Je na čase se zamyslet

   Zrůdnému vývoji v Třetí říši podle německé politoložky Hannah Arendtové napomohlo, že „Německo obepínala ocelová obruč hrůzy“ vyvolaná „strategickou komunikací“, že Němcům hrozí strašná nebezpečí. Propaganda opakovala nacistické pravdy tak dlouho, až „názorová pluralita úplně zmizela“. To ničilo respekt a soucit s lidmi vypovězenými ze „společenství“.

   Když po vojenské porážce Třetí říše obdobný vývoj proběhl u nás, potvrdilo se, že neplatí útěšná fráze co bylo poprvé tragédií, bude podruhé fraškou.

   I nyní „strategické komunikace“ o strašně nebezpečných lidech z dovozu nebo o strašně nebezpečném Rusku, které sice nezdolalo Ukrajinu, ale zničí Evropu, opět vyvolávají strach, omezují názorovou pluralitu a ničí respekt k lidem údajně „prorusským“.

   Je na čase se zamyslet: Jsme ještě součástí Západu, kde svoboda je především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu“? Nebo jsme si po Listopadu ověřili teorii kdo jde pořád na Západ, octne se na Východě? Pro Východ je přece po tisíciletí typické to, co budujeme i v „Evropě“ - centralizované říše, v nichž je vládce nezpochybnitelný a může svůj režim nazvat třeba demokracií.

   I Orwell varoval, že neexistuje definice demokracie, ale protože označení demokracie se pociťuje jako chvála, i totality se zvou demokraciemi. Podle Orwella v politice se mnoho slov záměrně užívá nepoctivě; a podle Josefa Čapka taková politika není než hanebnou, ne-li přímo zločineckou spekulací. Aby Západ opět byl Západem hodným důvěry, měl by změnit některé základy své politiky. Já uvedu dva příklady:

   Za prvé by Západ měl uznat, že na „svých pravidlech“ nesjednotí lidstvo. Zkusil to mj. Deklarací lidských práv, ale řada jiných lidí řekla půjdeme cestou práva šaria. Nesjednotil ani sebe – už v antice zkusil učinit základem politiky vládu zákona, přesto umí získat podporu i ti, kteří za závazný základ politiky prohlásí svůj cíl.

   Ani po Listopadu není vláda zákona základem politiky. Ač Ústava garantuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, ministrem spravedlnosti a právníkem roku stal doktor stalinského práva tvrdící zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Ústava garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno; ale za činnost nezakázanou může být odsouzen, prosadí-li vlivná osoba názor, že šlo o ´nedovolenou činnost pro cizí moc´.

   Mocní hovoří o lidských právech a současně ignorují zásadu, že „vinen“ může být člověk až po řádném odsouzení. Jako kdysi pouhá „nálepka“ stačí, abyste se stal nežádoucím.

   Za druhé: i podle disidenta Jan Patočky už řadu století si na Západě mnozí bez řádného zmocnění rozšiřují „pravomoci“, aby ovládli svět. I „naši“ poslanci jednají, jakoby směli odhlasovat, jak se minulost vskutku odehrála, „paměťovou agendu“ si přibrala i vláda.

   V rámci „strategické komunikace“ při připomínce oběti Jana Palacha „komunikační kartou“ byly šířeny nepravdy o stavu tehdejší společnosti, míní pamětníci jako já či ombudsman. Protože zákon říká ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat, měli by se aktivní lidé zodpovědně postavit i k šíření té neznalosti mocensky vlivnými skupinami.

   Odmítněme klamně nazývat pučem dění z února 1948. Neblahý vývoj začal už za války, kdy obě emigrace svorně zrušily prvorepublikovou pojistku - aby se ozbrojené složky nezapojily do politických sporů, musí být politicky imunní. Chyba dosud není napravena.

   Připomínejme, že v únoru 1948 dosavadní poltické zřízení ničily na výzvu KSČ zejména Akční výbory, obdoba dnešních neziskovek. Jejich nezákonnosti prý byly demokratické, neb rozhodoval lid. Ani dnes takový lid nemusí přiznávat, je-li podporován cizí mocí.

   Při hodnocení poúnorového režimu připomínejme, že např. na dvojjazyčném památníčku ve Znojmě-Loučce je ten česky zván komunismem a německy zcela odlišně bolševismem.

   Připomínám, že postoje, dnes vydávané za „antisystémové“, vyjadřoval i Karel Čapek. A že roku 1967 mínil spisovatel: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli… Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan.

Text je konceptem příspěvku k diskusi ve Spolku Svatopluk