Důvěřovali stranickým lídrům a přišli o svobodu

   V zákonech závazně vykládajících naši „historii“ je 25. únor 1948 dnem, kdy se režim demokratický změnil v zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Já tehdy byl mimino, takže informace, co se tehdy dělo, mi podávali jiní.

   Nejprve mě ve škole učili, že tehdy zvítězil lid, vyjadřující svou vůli na schůzích, při demonstracích i hodinovou generální stávkou.

   V šedesátých letech minulého století, kdy podle komunikační karty současného Úřadu české vlády lidé nemohli svobodně „vyjadřovat své názory“, vyjadřovali se mnozí lidé svobodně jinak: Že znovu přišli o svobodu, protože příliš důvěřovali stranickým veličinám. Že i v obnovené ČSR demokracie padla proto, že špatní byli ti straničtí vůdcové.

   Nyní mnozí mluví o únorovém puči, i když mnohé materiály podporují tezi o vážném selhání vůdců nekomunistických stran.

   I oni při obnově ČSR mj. opustili zásadu prosazenou v meziválečné ČSR, že ozbrojené složky musí být politicky imunní, aby se nemohly zapojit do případné občanské války. Umožnili tak komunistům získané úřady využívat i k posilování svého vlivu v Bezpečnosti. Kvůli tomu pak 20.2.1948 podalo 12 ministrů nekomunistických stran demisi a začala krize.

   Počínání KSČ potvrdilo názor E. Beneše, že politické stranictví je antidemokratické, chápe-li strana politiku jako boj neústupný, nesnášenlivý. Komunisté se vydávali za nejdůslednější zastánce a ochránce všech demokratických svobod lidu; jim nepohodlné oponenty označovali za protidemokratické a protilidové síly, které přešly do tábora reakce. Tak komunisté vyvolali atmosféru strachu a mnozí dobří lidé šli bojovat proti „zlu“ označenému komunisty. 24.2.1948 na podporu KSČ stávkovalo přes 2,5 milionu občanů, nestávkovalo jen kolem 4 tisíc.

   Mimoparlamentnímu tlaku lídři nekomunistických stran nečelili – nechtěli s pomocí svých poslanců svolat parlament, a své příznivce uklidňovali. Proto i dobří lidé na výzvu KSČ ustavovali akční výbory Národní fronty bez „reakcionářů“. Jejich aktivisté pak podle Karla Pacnera krizi rozhodli už 23.2.1948 - „reakční ministry“ nepustili do úřadů a „reakcionáře“ vyhodili ze zaměstnání. Jednali nezákonně, podle pamětníků i ukrutně, přesto jejich činnost byla označena za demokratickou – prý lid projevoval svou vůli.

   Ke vstupu do Akčních výborů a k „zneškodňování sil temna a zpátečnictví“ vyzvali 25.2. prohlášením Kupředu, zpátky ni krok! i známé osobnosti jako František Hrubín, Herberta Masaryková, Jiřina Štěpničková, Olga Scheinpflugová, Jiří Voskovec, Jan Werich.

   I proto E. Beneš přijal demisi ministrů, kteří už nevykonávali funkce. Vládu doplnil o členy nekomunistických stran vybrané komunisty. Rozhodnutí o legitimitě řešení ponechal na parlamentu - ten nové vládě vyjádřil důvěru v březnu (nikdo nebyl proti). V dalších měsících byl dotvořen režim pak označovaný za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

   Řekne-li se nyní 25. únor, vzpomenu na uzákoněnou vyhrůžku „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Pokud lidé neví, jak byli občané po osvobození znovu o svobodu připraveni, mohou sami o svobodu obdobně přijít.

Zdroje: Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra; Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa