorbě těch receptů a začal se vymezovat proti těm, kteří zpochybňují ty recepty či jím určené nepřátele.

   Proto soudím, že při blížících se volbách máme možnost být pro pokračování rozkladu právního státu, pro fanatismus už rozkládající společnost, a pro život dle pruskoevropských receptů. Nebo znovu žádat to, co bylo jako oprávněné uznáno před téměř osmdesáti lety Všeobecnou deklarací lidských práv – že tzv. elity musí být umravněny a důstojnost členů lidské rodiny uznávána.

P.S. . V případě slova jako demokracie nejenže neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický. George Orwell 

Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným

    Masarykovská demokracie byla založena na diskusi a pravidlu, že každý občan si může říci i já jsem stát. Politika opačná – mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění - byla odsouzena nejen v norimberském procesu.

   Dnešní naši „demokratičtí" politici ctí osobu Masaryka a likvidují jeho výše zmíněný odkaz. Bojují proti „nesprávným názorům" a pokračují v politice mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění. Už při prvních polistopadových volbách v aféře Bartoníček i Václav Havel podpořil tezi kdo není odsouzen, může být vinen.

   Jako v Třetí říši a bolševickém impériu i dnes „demokraté" upírají lidem práva ne kvůli jejich počínání, ale kvůli nálepce, kterou mají: „Nedopustíme to, aby komunisté rozhodovali o budoucnosti ČR. Uděláme pro to všechno a nikdy s nima nebudeme spolupracovat.“, hlásá politik z kandidátky Macinkových Motoristů Boris Šťastný. A „demokrat" z TOP 09 Jiří Pospíšil nás vrátil do dob předdemokratických, když ve stylu rakouského právníka Bobliga z Edelstadtu obvinil Janu Maláčovou, že spojili se s ďábly, kteří zavraždili Horákovou dřív než se vůbec narodili.

   Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným. Dává i dnes za pravdu švýcarskému historiku Jacobu Burckhardtovi (1818 – 1897), který už ve své době považoval za převažující znak evropských dějin tendenci k politickému extremismu.

   Naději mi však dává názor, který později vyslovil (německý) historik Ernst Nolte ve své knize Fašismus ve své epoše: I po totální porážce západních demokracií by nesčetní lidé trvali na přesvědčení, které je základem liberální a demokratické víry, že nedotknutelnost a důstojnost osoby musejí být hranicí a cílem vší politiky. I po porážce SSSR by nesčetní lidé po celé zeměkouli bránili doktrínu, která je jádrem komunismu, podle níž jen zespolečenštění výrobních prostředků razí cestu do lepšího světa.

„Změny režimu“, prý k lepšímu

   Po II. světové válce dva státy dosud spojenecké se - slovy historika Imanuela Geisse - staly supervelmocemi, které mají tendenci nárokovat si celý svět; pokoušejí se seskupit kolem sebe svět „do posledního muže“ a tím ho polarizovat. V Československu hned po válce část politiků prosadila změnu demokratického politického režimu. Nová demokracie měla být lepší, ale podle historika Jiřího Pernese byla „omezená“; mj. proto, že Ústava platila, ale mocní se jí ne vždy řídili. Poté, co se stal prezidentem soudruh Gottwald, bylo ještě hůř - část vládnoucí vrstvy si opět dala právo „nepřátele“ drtit i nezákonně.

  Později - na rady „své supervelmoci“ – mocní uznali jisté chyby a přijali pro lid závazné poučení z krizového vývoje. Další poučení bylo dokonce uzákoněno po rozdělení republiky. Václavové Havel a Klaus podepsali tvrzení, že zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný byl režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. Já k tomu mám námitky.

   Mocensky vlivné osoby rozhodovali o osudech občanů zločinně, nelegitimně a zavrženíhodně už před 25. 2. 1948. Během zákonem „odsouzených šedesátek“ se naopak režim změnil k lepšímu – mocní jednali lidštěji, neboť měli opozici ve Straně i mezi občany.

   Občané tehdy oponovali jako kdysi Karel Čapek: My, občané, nechceme vládnout, ale chceme ´zastupitelům´ důvěřovat. Je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie; než se najde politický systém hodný naší důvěry.

   Já tehdy studoval na Matematicko-fyzikální fakultě, a registroval, že občané nechtěli být jen podřízeni. Chtěli, aby společnost podobně jako matematika byla vázána platnými základními pravidly. Aby vládnoucí vrstva omezila svou moc a respektovala opozici. A mocní tehdy vskutku dělali, že lidem naslouchají; povolili i Společnost pro lidská práva a uvolnili hranice. Lidé neprchali, dokud 21.8.1968 nebyli lídři státu uneseni do supervelmoci a tam poučeni.

