„Elity“? Jako nacisté!

   Když jsem dospíval, už bylo veřejným tajemstvím, že bolševici u nás si říkající „komunisté“, se umí chovat jako vojensky poražení nacisté. Vydávají se za ty nejlepší z nás, za předvoj společnosti, ale mají na svědomí rozdělování společnosti a řadu zorganizovaných zločinů; beze studu stíhají i ty, kteří jim ze všech sil pomáhají.

   Od doby, co aparátčíky Husáka a Jakeše v čele země vystřídali „bývalí“ aparátčíci Dubček a Čalfa, jsme nabádáni, abychom nedopustili návrat „komunistů“ k moci. Komunisté u moci dávno nejsou. Za „elity“ se vydávají jejich odpůrci a i oni svým jednáním umí připomínat nacisty.

   Jako v Třetí říši mluví o potřebě „hloubením příkopů“ rozdělit společnost.

   K v Třetí říši běžné propagandě, že někteří lidé jsou „zvláště odpudivé bytosti“, se uchýlil i sám soudruh – dnešní prezident; stačilo mu k tomu, že prý se „zvláště odpudivá bytost“ před společným fotem chovala jinak, než přál si soudruh prezident.

   K v Třetí říši běžné propagandě, že některé etnikum je svým genetickým založením nebezpečné lidstvu, se uchýlil spolupracovník premiérova vládního Stratkomu Ivan Manolov. (Zdroj zde)

 To nelze přejít mlčením. Ty u nás oživené politické způsoby přece už v Třetí říši pomohly vyvolat pocit ohrožení, atmosféru strachu, a následně umožnily i holocaust.

   Dokážeme s pachateli těch způsobů zúčtovat, jako předci zúčtovali s nacistickými průkopníky těch způsobů? Nebo se jako při sametové výměně aparátčíků spokojíme s konstatováním, že po dlouhá desetiletí se nerespektovala samozřejmá zásada kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost, a to přispělo k rozvratu základů právního státu? 

Svoboda? Od svévole moci!

   14. března 1939 bojem německého wehrmachtu v moravském Místku s vojenskou posádkou složenou především z nováčků cvičících beze zbraně, začal další boj našinců za svobodu. Svobodu, jež nejen podle Fareeda Zakarii „v dnešním světě je především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu“.

   K boji došlo přesto, že politická mluva po mnichovské konferenci ze září 1938 říkala jasně: Hranice zbytku Československa jsou mezinárodně garantovány. Až poté, co prezident Hácha 15.3.1939 v Berlíně „požádal“ Třetí říši o ochranu, Vůdce k nám poslal wehrmacht. Ve skutečnosti hranice zbytku Československa zaručeny nebyly a než Hácha dojel do Berlína, wehrmacht 14.3.1939 okupoval Lašsko. V Místku narazil na odpor u Czajankovy továrny, v níž byla kasárna části 8. pěšího pluku „Slezský“. Přítomný kpt. Karel Pavlík vydal rozkaz „Do zbraně!“ a wehrmacht měl první mrtvé. O boji se pak dlouho nesmělo psát, neboť se nehodil do „korigovaných informací“.

   Kapitán Karel Pavlík neplnil jen povinnost vojáka, po zrušení naší branné moci se zapojil do odboje. Na Ostravsku ve skupině „Za vlast“, v Praze s odbojovou organizací vojenskou i sokolskou. Na to, proč tak činil, jsem se ho optat nemohl - popravili ho v KT Mauthausen. O tom, proč on a jemu podobní se zapojovali do nepovoleného odboje, jsem se nejednou bavil s jiným odbojářem spjatým s Lašskem – s do II. a III. odboje zapojeným Milo Komínkem.

   Shodli jsme se, že svobodným našincům nemůže být dobře pod „německými hodnotami“. Z devastace země za husitských válek vedených o to, kdo druhým vnutí svou víru, si našinci vzali poučení, že lepší než pustošit zemi je dohodnout se na „rovných právech obou náboženství“. Němci o sto let později válčili o to, kdo komu vnutí svou vůli. Později naše republika Československá, podobně jako už antická republika Římská, usilovala o rovnost svobodných občanů před zákonem. Zato v německé Třetí říši pouhá nálepka, kterou občanovi dal někdo mocensky vlivný, mohla občana připravit o práva či o lidství.

   Vývoji v Třetí říši podle německé politoložky Hannah Arendtové napomohla i politická mluva. Podle Arendtové „Německo obepínala ocelová obruč hrůzy“ vyvolaná „strategickou komunikací“, že Němcům hrozí strašná nebezpečí od „nebezpečných jiných“, nebo pokud Němci sami něco nutného neudělají. Propaganda opakovala nacistické pravdy tak dlouho, až v Německu „názorová pluralita úplně zmizela“.

