Západ a (slovenské) povstání

 Premiér Fiala i propaganda tvrdí, že ´patříme na Západ´. ´Západ´ ale neznamená jen dobro, jak dokládá i příběh o tom, jak prý ´slovenský národ po prvé žil na svojom po svojom´.

 Začal ´po italsku´. Tak jako ´elita´ Itálie, za podpory tlup toužících lidem vnutit jiný svět, roku 1915 proti vůli většiny neutrální Itálii bez vážného důvodu zatáhla do války proti nedávným spojencům, slovenské ´elity´ pomocí politických čachrů ze země poskytující azyl uprchlíkům z nacistické Třetí říše udělali ´štát´ Třetí říši oddaný.

 Přes fráze ´Slovák teraz žije na svojom po svojom´, Slovák žil jako Afričan v době otrokářství - kdo včera byl svobodným člověkem, dnes mohl být tvorem kamsi deportovaným. Slovensky mluvící a cítící ´čehúnská náplava´ (i mí příbuzní) byla hnána na Moravu. Žádost ´elit´, aby o Židy postarali se za úplatu nácci v říšském Generálním gouvernementu, prý postihla nejen Židy slovenské - napomohla rychlému přijetí plánu takzvaného konečného řešení židovské otázky nejméně v celé Nové Evropě. Když slovenské ´elity´ na přání z domova i ciziny ohlásili zastavení deportací, přesto mělo být jen od září 1944 do března 1945 přímo zavražděno nebo deportováno ještě okolo třinácti tisíc Židů.

 Kde pramení takový cynismus, napovídá kniha profesora Noëla O'Sullivana ´Fašismus´: Koncem 18. století se objevilo nové chápání mimo jiné pojmu ´svoboda´, které podle profesora O'Sullivana ´všeobecně přijal celý západní svět´. Nově ´svoboda je slučitelná s terorem´, když pachatel ´ví´, že terorizuje ´pro dobro lidí´. Navíc nové západní chápání ´zla´ a ´svrchovanosti lidu´ umožnilo dát politickému stylu fanatický charakter křižáckých tažení, despotickému režimu dovolilo tvrdit, že ho ´legitimizuje vůle lidu´ a že už není důvod bránit zneužití moci ústavními omezeními, nutnými pro svobodu občanskou. Idealismus americké revoluce a roku 1789 byl tím postaven na hlavu!

 Když lidé pochopili slovenskou praxi krytou hezkou rétorikou ´elit´, mnozí se mobilizovali a 29. srpna 1944 zahájili povstání, které otřáslo válečným ´štátom´. Později se povstání říkalo ´národní´, přestože v něm nebojovali jen Slováci a národ slovenský k němu postoj nezaujal. Já bych povstání zval ´evropské´, protože chápu právě Evropu jako světa díl, v němž už hodně století ´svévole moci´ naráží na odpor.

 Za současného příklonu k Západu někteří Slováci zas mají válečný ´štát´ za dobrý a rádi by zpět něco z jeho časů. ´Vzpomínky na klady´ znějí v Bytči, rodišti ´prezidenta´ Tisa, v Čakajovcích, prý ´vzpomínají´ i poslanci Národní rady Slovenska. ´Stát si může dělat se svými občany co chce´ se však nehlásá jen na Slovensku. Mě těmi slovy šokoval někdejší český ministr ´spravedlnosti´ Karel Čermák; ale mlčením je přešla i žijící ´záruka svobody´ Václav Havel, ´státní zástupkyně´ Galková rozhodla, že nejsou trestná, a právníci ministra uvedli do ´síně slávy´.

 Naštěstí k tomu nejsou lhostejní mnozí, kteří ještě chápou svobodu především jako svobodu člověka od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu. Mobilizují ´povstanie pokračuje´. Povstání pokračuje!

Co mě naučil srpen

V době politického uvolnění zvaného Pražské jaro (1968) se mým koníčkem stalo i sledování politické scény. Bylo hezké zažívat, jak se lidi přestávají chovat jako dav, který - jak mu zákony kázaly - se nechává vést KSČ. Mnozí, inspirovaní hlavně spisovateli, dávali i ´socialistické demokracii´ masarykovský obsah - demokracie je diskuse. Přestávali věřit nálepkám, jednoduchým ´pravdám´, které politikům nejen bolševickým slouží k ovládání společnosti.