   Od té doby uplynula řada let a já stále věřím v to, co mě naučili na fakultě - na problémy pohlížet z různých úhlů a dodržovat nerozporované principy. Vadí mi však částí vládnoucí vrstvy prosazená „změna režimu“ - že mocní se opět ne vždy řídí Ústavou.

   Vždyť podle státní zástupkyně mj. není trestné, když příslušník vládnoucí vrstvy nerespektuje ústavní omezení státní moci. Ústavě jsou zase nadřazena rozhodnutí „té správné cizí moci“.

   Poté, co se stal prezidentem Petr Pavel, soudruh prý polepšený, Ústava článkem 2) sice garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno. Prezident přesto podepsal paragrafy umožňující jako v „padesátkách“ občana odsoudit za činy/názory nezakázané, prosadí-li mocensky vlivná osoba názor svůj, že ze strany občana šlo o „čin pro cizí moc“. Navíc Pavel jako Gottwald toleruje, že lidé podezřelí z kritického pohledu na činnost údajně „správných demokratů“ přestávají „být lidmi“ a jsou prý „sviněmi“; nemají názory ale „kvičí“, a pod.

   Jednou nám možná i „správná cizí moc“ zase řekne, že bylo chybou tolerovat nezákonné zacházení s „nepřáteli“. Já však mocnými spáchanou „změnu systému“ odmítám už dnes. Mám ji za legální, ale nelegitimní.

Politické procesy a politická mluva

   27. června 1950 byla ´popravena´i Milada Horáková. Po Sametu naši zákonodárci učinili z 27. června významný den. Má připomínat perzekuované a usmrcené oběti zločinných politických procesů, ale podle mě nese neodpovídající název Den památky obětí komunistického režimu.

   Politické procesy spojené s perzekucemi a usmrcováním nebyly páchány jen v režimech ´komunistických´. Ve svobodnějších časech Pražského jara, už před rokem 1968, tezi zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli podpořili jak pamětníci způsobů vlády Franze Josefa, tak i historici.

   Posametoví zákonodárci se připojili k sémantické revoluci vyhlášené Václavem Havlem v závěru hry Zahradní slavnost, že dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme, že A může často zároveň být B…

   Předlistopadový režim nevedl společnost ke komunismu, jak tehdy předvídala Ustava. Stálý nedostatek nějakých potřeb naučil lid pravidlu ´kdo nekrade, okrádá rodinu´. Až sémantická revoluce dovolila zvát ´komunismem´ režim, který komunismem nebyl.

   Já osobně bych asi musel vrátit diplom mé alma mater, kdybych se s touto ´revolucí´ smířil. Zastávám názor, odposlechnutý na veřejném senátním slyšení, že nemáme zaměňovat slova bolševismus a komunismus – bolševici se za ideje komunismu začali skrývat, až když byli u moci.

   Tezi zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli, s výjimkou krátkých období Pražského jara a Sametu dávají za pravdu opakovaná tvrzení, že ti u moci chrání demokracii a s lidmi to myslí dobře, zatímco opozice slouží zájmům zrůdného ´strýčka Sama´ či Putina; a že někteří svobodní lidé prý nepatří do ´vládnoucího´ lidu.

   Podle mne je správné připomínat oběti zločinných procesů. Mám však za zlé, že politiky, kteří byli v době procesů u moci a i podle Občanského fóra jsou za procesy spoluodpovědní, známý pražský sociolog nyní řadí mezi ´elity´. Někteří ze spoluviníků se po Listopadu opět stali vrcholnými politiky. Např. Alexandr Dubček, významný aparátčík už v padesátých letech, který v létě 1969 umožnil perzekuci podpisem´pendrekového zákona´. Či Marián Čalfa, za normalizace vedoucí legislativního odboru Úřadu vlády.

   Připomínám si oběti zločinů spočívajících v perzekuci a dokonce i vyhlazování velkých částí společnosti z politicko-ideologických důvodů. Zločiny i oběti si zaslouží i odpovídající pojmenování. Příkladem je mi památníček obětem poúnorového teroru před chrámem ve Znojmě-Louce, v německém textu mluvící o obětech stalinského bolševismu. Pro zločinné jednání podporuji anglosaský termín „politicida“. 

I zákony mohou podporovat bezpráví

   Po roce 1789 se podle historika Noël O´Sullivana za legitimní považuje jen vláda demokratická. Mnozí se však zamýšlí nad tím, proč demokracie přichází o důvěru.