   K tomu Komínek dodával, že bolševici poté, co Třetí říši vojensky porazili, v podstatě použili Arendtovou popsanou strategii nacistické politické mluvy při svém pokusu vynutit si u nás „nerozbornou jednotu Strany a lidu“. Po Stalinově smrti zmírnili teror, neboť pochopili, že víc a déle než rány fyzické občany bolí „rány“ psychické způsobené ponižováním.

   Proto jsme s M. Komínkem usoudili, že i režimy vymezující se proti nacistům a bolševikům mohou jako oni využívat politickou mluvu v nacistické říši tak úspěšnou, že v masách lidu zničila respekt a posléze i soucit se všemi, které mocní vypověděli ze „společenství“. Proto je třeba dál bojovat i proti pokusům ochromit společnost vyvoláním atmosféry strachu či likvidovat názorovou pluralitu. A také dbát na to, aby aktuálním režimem nabízená „svoboda“ vždy byla především svobodou jednotlivce od svévole moci. 

Je na čase se zamyslet

   Zrůdnému vývoji v Třetí říši podle německé politoložky Hannah Arendtové napomohlo, že „Německo obepínala ocelová obruč hrůzy“ vyvolaná „strategickou komunikací“, že Němcům hrozí strašná nebezpečí. Propaganda opakovala nacistické pravdy tak dlouho, až „názorová pluralita úplně zmizela“. To ničilo respekt a soucit s lidmi vypovězenými ze „společenství“.

   Když po vojenské porážce Třetí říše obdobný vývoj proběhl u nás, potvrdilo se, že neplatí útěšná fráze co bylo poprvé tragédií, bude podruhé fraškou.

   I nyní „strategické komunikace“ o strašně nebezpečných lidech z dovozu nebo o strašně nebezpečném Rusku, které sice nezdolalo Ukrajinu, ale zničí Evropu, opět vyvolávají strach, omezují názorovou pluralitu a ničí respekt k lidem údajně „prorusským“.

   Je na čase se zamyslet: Jsme ještě součástí Západu, kde svoboda je především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu“? Nebo jsme si po Listopadu ověřili teorii kdo jde pořád na Západ, octne se na Východě? Pro Východ je přece po tisíciletí typické to, co budujeme i v „Evropě“ - centralizované říše, v nichž je vládce nezpochybnitelný a může svůj režim nazvat třeba demokracií.

   I Orwell varoval, že neexistuje definice demokracie, ale protože označení demokracie se pociťuje jako chvála, i totality se zvou demokraciemi. Podle Orwella v politice se mnoho slov záměrně užívá nepoctivě; a podle Josefa Čapka taková politika není než hanebnou, ne-li přímo zločineckou spekulací. Aby Západ opět byl Západem hodným důvěry, měl by změnit některé základy své politiky. Já uvedu dva příklady:

   Za prvé by Západ měl uznat, že na „svých pravidlech“ nesjednotí lidstvo. Zkusil to mj. Deklarací lidských práv, ale řada jiných lidí řekla půjdeme cestou práva šaria. Nesjednotil ani sebe – už v antice zkusil učinit základem politiky vládu zákona, přesto umí získat podporu i ti, kteří za závazný základ politiky prohlásí svůj cíl.

   Ani po Listopadu není vláda zákona základem politiky. Ač Ústava garantuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, ministrem spravedlnosti a právníkem roku stal doktor stalinského práva tvrdící zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Ústava garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno; ale za činnost nezakázanou může být odsouzen, prosadí-li vlivná osoba názor, že šlo o ´nedovolenou činnost pro cizí moc´.

   Mocní hovoří o lidských právech a současně ignorují zásadu, že „vinen“ může být člověk až po řádném odsouzení. Jako kdysi pouhá „nálepka“ stačí, abyste se stal nežádoucím.

   Za druhé: i podle disidenta Jan Patočky už řadu století si na Západě mnozí bez řádného zmocnění rozšiřují „pravomoci“, aby ovládli svět. I „naši“ poslanci jednají, jakoby směli odhlasovat, jak se minulost vskutku odehrála, „paměťovou agendu“ si přibrala i vláda.

   V rámci „strategické komunikace“ při připomínce oběti Jana Palacha „komunikační kartou“ byly šířeny nepravdy o stavu tehdejší společnosti, míní pamětníci jako já či ombudsman. Protože zákon říká ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat, měli by se aktivní lidé zodpovědně postavit i k šíření té neznalosti mocensky vlivnými skupinami.

   Odmítněme klamně nazývat pučem dění z února 1948. Neblahý vývoj začal už za války, kdy obě emigrace svorně zrušily prvorepublikovou pojistku - aby se ozbrojené složky nezapojily do politických sporů, musí být politicky imunní. Chyba dosud není napravena.

   Připomínejme, že v únoru 1948 dosavadní poltické zřízení ničily na výzvu KSČ zejména Akční výbory, obdoba dnešních neziskovek. Jejich nezákonnosti prý byly demokratické, neb rozhodoval lid. Ani dnes takový lid nemusí přiznávat, je-li podporován cizí mocí.