Československý příklad tehdy v celém ´socialistickém bloku´ ohrožoval výsledky dosažené při výchově ´nového socialistického člověka´, který se nechává vést Stranou jako jeho prapředek majitelem panství. Turisté tehdy z ´hodného bratrského Německa´ vozili na ukázku tiskoviny podobající se někdejšímu Der Stürmer, jen za ´nepřátele lidstva´ nebyli vydáváni židobolševici, ale údajní českoslovenští kontrarevolucionáři. Říkalo se pak, že především soudruzi z věrchušky německé a bulharské tlačili na spuštění ´bratrské pomoci´, která by trend nastoupený u nás stopla dřív, než ohrozí i jejich pozice.

Když k nám vpadla nezvaná vojska, nesetkala se s nenávistí, ale s názory typu běž domů Ivane, zneužili tě politici, čeká tě Nataša. Nepamatuji, že by tehdy někdo tvrdil, co říká se dnes, že cílem vpádu je zajistit dominanci Kremlu. Naopak pamatuji názor z formálně ´zábavného´ pořadu ještě nezmanipulovaného rozhlasu, že teď jde o to, abychom se opět ´stali nejvzornějším národem světa, který se nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí.´

Jak dalece se dá věřit politikům prý pevně stojícím v čele lidu, mi tehdy předvedl i sám Vůdce Pražského jara: V šedesátém osmém si získal důvěru mnohých, ale v srpnu 1969 se osobně podepsal pod nelegitimní zákonné opatření umožňující perzekuovat ty, kteří právě demonstrovali na jeho podporu. Tak jsem pochopil, že politici - aspoň v socialistickém bloku - se sice tváří jako hotelový personál nabízející služby lidem, kteří je platí, ale - řečeno dle Jana Wericha - jsou bidelníky, kteří si dělají dobré bydlo toho, že platícími lidmi postrkují bidlem jednou viditelně brutálním (to vyvolá strach i u osobně nepostižených), jindy nenápadným - například tak, že se až časem ukáže, že pravdou byl opak toho, co bylo lidem předloženo k uvěření.

To přesvědčení nemám důvod měnit ani teď, kdy se máme stát masou ´patřící na Západ´. Výsledkem údajného ´boje proti nenávisti´ je strašná nenávist nemalé části společnosti, komentovaná např. Ivanem Hoffmanem. A výsledkem ´boje proti dezinformacím´ je i informace zjevně nepravdivá, že srpnové události sjednotily náš lid proti Rusákům. 

Neplýtvejme slovem ´elity´

Revoluce přináší i absurdní plody, například ´demokracii´, která není ´vládou svobodného lidu´. Že ani Sametem neskončilo svévolné vylučování lidí ještě svobodných z ´lidu´, potvrzuje i seriál akcí komentátorem Petrem Holcem zvaných ´Je třeba zabít Babiše´. Protože na akcích se projevuje z fašismu známý kult násilného činu, Babiš snad inspirován názorem Umberto Eca mluvil o účastnících jako o fašistech. Účastníci ale mohou oponovat, že nenavazují na fašisty, ale na ´ochranu demokracie´ žádanou Vladimírem Hučínem, vyznamenaným a kandidujícím do Senátu a euparlamentu. Ani Hučín asi nenavázal na fašisty, ale spíš na jejich konkurenty bolševiky, neb ti vyzývali k likvidaci lidí se stejným grafickým motivem - terči.

K odpornému dění se vyslovili politici vládní strany i ´hlídací psi demokracie´. Poúnorovým útokům Josefa Urválka se obsahově podobá tweet senátorky a uchazečky o Hrad z řad Fialovy ODS (FODS) Miroslavy Němcové, že Babiš chce dnes ´oddělovat občany´ a zítra jim snad nařizovat ´povinné nášivky a čísla na předloktí´. Promluvám někdejších kolaborantů s cizí mocí Emanuela Moravce, Klementa Gottwalda a Gustáva Husáka zas ujištění bývalého disidenta a signatáře Charty 77, dnes euposlance z řad FODS Alexandra Vondry, že ´kdo není našeho druhu´, toho tu lidé nechtějí. Veřejnoprávní TV místo obhajoby práva shromažďovacího dělala hrdiny z těch, kteří si bez diskuse dali právo shromažďování narušovat. Nejen mně se taková slova nelíbí, Němcové za tweet dal nezávislý P. Holec ocenění ´nejhloupějšího lenochoda´. Svoboda slova však zaručuje i právo tlachat dnes podobně nenávistiplně jako KSČ za TGM.