   Ve čtyřicátých letech XX. století upozornil George Orwell, že neexistují žádné definice demokracie či demokrata, na nichž bychom se shodli, a proto každý může sebe vydávat za demokrata a své způsoby za demokratické. A Edvard Beneš přednášel, že diskreditaci demokracie pomáhají politické strany, jež nevyjadřují přání, zájmy, názory a potřeby skupin lidu, ale jednají jako spolčení proti nepříteli často imaginárnímu.

   Jako to spolčení v obnovené ČSR jednala Komunistická strana vedená odchovanci kominternovských škol zaměřených na subverzi a rozvrat demokratických struktur. V rámci „boje proti strýčku Samovi a jeho pomahačům“ omezovala demokracii i pomocí zákonů.

   Ty přestaly být rámcem určujícím pravidla soužití všech. Už za Gottwalda podle historika Jiřího Pernese „platily jen pro někoho“; a podle mého otce, právníka, některé z nich umožňovaly trestat lidi, kteří nikomu neublížili. Za Husáka Charta 77 oprávněně konstatovala, že mnohá uzákoněná práva lidí platí jen na papíře. Když se v roce 1989 lidé z Charty 77 drali k moci, slíbili že náš stát „musí být právním, demokratickým státem“. Když se k moci dostali, minulost se pomaleji, ale přece, začala opakovat.

   Že zákony opět platí jen pro někoho, jsem pochopil, když ministr Karel Čermák, žák za Protektorátu a absolvent „práv“ z padesátých let XX. století, v roce 2004 odmítl uznat ústavní omezení, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a napsal „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“, a ´státní zástupkyně´ Z. Galková rozhodla, že to není trestné.

   Pak Petr Fiala, k Evropanství školený mj. Berndtem Posseltem a Ottou Habsburkem a pohybující se v naší vysoké politice už dvě desetiletí, naši na papíře zaručenou svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu začal omezovat svévolně (nikoli zákonem) na pouhé právo na korigované informace. Uzákonění trestnosti „neoprávněné činnosti pro cizí moc" za jeho vlády navrátilo do společnosti obavy, že zákon opět umožňuje trestat lidi, kteří nikomu neublížili.

   Z faktu, že podobně zneužívají zákony odchovanci různých škol a ideologií, v roce 1967 vyvodil Ludvík Vaculík: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. ... Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan...

   A Ayn Randová v Atlasova vzpoura popsala, jak se pomocí „zákonů“ prosazuje „západoevropská hodnota“ citovaná Janem Patočkou – že od 16. století „nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní“:

   „Vážně si myslíte, že zákony píšeme proto, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně. Měli byste se s tím smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jedinou pravomoc - zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže nikdy není dost pachatelů, a tak se musí nějak obstarat. Začneme stavět mimo zákon kdeco, až už nebude možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil. Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze. Taková jsou pravidla, taková je hra. Jakmile ji pochopíte, bude s vámi mnohem lepší domluva.“ 

„Evropo“, pouč se od Čechů

   Zdejší věrchuška, v dobové mluvě „ti ´v věrchu´, u moci“, v polovině XX. století nechala slavit vítězství nad fašismem, ač budovala Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Nechala slavit konec světové války, ale už v roce 1951 si představitelé zemí „našeho mezinárodního společenství“ stanovili lhůtu tří let na přípravu svých zemí na další válku.

   Podle historika Jiřího Fidlera tu tehdy byly zvýšeny výdaje na zbrojení a změněna struktura průmyslu. Společnost ochromovala atmosféra strachu, byl posílen bezpečnostní a represivní aparát a úplně potlačena jakákoli opozice. Kvůli nepřiměřeným výdajům už počátkem roku 1953 ukazatele předpovídaly zhroucení ekonomiky…

   Od září 1953 i mě škola učila „příkazům doby“: Důvěřovat představitelům Strany jednající v duchu pravidel své komunity podle pokynů cizí moci. Děsit se nelidského Strýčka Sama, zahnívajícího imperialismu, západoněmeckého revanšismu. Proti jejich zdejším údajným „pomahačům“ vést „občanskou válku“ – mj. rezolucemi „žádat“ pro obviněné tresty smrti.

   Roku 1955 se po deseti letech sešli představitelé Sovětského svazu, USA, Francie a Velké Británie a dohodli se, že už spolu budou mluvit a pokusí se uvolnit mezinárodní napětí. Pak i u nás ubývalo lidských tragédií.

   Známý bonmot říká historie se opakuje, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Když nyní, ve čtvrtině XXI. století, se věrchušky „našeho mezinárodního společenství“ opět rozhodli během pár let připravit naše země na další válku, obávám se nových tragédií.

