14. března 1939 bojem německého wehrmachtu v moravském Místku s vojenskou posádkou složenou především z nováčků cvičících beze zbraně, začal další boj našinců za svobodu. Svobodu, jež nejen podle Fareeda Zakarii „v dnešním světě je především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu“.
K boji došlo přesto, že politická mluva po mnichovské konferenci ze září 1938 říkala jasně: Hranice zbytku Československa jsou mezinárodně garantovány. Až poté, co prezident Hácha 15.3.1939 v Berlíně „požádal“ Třetí říši o ochranu, Vůdce k nám poslal wehrmacht. Ve skutečnosti hranice zbytku Československa zaručeny nebyly a než Hácha dojel do Berlína, wehrmacht 14.3.1939 okupoval Lašsko. V Místku narazil na odpor u Czajankovy továrny, v níž byla kasárna části 8. pěšího pluku „Slezský“. Přítomný kpt. Karel Pavlík vydal rozkaz „Do zbraně!“ a wehrmacht měl první mrtvé. O boji se pak dlouho nesmělo psát, neboť se nehodil do „korigovaných informací“.
Kapitán Karel Pavlík neplnil jen povinnost vojáka, po zrušení naší branné moci se zapojil do odboje. Na Ostravsku ve skupině „Za vlast“, v Praze s odbojovou organizací vojenskou i sokolskou. Na to, proč tak činil, jsem se ho optat nemohl - popravili ho v KT Mauthausen. O tom, proč on a jemu podobní se zapojovali do nepovoleného odboje, jsem se nejednou bavil s jiným odbojářem spjatým s Lašskem – s do II. a III. odboje zapojeným Milo Komínkem.
Shodli jsme se, že svobodným našincům nemůže být dobře pod „německými hodnotami“. Z devastace země za husitských válek vedených o to, kdo druhým vnutí svou víru, si našinci vzali poučení, že lepší než pustošit zemi je dohodnout se na „rovných právech obou náboženství“. Němci o sto let později válčili o to, kdo komu vnutí svou vůli. Později naše republika Československá, podobně jako už antická republika Římská, usilovala o rovnost svobodných občanů před zákonem. Zato v německé Třetí říši pouhá nálepka, kterou občanovi dal někdo mocensky vlivný, mohla občana připravit o práva či o lidství.
Vývoji v Třetí říši podle německé politoložky Hannah Arendtové napomohla i politická mluva. Podle Arendtové „Německo obepínala ocelová obruč hrůzy“ vyvolaná „strategickou komunikací“, že Němcům hrozí strašná nebezpečí od „nebezpečných jiných“, nebo pokud Němci sami něco nutného neudělají. Propaganda opakovala nacistické pravdy tak dlouho, až v Německu „názorová pluralita úplně zmizela“.
K tomu Komínek dodával, že bolševici poté, co Třetí říši vojensky porazili, v podstatě použili Arendtovou popsanou strategii nacistické politické mluvy při svém pokusu vynutit si u nás „nerozbornou jednotu Strany a lidu“. Po Stalinově smrti zmírnili teror, neboť pochopili, že víc a déle než rány fyzické občany bolí „rány“ psychické způsobené ponižováním.
Proto jsme s M. Komínkem usoudili, že i režimy vymezující se proti nacistům a bolševikům mohou jako oni využívat politickou mluvu v nacistické říši tak úspěšnou, že v masách lidu zničila respekt a posléze i soucit se všemi, které mocní vypověděli ze „společenství“. Proto je třeba dál bojovat i proti pokusům ochromit společnost vyvoláním atmosféry strachu či likvidovat názorovou pluralitu. A také dbát na to, aby aktuálním režimem nabízená „svoboda“ vždy byla především svobodou jednotlivce od svévole moci.
Žádné komentáře:
Okomentovat