Předvolební

   Před osmdesáti lety skončila válka s podtitulem válka proti fašismu. Fašismus v některých zemích Západu mezi světovými válkami nahradil zde zdiskreditovanou demokracii, a - řečeno slovy dramatika G.B.Shawa - budoval efektivní vládu ve službě národu.

   Lidé jako Ferdinand Peroutka však chápali, že v té válce „byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem“, a „nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá“. A řada politologů se přestala zajímat o aspekty fašistické ideologie (jako korporativistickou doktrínu), a věnovala se studiu politického stylu, jímž duce a führer dokázali ve svých zemích nadlouho ovlivnit většinu společnosti. Předpokládali, že styl už jednou „úspěšný“ použijí další uchazeči o moc i držitelé moci.

   Že způsobem vlády hned po válce bylo i Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, doložil odborný pracovník ÚSTR Petr Placák. Americký politolog specializující se na fašismus profesor Robert Paxton v knize Anatomie fašismu v kapitole Fašismus mimo Evropu uvedl, že i novém tisíciletí ve výspě Západu – Izraeli - v roce 2002 již bylo možno zaslechnout z pravého křídla, tedy od strany Likud a některých menších náboženských stran, rétoriku, která se blíží funkčnímu ekvivalentu fašismu. Vyvolený národ začíná znít jako panská rasa, jež vyhlašuje jedinečné „poslání ve světě“, vyžaduje „životní prostor", démonizuje každého nepřítele, který by bránil realizaci osudového národního předurčení, a připouští nezbytnost užití síly, aby těchto cílů dosáhla. 

   A jak jsme na tom dnes my?

   Ponechme teď stranou, že zdejší držitelé moci podporují akce Likudu. Horší je, že hlásají patříme na západ, ale nerespektují zásadní západní princip, že moc výkonná, zákonodárná i soudní jsou oddělené a vzájemně se hlídají. „Zpravodajství“ vzbuzuje dojem, že demokracie jsou akce „těch správných lídrů“. A náš „lídr“ je „správný demokrat“, ač nebyl vítězem voleb.

   Je jako kdysi duce a führer součástí moci výkonné i zákonodárné a fušuje i do moci soudní – jeho „rozsudky“ nepřipouští principy demokracie masarykovské, že demokracie je diskuse a že ´stát jsem já´ si může říct každý občan. Lídr podobně jako dříve duce a führer označil lidu jeho nepřátele (Babiš, Rusko), polarizuje a militarizuje společnost, vede boj proti nesprávným názorům, a „strategickou komunikací“ zkouší vypudit celé skupiny lidí ze společenského dění. Politickou kariéru založil na vymezování se proti něčemu: od znáte nějaké evropský recept, který funguje přešel k osobnímu podílu na tvorbě těch receptů a začal se vymezovat proti těm, kteří zpochybňují ty recepty či jím určené nepřátele.

   Proto soudím, že při blížících se volbách máme možnost být pro pokračování rozkladu právního státu, pro fanatismus už rozkládající společnost, a pro život dle pruskoevropských receptů. Nebo znovu žádat to, co bylo jako oprávněné uznáno před téměř osmdesáti lety Všeobecnou deklarací lidských práv – že tzv. elity musí být umravněny a důstojnost členů lidské rodiny uznávána.

P.S. . V případě slova jako demokracie nejenže neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický. George Orwell