   Přestože už zbrojíme víc než „nepřítel“, musíme zbrojit ještě víc a s „nepřítelem“ nemluvit. „Hodnotový“ aparátčík prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., dr. h. c. vyhlásil zhruba totéž, co kdysi Gottwald, že „je čas stát na správné straně, tím chráníme naši budoucnost“. Aparátčice Miroslava Němcová „doporučila“ děsit se žádoucím způsobem – neúčast považuje za nepřátelský akt vůči České republice, vůči občanům České republiky, vůči její bezpečnosti, vůči její dobré budoucnosti.

   Jako kdysi Josef Urválek o Rudolfu Slánském nyní i prof. Fiala mluví o A. Babišovi - prý pomáhá nepříteli. Mluva mnohých občas připomíná tu nejhorší z Třetí říše a působí na emoce. Z reakcí Pavla Šika soudím, že i „občanská válka“ připomíná „padesátá léta“.

   Unijní věrchuška se ohání „evropskými hodnotami“, i když zjevně jedná jako Franz Josef ve XX. století. Ten mj. „byl nucen vyhlásit válku“, ač podle císaře německého neměl důvod.

   V Lichtenštejnsku vládnoucí Hans Adam II. však světu doporučuje české poučení z „hodnotových“ válek husitských: Státy by se měly snažit zabránit válkám občanským i mezi nimi samotnými, měly by sloužit všem občanům a ne jen privilegované skupině.

Hlavní zdroje: Jiří Fidler: České a evropské dějiny v souvislostech; Hans-Adam II., vládnoucí lichtenštejnský kníže: Stát ve třetím tisíciletí 

„Elity“? Jako nacisté!

   Když jsem dospíval, už bylo veřejným tajemstvím, že bolševici u nás si říkající „komunisté“, se umí chovat jako vojensky poražení nacisté. Vydávají se za ty nejlepší z nás, za předvoj společnosti, ale mají na svědomí rozdělování společnosti a řadu zorganizovaných zločinů; beze studu stíhají i ty, kteří jim ze všech sil pomáhají.

   Od doby, co aparátčíky Husáka a Jakeše v čele země vystřídali „bývalí“ aparátčíci Dubček a Čalfa, jsme nabádáni, abychom nedopustili návrat „komunistů“ k moci. Komunisté u moci dávno nejsou. Za „elity“ se vydávají jejich odpůrci a i oni svým jednáním umí připomínat nacisty.

   Jako v Třetí říši mluví o potřebě „hloubením příkopů“ rozdělit společnost.

   K v Třetí říši běžné propagandě, že někteří lidé jsou „zvláště odpudivé bytosti“, se uchýlil i sám soudruh – dnešní prezident; stačilo mu k tomu, že prý se „zvláště odpudivá bytost“ před společným fotem chovala jinak, než přál si soudruh prezident.

   K v Třetí říši běžné propagandě, že některé etnikum je svým genetickým založením nebezpečné lidstvu, se uchýlil spolupracovník premiérova vládního Stratkomu Ivan Manolov. (Zdroj zde)

 To nelze přejít mlčením. Ty u nás oživené politické způsoby přece už v Třetí říši pomohly vyvolat pocit ohrožení, atmosféru strachu, a následně umožnily i holocaust.

   Dokážeme s pachateli těch způsobů zúčtovat, jako předci zúčtovali s nacistickými průkopníky těch způsobů? Nebo se jako při sametové výměně aparátčíků spokojíme s konstatováním, že po dlouhá desetiletí se nerespektovala samozřejmá zásada kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost, a to přispělo k rozvratu základů právního státu? 

Svoboda? Od svévole moci!

   14. března 1939 bojem německého wehrmachtu v moravském Místku s vojenskou posádkou složenou především z nováčků cvičících beze zbraně, začal další boj našinců za svobodu. Svobodu, jež nejen podle Fareeda Zakarii „v dnešním světě je především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu“.

   K boji došlo přesto, že politická mluva po mnichovské konferenci ze září 1938 říkala jasně: Hranice zbytku Československa jsou mezinárodně garantovány. Až poté, co prezident Hácha 15.3.1939 v Berlíně „požádal“ Třetí říši o ochranu, Vůdce k nám poslal wehrmacht. Ve skutečnosti hranice zbytku Československa zaručeny nebyly a než Hácha dojel do Berlína, wehrmacht 14.3.1939 okupoval Lašsko. V Místku narazil na odpor u Czajankovy továrny, v níž byla kasárna části 8. pěšího pluku „Slezský“. Přítomný kpt. Karel Pavlík vydal rozkaz „Do zbraně!“ a wehrmacht měl první mrtvé. O boji se pak dlouho nesmělo psát, neboť se nehodil do „korigovaných informací“.

