Politické mluvě se často nedá věřit, varoval i G. Orwell. V eseji Politika a anglický jazyk napsal mj., že „politický jazyk se dnes utváří tak, aby lež vypadala jako pravda a vražda jako šlechetný čin a aby čirý vzduch vypadal jako něco pevného a masivního". Mnohá slova se často používají vědomě nepoctivě, osoba, která je používá, má svou vlastní soukromou definici, ale dopustí, aby si posluchač myslel, že má na mysli něco docela jiného.
I dnes politici mj. „bojují za hodnoty“, ač pojem „hodnoty“ není spojen s žádným konkrétním významem, či „brání demokracii“, ač slovo „demokracie“ má několik vzájemně neslučitelných významů. Protože označení „demokracie, demokraté“ se všeobecně považuje za chválu, užívají ta slova k sebechvále po bolševicích, fašistech, nacistech i politici z party SPOLU+PIRSTAN. A když řeknou patříme na Západ, ne na Východ, připomenou mi tím potřebu obnovit západ euroasijské pevniny v část politicky odlišnou od Východu.
Východem pro mě jsou, jak uvádí i Fareed Zakaria v Budoucnost svobody, velké centralizované říše, v nichž je po tisíciletí panovník skoro Bohem. Naproti tomu vládci na Západě po tisíciletí čelí snahám o omezení své moci, často úspěšným.
Už v antickém Řecku se zrodila demokracie, v níž, jak se říká v Aischylově hře Peršané „neslouží tam smrtelnému nikomu“. I plebs v antickém Římě úspěšně usiloval o politická práva a základem politiky se stala vláda zákona. Římská republika s dělbou vlády, s důrazem na rovnost před zákonem a s volbami úředníků (i diktátora) jen na omezenou dobu je vzorem nejen pro mě. I na počátku úspěšné éry Západu, kolem roku 1500 bylo v Evropě přes pět set států a lidé či myšlenky v jednom místě nevítaní se často výborně uplatnili jinde. Soutěživost mezi lidmi i státy zvyšovala vyspělost Evropy.
Že nadějný vývoj skončí, varoval Jan Patočka, neb už 16. století zdá se být velkým přelomem v západoevropském životě v tom smyslu, že „nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní..." Nyní se Evropa přiblížila Východu, a to nejen budováním centralizované říše s množstvím regulací.
Mnozí staří Řekové by se nám vysmáli, že nejsme svobodní, protože si nedáváme zákony sami, ale povinně přebíráme mnohé říšské. Mnozí staří Římané by námi opovrhovali, protože zákony už nejsou závazným základem politiky. Naše Ústava garantuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, ale ‘státní zástupkyně’ Z. Galková rozhodla, že není trestné, když ministr spravedlnosti hlásá zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Ústava též garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno; podle nového zákona však nezakázaná činnost občana může být trestná, prosadí-li mocensky vlivná osoba názor, že šlo o ´nedovolenou činnost pro cizí moc´. A. G. Orwell by nám nejspíš vyčetl mj., že nepoctivě nazýváme liberální demokracií zřízení s prvky typickými pro režimy neliberální, totalitní.
Vždyť i část zdejších ´elit´ své cíle nadřazuje nad zákony a ještě propadla šovinismu. Věří, že ´my´ jsme ´výkvětem´ - např. ‘renomovaný historik’ Dušan Třeštík napsal: Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsme my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni. ´Jinými´ zas opovrhují.
Jeden z našich soudruhů to dotáhl na významného představitele západu (v NATO) a pak na nejvyššího představitele zdejší státní moci, přestože některé lidi má za tak odpudivé, že by jim ani ruku nepodal. Lidi podobně smýšlející pak soudruh tu ocenil státním vyznamenáním (dal ho právníkovi, který některé lidi označil za pouhý odpad), jindy je poslal ´strategicky komunikovat´ jménem vlády. Masarykovské demokracie je diskuse, občané jsou si před zákonem rovni, je znovu nahrazováno leninským podle námi dávaných nálepek poznáš, koho musíš mít za nepřítele; argumentů netřeba.
Proto soudím, že západ, kde jsme, má co napravovat, aby se stal Západem hodným naší důvěry. Mými náměty, jak západ obnovit v Západ, jsou nejen výše uvedené ´připomínky´. Příkladem nám budiž mj. i „antisystémové postoje“ Karla Čapka, vyjádřené např. ve sto let starém textu Politikum.
Žádné komentáře:
Okomentovat