Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným

    Masarykovská demokracie byla založena na diskusi a pravidlu, že každý občan si může říci i já jsem stát. Politika opačná – mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění - byla odsouzena nejen v norimberském procesu.

   Dnešní naši „demokratičtí" politici ctí osobu Masaryka a likvidují jeho výše zmíněný odkaz. Bojují proti „nesprávným názorům" a pokračují v politice mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění. Už při prvních polistopadových volbách v aféře Bartoníček i Václav Havel podpořil tezi kdo není odsouzen, může být vinen.

   Jako v Třetí říši a bolševickém impériu i dnes „demokraté" upírají lidem práva ne kvůli jejich počínání, ale kvůli nálepce, kterou mají: „Nedopustíme to, aby komunisté rozhodovali o budoucnosti ČR. Uděláme pro to všechno a nikdy s nima nebudeme spolupracovat.“, hlásá politik z kandidátky Macinkových Motoristů Boris Šťastný. A „demokrat" z TOP 09 Jiří Pospíšil nás vrátil do dob předdemokratických, když ve stylu rakouského právníka Bobliga z Edelstadtu obvinil Janu Maláčovou, že spojili se s ďábly, kteří zavraždili Horákovou dřív než se vůbec narodili.

   Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným. Dává i dnes za pravdu švýcarskému historiku Jacobu Burckhardtovi (1818 – 1897), který už ve své době považoval za převažující znak evropských dějin tendenci k politickému extremismu.

   Naději mi však dává názor, který později vyslovil (německý) historik Ernst Nolte ve své knize Fašismus ve své epoše: I po totální porážce západních demokracií by nesčetní lidé trvali na přesvědčení, které je základem liberální a demokratické víry, že nedotknutelnost a důstojnost osoby musejí být hranicí a cílem vší politiky. I po porážce SSSR by nesčetní lidé po celé zeměkouli bránili doktrínu, která je jádrem komunismu, podle níž jen zespolečenštění výrobních prostředků razí cestu do lepšího světa.