   Kapitán Karel Pavlík neplnil jen povinnost vojáka, po zrušení naší branné moci se zapojil do odboje. Na Ostravsku ve skupině „Za vlast“, v Praze s odbojovou organizací vojenskou i sokolskou. Na to, proč tak činil, jsem se ho optat nemohl - popravili ho v KT Mauthausen. O tom, proč on a jemu podobní se zapojovali do nepovoleného odboje, jsem se nejednou bavil s jiným odbojářem spjatým s Lašskem – s do II. a III. odboje zapojeným Milo Komínkem.

   Shodli jsme se, že svobodným našincům nemůže být dobře pod „německými hodnotami“. Z devastace země za husitských válek vedených o to, kdo druhým vnutí svou víru, si našinci vzali poučení, že lepší než pustošit zemi je dohodnout se na „rovných právech obou náboženství“. Němci o sto let později válčili o to, kdo komu vnutí svou vůli. Později naše republika Československá, podobně jako už antická republika Římská, usilovala o rovnost svobodných občanů před zákonem. Zato v německé Třetí říši pouhá nálepka, kterou občanovi dal někdo mocensky vlivný, mohla občana připravit o práva či o lidství.

   Vývoji v Třetí říši podle německé politoložky Hannah Arendtové napomohla i politická mluva. Podle Arendtové „Německo obepínala ocelová obruč hrůzy“ vyvolaná „strategickou komunikací“, že Němcům hrozí strašná nebezpečí od „nebezpečných jiných“, nebo pokud Němci sami něco nutného neudělají. Propaganda opakovala nacistické pravdy tak dlouho, až v Německu „názorová pluralita úplně zmizela“.

   K tomu Komínek dodával, že bolševici poté, co Třetí říši vojensky porazili, v podstatě použili Arendtovou popsanou strategii nacistické politické mluvy při svém pokusu vynutit si u nás „nerozbornou jednotu Strany a lidu“. Po Stalinově smrti zmírnili teror, neboť pochopili, že víc a déle než rány fyzické občany bolí „rány“ psychické způsobené ponižováním.

   Proto jsme s M. Komínkem usoudili, že i režimy vymezující se proti nacistům a bolševikům mohou jako oni využívat politickou mluvu v nacistické říši tak úspěšnou, že v masách lidu zničila respekt a posléze i soucit se všemi, které mocní vypověděli ze „společenství“. Proto je třeba dál bojovat i proti pokusům ochromit společnost vyvoláním atmosféry strachu či likvidovat názorovou pluralitu. A také dbát na to, aby aktuálním režimem nabízená „svoboda“ vždy byla především svobodou jednotlivce od svévole moci. 

Je na čase se zamyslet

   Zrůdnému vývoji v Třetí říši podle německé politoložky Hannah Arendtové napomohlo, že „Německo obepínala ocelová obruč hrůzy“ vyvolaná „strategickou komunikací“, že Němcům hrozí strašná nebezpečí. Propaganda opakovala nacistické pravdy tak dlouho, až „názorová pluralita úplně zmizela“. To ničilo respekt a soucit s lidmi vypovězenými ze „společenství“.

   Když po vojenské porážce Třetí říše obdobný vývoj proběhl u nás, potvrdilo se, že neplatí útěšná fráze co bylo poprvé tragédií, bude podruhé fraškou.

   I nyní „strategické komunikace“ o strašně nebezpečných lidech z dovozu nebo o strašně nebezpečném Rusku, které sice nezdolalo Ukrajinu, ale zničí Evropu, opět vyvolávají strach, omezují názorovou pluralitu a ničí respekt k lidem údajně „prorusským“.

   Je na čase se zamyslet: Jsme ještě součástí Západu, kde svoboda je především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu“? Nebo jsme si po Listopadu ověřili teorii kdo jde pořád na Západ, octne se na Východě? Pro Východ je přece po tisíciletí typické to, co budujeme i v „Evropě“ - centralizované říše, v nichž je vládce nezpochybnitelný a může svůj režim nazvat třeba demokracií.

   I Orwell varoval, že neexistuje definice demokracie, ale protože označení demokracie se pociťuje jako chvála, i totality se zvou demokraciemi. Podle Orwella v politice se mnoho slov záměrně užívá nepoctivě; a podle Josefa Čapka taková politika není než hanebnou, ne-li přímo zločineckou spekulací. Aby Západ opět byl Západem hodným důvěry, měl by změnit některé základy své politiky. Já uvedu dva příklady:

   Za prvé by Západ měl uznat, že na „svých pravidlech“ nesjednotí lidstvo. Zkusil to mj. Deklarací lidských práv, ale řada jiných lidí řekla půjdeme cestou práva šaria. Nesjednotil ani sebe – už v antice zkusil učinit základem politiky vládu zákona, přesto umí získat podporu i ti, kteří za závazný základ politiky prohlásí svůj cíl.