   Při hodnocení poúnorového režimu připomínejme, že např. na dvojjazyčném památníčku ve Znojmě-Loučce je ten česky zván komunismem a německy zcela odlišně bolševismem.

   Připomínám, že postoje, dnes vydávané za „antisystémové“, vyjadřoval i Karel Čapek. A že roku 1967 mínil spisovatel: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli… Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan.

Text je konceptem příspěvku k diskusi ve Spolku Svatopluk

Obnovme Západ

   Politické mluvě se často nedá věřit, varoval i G. Orwell. V eseji Politika a anglický jazyk napsal mj., že „politický jazyk se dnes utváří tak, aby lež vypadala jako pravda a vražda jako šlechetný čin a aby čirý vzduch vypadal jako něco pevného a masivního". Mnohá slova se často používají vědomě nepoctivě, osoba, která je používá, má svou vlastní soukromou definici, ale dopustí, aby si posluchač myslel, že má na mysli něco docela jiného.

  I dnes politici mj. „bojují za hodnoty“, ač pojem „hodnoty“ není spojen s žádným konkrétním významem, či „brání demokracii“, ač slovo „demokracie“ má několik vzájemně neslučitelných významů. Protože označení „demokracie, demokraté“ se všeobecně považuje za chválu, užívají ta slova k sebechvále po bolševicích, fašistech, nacistech i politici z party SPOLU+PIRSTAN. A když řeknou patříme na Západ, ne na Východ, připomenou mi tím potřebu obnovit západ euroasijské pevniny v část politicky odlišnou od Východu.

  Východem pro mě jsou, jak uvádí i Fareed Zakaria v Budoucnost svobody, velké centralizované říše, v nichž je po tisíciletí panovník skoro Bohem. Naproti tomu vládci na Západě po tisíciletí čelí snahám o omezení své moci, často úspěšným.

  Už v antickém Řecku se zrodila demokracie, v níž, jak se říká v Aischylově hře Peršané „neslouží tam smrtelnému nikomu“. I plebs v antickém Římě úspěšně usiloval o politická práva a základem politiky se stala vláda zákona. Římská republika s dělbou vlády, s důrazem na rovnost před zákonem a s volbami úředníků (i diktátora) jen na omezenou dobu je vzorem nejen pro mě. I na počátku úspěšné éry Západu, kolem roku 1500 bylo v Evropě přes pět set států a lidé či myšlenky v jednom místě nevítaní se často výborně uplatnili jinde. Soutěživost mezi lidmi i státy zvyšovala vyspělost Evropy.

  Že nadějný vývoj skončí, varoval Jan Patočka, neb už 16. století zdá se být velkým přelomem v západoevropském životě v tom smyslu, že „nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní..." Nyní se Evropa přiblížila Východu, a to nejen budováním centralizované říše s množstvím regulací.

  Mnozí staří Řekové by se nám vysmáli, že nejsme svobodní, protože si nedáváme zákony sami, ale povinně přebíráme mnohé říšské. Mnozí staří Římané by námi opovrhovali, protože zákony už nejsou závazným základem politiky. Naše Ústava garantuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, ale ‘státní zástupkyně’ Z. Galková rozhodla, že není trestné, když ministr spravedlnosti hlásá zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Ústava též garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno; podle nového zákona však nezakázaná činnost občana může být trestná, prosadí-li mocensky vlivná osoba názor, že šlo o ´nedovolenou činnost pro cizí moc´. A. G. Orwell by nám nejspíš vyčetl mj., že nepoctivě nazýváme liberální demokracií zřízení s prvky typickými pro režimy neliberální, totalitní.

  Vždyť i část zdejších ´elit´ své cíle nadřazuje nad zákony a ještě propadla šovinismu. Věří, že ´my´ jsme ´výkvětem´ - např. ‘renomovaný historik’ Dušan Třeštík napsal: Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsme my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni. ´Jinými´ zas opovrhují.

  Jeden z našich soudruhů to dotáhl na významného představitele západu (v NATO) a pak na nejvyššího představitele zdejší státní moci, přestože některé lidi má za tak odpudivé, že by jim ani ruku nepodal. Lidi podobně smýšlející pak soudruh tu ocenil státním vyznamenáním (dal ho právníkovi, který některé lidi označil za pouhý odpad), jindy je poslal ´strategicky komunikovat´ jménem vlády. Masarykovské demokracie je diskuse, občané jsou si před zákonem rovni, je znovu nahrazováno leninským podle námi dávaných nálepek poznáš, koho musíš mít za nepřítele; argumentů netřeba.

   Proto soudím, že západ, kde jsme, má co napravovat, aby se stal Západem hodným naší důvěry. Mými náměty, jak západ obnovit v Západ, jsou nejen výše uvedené ´připomínky´. Příkladem nám budiž mj. i „antisystémové postoje“ Karla Čapka, vyjádřené např. ve sto let starém textu Politikum.