Za zásadně chybné mám, že řada lidí zle jednajícím politikům i dnes poskytuje ´ochranu´ podobnou té, kterou zajistila KSČ straníkům spoluodpovědným za zlo poválečné. Kdysi článek 4 bolševické ústavy z roku 1960 ze všech straníků udělal zvláštní kastu lidí - prý nejaktivnější a nejuvědomělejší občany z řad dělníků, rolníků a inteligence, předvoj společnosti. Článek 4 byl zrušen, pokřivené myšlení zůstalo; ač se pojem elita používá pro ty nejlepší z nejlepších, řada lidí politikům přes obrovský propad jejich důvěryhodnosti bez výjimek říká ´elity´. A nejčtenější český sociolog s dvěma doktoráty dokonce zařadil mezi ´elity´ i politikařící strůjce režimu zločinného a zavrženíhodného. Nedemokratické ´kastovní´ dělení společnosti, prvek historického fašismu, je i dnes pro mnohé ´demokratické´.

Člověk rozumný by z tohoto dění měl vyvodit mj. poučení: Neplýtvejme slovem ´elity´. 

Ohlédnutí za rokem šedesátým osmým

Volební program zdejších bolševiků (říkajících si ´komunisté´) v roce 1946 byl lidský a získal velkou podporu. Po volbách a zejména po Únoru´48 se Strana vrátila k programu ´i za použití dočasného násilí vybudujeme nový svět na troskách starého´. Po oznámení (r. 1960), že socialismus byl u nás vybudován, bolševici jako před volbami 1946 přišli s tezí, že režim (zvaný socialismus) bude mít lidskou tvář. Postupně začalo Pražské jaro, rok šedesátý osmý XX. století s přesahem do let sousedních. Některé reakce na zopakování slibu lidské tváře režimu připomínaly dnešní Nohavicův song - jedni křičeli hanba, hanba, druzí zase sláva, sláva.

´Hanba, hanba´ na našince křičela propaganda ´spřátelených zemí´ (zejména ´demokratického´ Německa), tvrdila, že tu ubližujeme lidem (mj. věšíme ´poctivé komunisty´) a že ohrožujeme socialismus (mj. výskytem lidí v uniformách US-army při natáčení válečného filmu Most u Remagenu). Tendenci křičet ´sláva, sláva´ měli především našinci cítící se v té době svobodněji. Ne všichni křičeli, řada reakcí byla střízlivá.

Poté, co časopis Reportér na titulní straně zopakoval historickou zkušenost, že vládci ovládaným uzdu povolují proto, aby se pak dala daleko pevněji přitáhnout, připomněli mi rodiče zkušenost M.R.Štefánika, TGM i Karla Čapka, že bolševikům-komunistům jde o moc a ne o pomoc lidem. Paměť vedla rodiče k nedůvěře ve slib Strany, neboť ´lidskou tvář´ režimu měli za Dubčeka zajistit politici jako Josefové Smrkovský a Pavel, František Kriegel a Gustáv Husák, kteří po válce osvobozenou společnost zavlekli k Únoru´48. Zkušenost vedla rodiče k obavám, že názory vyslovené v čase uvolnění mohou být později stíhány jako ´zrada´, jak to rodiče zažili za císařpána, protektorátu a Gottwalda; oprávněnost obav potvrdily ´prověrky´ za Husáka.

Od šedesátého osmého roku uplynulo přes půl století, a stále žijí tendence chválit tehdejší dění jako ´pozoruhodný pokus o vnesení lidského, humánního rozměru do stávajícího socialistického experimentu´, prý ukončený srpnovým vpádem vojsk ´spřátelených zemí´. S tímto úhlem pohledu lze polemizovat. ´Socialistický experiment´ se ani po Srpnu´68 už nevrátil k nedávné krutosti; i v ČSSR (jako v SSSR po nástupu Chruščova) teror nahradila represe. Za Husáka (jako později za prof. P. Fialy a ´návratu k politice V. Havla´) vyhlédnuté oběti nejčastěji dostávali nálepku závadových osob, byli ponižováni a přicházeli o zaměstnání. Srpen´68 nás vrátil do minulosti v jiném směru.

Protože i bolševici svůj režim vydávali za demokracii, za ´demokracii socialistickou´ či dokonce za ´nejvyšší formu demokracie´, v roce šedesátém osmém před srpnem dávali lidé politikům najevo, že o dalším vývoji v zemi nemohou rozhodovat jen příslušníci nomenklatury – věrchušky. I nestraníci představovali své vize, jak žít, a Strana se tvářila, že tentokrát lidem naslouchá. Posrpnový vývoj ´demokracie´ zhodnotil ještě ´neznormalizovaný´ rozhlas slovy, že zas máme ´být nejvzornějším národem na světě, který se nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí´.