   Ani po Listopadu není vláda zákona základem politiky. Ač Ústava garantuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, ministrem spravedlnosti a právníkem roku stal doktor stalinského práva tvrdící zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Ústava garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno; ale za činnost nezakázanou může být odsouzen, prosadí-li vlivná osoba názor, že šlo o ´nedovolenou činnost pro cizí moc´.

   Mocní hovoří o lidských právech a současně ignorují zásadu, že „vinen“ může být člověk až po řádném odsouzení. Jako kdysi pouhá „nálepka“ stačí, abyste se stal nežádoucím.

   Za druhé: i podle disidenta Jan Patočky už řadu století si na Západě mnozí bez řádného zmocnění rozšiřují „pravomoci“, aby ovládli svět. I „naši“ poslanci jednají, jakoby směli odhlasovat, jak se minulost vskutku odehrála, „paměťovou agendu“ si přibrala i vláda.

   V rámci „strategické komunikace“ při připomínce oběti Jana Palacha „komunikační kartou“ byly šířeny nepravdy o stavu tehdejší společnosti, míní pamětníci jako já či ombudsman. Protože zákon říká ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat, měli by se aktivní lidé zodpovědně postavit i k šíření té neznalosti mocensky vlivnými skupinami.

   Odmítněme klamně nazývat pučem dění z února 1948. Neblahý vývoj začal už za války, kdy obě emigrace svorně zrušily prvorepublikovou pojistku - aby se ozbrojené složky nezapojily do politických sporů, musí být politicky imunní. Chyba dosud není napravena.

   Připomínejme, že v únoru 1948 dosavadní poltické zřízení ničily na výzvu KSČ zejména Akční výbory, obdoba dnešních neziskovek. Jejich nezákonnosti prý byly demokratické, neb rozhodoval lid. Ani dnes takový lid nemusí přiznávat, je-li podporován cizí mocí.

   Při hodnocení poúnorového režimu připomínejme, že např. na dvojjazyčném památníčku ve Znojmě-Loučce je ten česky zván komunismem a německy zcela odlišně bolševismem.

   Připomínám, že postoje, dnes vydávané za „antisystémové“, vyjadřoval i Karel Čapek. A že roku 1967 mínil spisovatel: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli… Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan.

Text je konceptem příspěvku k diskusi ve Spolku Svatopluk

Obnovme Západ

   Politické mluvě se často nedá věřit, varoval i G. Orwell. V eseji Politika a anglický jazyk napsal mj., že „politický jazyk se dnes utváří tak, aby lež vypadala jako pravda a vražda jako šlechetný čin a aby čirý vzduch vypadal jako něco pevného a masivního". Mnohá slova se často používají vědomě nepoctivě, osoba, která je používá, má svou vlastní soukromou definici, ale dopustí, aby si posluchač myslel, že má na mysli něco docela jiného.

  I dnes politici mj. „bojují za hodnoty“, ač pojem „hodnoty“ není spojen s žádným konkrétním významem, či „brání demokracii“, ač slovo „demokracie“ má několik vzájemně neslučitelných významů. Protože označení „demokracie, demokraté“ se všeobecně považuje za chválu, užívají ta slova k sebechvále po bolševicích, fašistech, nacistech i politici z party SPOLU+PIRSTAN. A když řeknou patříme na Západ, ne na Východ, připomenou mi tím potřebu obnovit západ euroasijské pevniny v část politicky odlišnou od Východu.

  Východem pro mě jsou, jak uvádí i Fareed Zakaria v Budoucnost svobody, velké centralizované říše, v nichž je po tisíciletí panovník skoro Bohem. Naproti tomu vládci na Západě po tisíciletí čelí snahám o omezení své moci, často úspěšným.

  Už v antickém Řecku se zrodila demokracie, v níž, jak se říká v Aischylově hře Peršané „neslouží tam smrtelnému nikomu“. I plebs v antickém Římě úspěšně usiloval o politická práva a základem politiky se stala vláda zákona. Římská republika s dělbou vlády, s důrazem na rovnost před zákonem a s volbami úředníků (i diktátora) jen na omezenou dobu je vzorem nejen pro mě. I na počátku úspěšné éry Západu, kolem roku 1500 bylo v Evropě přes pět set států a lidé či myšlenky v jednom místě nevítaní se často výborně uplatnili jinde. Soutěživost mezi lidmi i státy zvyšovala vyspělost Evropy.

