Jak zacházíme se slovem demokracie

   Kdysi dávno prý na eurasijské pevnině dominovala centra Východu - Mezopotámie, Egypt, Persie, Indie, Čína. Řecko a Řím tehdy byly jejich evropsky modifikovaným přesahem na Západ. Jednou modifikací byla i demokracie.

   Zatímco většina panovníků se tehdy prohlašovala za Syna nebes (v Číně), byla s Bohem ztotožňována (v Egyptě) nebo „vládla z vůle Boží“, v některých městských státech antického Řecka se na čas prosadila demokracie. Za jejího otce je považován Periklés a znamenala rovnost ´svobodných občanů´ při účasti na správě vlastní obce. Shromáždění rovnoprávných mělo neomezenou moc a mohlo mj. poslat Sokrata na smrt.

   Rovná práva svobodných partnerů při správě obce s antikou neskončila. V malých společenstvích ti, kteří neměli mocenské nástroje, aby donutili své sousedy k něčemu nezbytnému pro chod obce, museli jednat demokraticky, tedy se sousedy domluvit. Když se později slovo demokracie začalo znovu používat i ve „vysoké politice“, už ale neoznačovalo specifickou formu řízení. Připomenu dva odlišné nastoupené trendy. 

   Když si lid zřídil Spojené státy sám, varoval Benjamin Franklin „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat." Proto americká demokracie zachovala rovnoprávnost při účasti na správě obce, ale vítěznou volební většinu zbavila neomezené moci. Listina práv, The Bill of Rights, je seznamem toho, co ani demokraticky ustavená vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny. 

   Když provedli Velkou revoluci Francouzi, demokraticky k moci nastoupivší Maximilien Robespierre a Výbor pro veřejné blaho se opřeli o tezi J. J. Rousseaua, že lidé se rodí dobří a kazí se až vinou společnosti. Proto údajně „nutnou nápravu společnosti“ prohlásili za tak ctnostnou, že jí mohou dosáhnout i terorem. Pro ně a následovníky se politika stala záležitostí určování skupiny „pokrokové“ a „nepřátelské“ s tím, že ta „pokroková“ může tu „nepřátelskou“ vypudit z účasti ve společenském dění „demokratické obce“. V minulém století Evropa zažila a pak odsoudila verze této „prýdemokracie“ založené na myšlenkách „pokrokové“ třídy, národa či rasy. Nyní podobně brání „progresivní skupiny“nejen v EU „demokratický řád založený na pravidlech“. 

   Mně bylo už za vlády KSČ odporné, když v rozporu s právem určovala „nepřátelskou skupinu“ nálepka udělená mocensky vlivnými osobami, a Rudé právo prosazovalo mj. „NE ztroskotancům, zaprodancům“. Ještě odpornější je mi nyní požadavek „Ne extremistům“ využívající nálepku podle pana Zbořila k nám z Německa zavlečenou dnešním premiérem Fialou. Spolek „Milion chvilek pro demokracii“ se totiž chlubí, že požadavek potlačit zaručená lidská práva „nepřátel“ veřejně podpoří i zmocněnkyně vlády pro lidská práva, KLÁRA ŠIMÁČKOVÁ LAURENČÍKOVÁ! 

   Cestu k nápravě vidím i v tom, že bráníme i moci demokraticky ustavené, aby považovala své postoje za závazné pro všechny, a potlačovala nezávislost moci výkonné, zákonodárné a soudní. Správnou cestou se roku 1997 vydala i Meziparlamentní unie (IPU) přijetím Všeobecné deklarace o demokracii – protože je legální jen demokracie, deklarovala IPU, co slovo demokracie znamená. Deklaraci podpořila i OSN vyhlášením 15. září Mezinárodním dnem demokracie. Proti té Deklaraci se vymezila jen Čína. A jak se s ní zachází „u nás“? 

   Když jsem na Google zadal česky dotaz, kdy je Mezinárodní den demokracie a co znamená Všeobecná deklarace o demokracii, Google mi odkázal na Den boje za demokracii 17.11. a citoval AI, že taková Deklarace neexistuje a existovat nemusí. Až jsem témuž Google zadal dotaz anglicky, přiznal, že Den demokracie je 15.9. a AI mi stručně popsala Všeobecnou deklaraci o demokracii. Tak odporně u nás „informujeme“ o pojmu demokracie.

Hlavní zdroje: Imanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech; Fareed Zakaria: Budoucnost svobody; Noël O´Sullivan: Fašismus; Vlastimil Vondruška: Breviář pozitivní anarchie.