Jako mladík jsem se ve svobodnějších časech kolem roku 1968 dozvídal i to, co mně ve škole zapřeli. Například, že ´demokracie´ může vypadat i jinak než její údajná ´nejvyšší forma´ vnucená nám bolševiky, tedy komandování lidu těmi, kteří se sami prohlásili za ´ty nejlepší z lidu´. Proto jsem se tehdy ptal starších, jak je možné, že po II. sv. válce se s obnovením Československa nepodařilo obnovit i demokracii založenou na diskusi otevřené všem svobodným občanům.
Snad všichni tázaní se shodli, že v proměně československé demokracie, bolševiky oslavované 25.února, nebyl 25. únor 1948 rozhodujícím dnem. Podle většiny ´zlé dílo´ začalo už za války politizací armády, v první ČSR nepřípustnou; a trvalo do padesátých let, kdy ještě bylo probolševickým aktivistům údajně ´projevujícím vůli lidu´ tolerováno protiprávní jednání. Únor 1948 měl být nejhorší mezi 21.2. a 23.2., kdy po premiérově výzvě ´aktivisté Akčních výborů´ masově a protiprávně zbavovali moci bolševikům nepohodlné demokraticky ustanovené funkcionáře, a to i ministrů, jejichž demisi prezident ještě nepřijal. Tehdy zásadně selhali „tradiční“ politici věřící, že mezi volbami v politice rozhodují především ´stranické sekretariáty´ - neopřeli se o parlament (nebyl svolán) a vyzvali ke klidu příznivce, kterým vadily ´spontánní´ probolševické manifestace i řádění aktivistů - novinářů, odborářů, bývalých partyzánů... ´Zlé dílo´ pak měli zhodnotit i v US Kongresu: „Nikdy od Machiavelliho doby nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potencionální síly opozice dokonaleji zneškodněny.“
Když byl po roce 1989 zřízen ústav (ÚSTR) pověřený analyzovat příčiny a způsob likvidace demokratického režimu bolševiky, očekával jsem zveřejnění analýzy toho ´dokonalého´ díla, neboť „ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Jenže v roce 2013 mi ujistila odbornice ÚSTR Stanislava Vodičková, že příčiny bolševického úspěchu nezná.
Roku 2018 už svorně tvrdili lidé z Konfederace politických vězňů, veřejnoprávního rozhlasu a zdarma rozdávaného listu Metro, že 25. února 1948 tu proběhl ‘puč’; únorový (1948) jásot zmatených davů nad úspěchem KSČ ´odborníci´ popsali jako ´puč´, tedy násilný politický převrat uskutečněný malou skupinou osob. Jen na ´alternativním´ serveru A2larm.cz jsem našel rozhovor s německou historičkou Christiane Brenner ( https://a2larm.cz/2018/02/unor-1948-prestava-byt-soucasti-zive-pameti/ ) potvrzující má přesvědčení: Pojem ‘puč’ vyvolává mylný obraz. Mezi základní ideje ´zlého díla´ patří tzv. ´posilování demokracie jejím omezením, neboť zdejší demokracie ještě není dostatečně silná, aby si poradila s opozicí nebo svobodným tiskem.´
To, že ÚSTR místo analýzy zveřejňuje jednotlivosti a řeči o ´puči´ vyvolávají mylný obraz minulosti, nás snad ´odsoudilo k opakování minulosti´. Zas slyšíme ´demokraty zdůrazňovat potřebu posílit demokracii jejím omezením, neboť naše demokracie ještě není dost silná, aby si poradila s opozicí nebo svobodnými médii. Dnes jako po válce společnost bolestně pociťuje absenci mechanismů pro sladění zájmů a řešení konfliktů. A já nejsem hrdý na to, že politické dění v mé vlasti během prvních měsíců mého života se - snad zásluhou tehdejšího amerického ´ocenění´ - stalo jakýmsi vzorem pro dnešní Západ.
Žádné komentáře:
Okomentovat