  Že nadějný vývoj skončí, varoval Jan Patočka, neb už 16. století zdá se být velkým přelomem v západoevropském životě v tom smyslu, že „nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní..." Nyní se Evropa přiblížila Východu, a to nejen budováním centralizované říše s množstvím regulací.

  Mnozí staří Řekové by se nám vysmáli, že nejsme svobodní, protože si nedáváme zákony sami, ale povinně přebíráme mnohé říšské. Mnozí staří Římané by námi opovrhovali, protože zákony už nejsou závazným základem politiky. Naše Ústava garantuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, ale ‘státní zástupkyně’ Z. Galková rozhodla, že není trestné, když ministr spravedlnosti hlásá zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Ústava též garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno; podle nového zákona však nezakázaná činnost občana může být trestná, prosadí-li mocensky vlivná osoba názor, že šlo o ´nedovolenou činnost pro cizí moc´. A. G. Orwell by nám nejspíš vyčetl mj., že nepoctivě nazýváme liberální demokracií zřízení s prvky typickými pro režimy neliberální, totalitní.

  Vždyť i část zdejších ´elit´ své cíle nadřazuje nad zákony a ještě propadla šovinismu. Věří, že ´my´ jsme ´výkvětem´ - např. ‘renomovaný historik’ Dušan Třeštík napsal: Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsme my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni. ´Jinými´ zas opovrhují.

  Jeden z našich soudruhů to dotáhl na významného představitele západu (v NATO) a pak na nejvyššího představitele zdejší státní moci, přestože některé lidi má za tak odpudivé, že by jim ani ruku nepodal. Lidi podobně smýšlející pak soudruh tu ocenil státním vyznamenáním (dal ho právníkovi, který některé lidi označil za pouhý odpad), jindy je poslal ´strategicky komunikovat´ jménem vlády. Masarykovské demokracie je diskuse, občané jsou si před zákonem rovni, je znovu nahrazováno leninským podle námi dávaných nálepek poznáš, koho musíš mít za nepřítele; argumentů netřeba.

   Proto soudím, že západ, kde jsme, má co napravovat, aby se stal Západem hodným naší důvěry. Mými náměty, jak západ obnovit v Západ, jsou nejen výše uvedené ´připomínky´. Příkladem nám budiž mj. i „antisystémové postoje“ Karla Čapka, vyjádřené např. ve sto let starém textu Politikum. 

Důvěřovali stranickým lídrům a přišli o svobodu

   V zákonech závazně vykládajících naši „historii“ je 25. únor 1948 dnem, kdy se režim demokratický změnil v zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Já tehdy byl mimino, takže informace, co se tehdy dělo, mi podávali jiní.

   Nejprve mě ve škole učili, že tehdy zvítězil lid, vyjadřující svou vůli na schůzích, při demonstracích i hodinovou generální stávkou.

   V šedesátých letech minulého století, kdy podle komunikační karty současného Úřadu české vlády lidé nemohli svobodně „vyjadřovat své názory“, vyjadřovali se mnozí lidé svobodně jinak: Že znovu přišli o svobodu, protože příliš důvěřovali stranickým veličinám. Že i v obnovené ČSR demokracie padla proto, že špatní byli ti straničtí vůdcové.

   Nyní mnozí mluví o únorovém puči, i když mnohé materiály podporují tezi o vážném selhání vůdců nekomunistických stran.

   I oni při obnově ČSR mj. opustili zásadu prosazenou v meziválečné ČSR, že ozbrojené složky musí být politicky imunní, aby se nemohly zapojit do případné občanské války. Umožnili tak komunistům získané úřady využívat i k posilování svého vlivu v Bezpečnosti. Kvůli tomu pak 20.2.1948 podalo 12 ministrů nekomunistických stran demisi a začala krize.

   Počínání KSČ potvrdilo názor E. Beneše, že politické stranictví je antidemokratické, chápe-li strana politiku jako boj neústupný, nesnášenlivý. Komunisté se vydávali za nejdůslednější zastánce a ochránce všech demokratických svobod lidu; jim nepohodlné oponenty označovali za protidemokratické a protilidové síly, které přešly do tábora reakce. Tak komunisté vyvolali atmosféru strachu a mnozí dobří lidé šli bojovat proti „zlu“ označenému komunisty. 24.2.1948 na podporu KSČ stávkovalo přes 2,5 milionu občanů, nestávkovalo jen kolem 4 tisíc.

   Mimoparlamentnímu tlaku lídři nekomunistických stran nečelili – nechtěli s pomocí svých poslanců svolat parlament, a své příznivce uklidňovali. Proto i dobří lidé na výzvu KSČ ustavovali akční výbory Národní fronty bez „reakcionářů“. Jejich aktivisté pak podle Karla Pacnera krizi rozhodli už 23.2.1948 - „reakční ministry“ nepustili do úřadů a „reakcionáře“ vyhodili ze zaměstnání. Jednali nezákonně, podle pamětníků i ukrutně, přesto jejich činnost byla označena za demokratickou – prý lid projevoval svou vůli.

   Ke vstupu do Akčních výborů a k „zneškodňování sil temna a zpátečnictví“ vyzvali 25.2. prohlášením Kupředu, zpátky ni krok! i známé osobnosti jako František Hrubín, Herberta Masaryková, Jiřina Štěpničková, Olga Scheinpflugová, Jiří Voskovec, Jan Werich.

   I proto E. Beneš přijal demisi ministrů, kteří už nevykonávali funkce. Vládu doplnil o členy nekomunistických stran vybrané komunisty. Rozhodnutí o legitimitě řešení ponechal na parlamentu - ten nové vládě vyjádřil důvěru v březnu (nikdo nebyl proti). V dalších měsících byl dotvořen režim pak označovaný za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

   Řekne-li se nyní 25. únor, vzpomenu na uzákoněnou vyhrůžku „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Pokud lidé neví, jak byli občané po osvobození znovu o svobodu připraveni, mohou sami o svobodu obdobně přijít.

Zdroje: Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra; Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa

Nový rok a „odhlasovaná minulost“

   „Historii ,minulosti, jak se skutečně udála’, nelze napsat; je možné vytvářet jen historické interpretace, z nichž žádná není konečná. ", napsal mj. sir Karl Raimund Popper a dodal, že právo koncipovat vlastní interpretaci má např. každá generace, ale tím se nezakládá stejná hodnota různých interpretací.*⁾ Proč jsou ta slova pravdivá, vysvětlil mi už před Listopadem i historik, který tehdy nesměl být zaměstnán jako historik.

   Po Listopadu sir Popper na Univerzitě Karlově převzal čestnou vědeckou hodnost doktora honoris causa lékařských věd; zato české mocensky vlivné osoby se zjevně začali řídit opakem Popperových slov – „historii ,minulosti, jak se skutečně udála’, my můžeme odhlasovat i uzákonit.“

   Připomínám si to i na Nový rok, který je u nás uzákoněn jako ´Den obnovy samostatného českého státu´ (1.1.1993). Já však pamatuji, že samostatný český stát byl obnoven už Ústavním zákonem o československé federaci č. 143/1968 Sb.

   Tehdy v roce 1968 ´mocenské špičky´ zbavili Československo suverenity přijetím tzv. Moskevských protokolů, a ´poslanci´ poté odhlasovali ten zákon vyprávějící o suverénním Československu i suverénních národních republikách České a Slovenské - (tehdy ještě „socialistických“) - oprávněných uzavírat svým jménem i mezinárodní dohody. Podle mě ten obnovený český stát ale nebyl suverénní, neboť ´elity´ přijali Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě, a z hlediska historického nebyl ani státem českým. Vždyť Češi po husitských válkách i po pádu Habsburků usilovali o soužití lidí různých názorů, zatímco jejich soupeři na historické scéně pro sebemenší odlišnost sahali po zbrani.

   Po Listopadu „disidentská moc“ zbavila republiky přívlastků ´socialistická´, sama však ve volbách v červnu 1992 propadla i proto, že nedokázala najít fungující model česko-slovenského státu. Strany, které ve volbách uspěly, učinily prý „demokratické“ rozhodnutí: Nemusíme se národa ptát, když naše mocenské špičky mají vůli společný stát zrušit. Oživily předlistopadové chápání lidu - má být nejvzornějším národem na světě, který se nevměšuje ani do vlastních záležitostí. V roce 2000 pak zástupci stran odhlasovali interpretaci, že mocenské rozhodnutí zrušit Československo bylo „obnovou existující“ České republiky.

   Poté byly „obnoveny“ i další předlistopadové ´hodnoty´: ČR přijímá cizí rozhodnutí tentokrát z ´EU´ a z hlediska historického není státem českým. Mocenské špičky znovu vedou „boj proti nesprávným názorům“ a i pro plukovníka převeleného z Hradu do Strakovky - jako dříve pro nacisty a bolševiky - někteří z nás „nejsou lidmi“ a mají být vyčleněni ze společnosti „příkopy“.

*) Citováno dle Robert Griffin: Modernismus a fašismus. UK Praha 2015, ISBN 978-80-246-3231-5, str. 512-513