V době politického uvolnění zvaného Pražské jaro (1968) se mým koníčkem stalo i sledování politické scény. Bylo hezké zažívat, jak se lidi přestávají chovat jako dav, který - jak mu zákony kázaly - se nechává vést KSČ. Mnozí, inspirovaní hlavně spisovateli, dávali i ´socialistické demokracii´ masarykovský obsah - demokracie je diskuse. Přestávali věřit nálepkám, jednoduchým ´pravdám´, které politikům nejen bolševickým slouží k ovládání společnosti.
Československý příklad tehdy v celém ´socialistickém bloku´ ohrožoval výsledky dosažené při výchově ´nového socialistického člověka´, který se nechává vést Stranou jako jeho prapředek majitelem panství. Turisté tehdy z ´hodného bratrského Německa´ vozili na ukázku tiskoviny podobající se někdejšímu Der Stürmer, jen za ´nepřátele lidstva´ nebyli vydáváni židobolševici, ale údajní českoslovenští kontrarevolucionáři. Říkalo se pak, že především soudruzi z věrchušky německé a bulharské tlačili na spuštění ´bratrské pomoci´, která by trend nastoupený u nás stopla dřív, než ohrozí i jejich pozice.
Když k nám vpadla nezvaná vojska, nesetkala se s nenávistí, ale s názory typu běž domů Ivane, zneužili tě politici, čeká tě Nataša. Nepamatuji, že by tehdy někdo tvrdil, co říká se dnes, že cílem vpádu je zajistit dominanci Kremlu. Naopak pamatuji názor z formálně ´zábavného´ pořadu ještě nezmanipulovaného rozhlasu, že teď jde o to, abychom se opět ´stali nejvzornějším národem světa, který se nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí.´
Jak dalece se dá věřit politikům prý pevně stojícím v čele lidu, mi tehdy předvedl i sám Vůdce Pražského jara: V šedesátém osmém si získal důvěru mnohých, ale v srpnu 1969 se osobně podepsal pod nelegitimní zákonné opatření umožňující perzekuovat ty, kteří právě demonstrovali na jeho podporu. Tak jsem pochopil, že politici - aspoň v socialistickém bloku - se sice tváří jako hotelový personál nabízející služby lidem, kteří je platí, ale - řečeno dle Jana Wericha - jsou bidelníky, kteří si dělají dobré bydlo toho, že platícími lidmi postrkují bidlem jednou viditelně brutálním (to vyvolá strach i u osobně nepostižených), jindy nenápadným - například tak, že se až časem ukáže, že pravdou byl opak toho, co bylo lidem předloženo k uvěření.
To přesvědčení nemám důvod měnit ani teď, kdy se máme stát masou ´patřící na Západ´. Výsledkem údajného ´boje proti nenávisti´ je strašná nenávist nemalé části společnosti, komentovaná např. Ivanem Hoffmanem. A výsledkem ´boje proti dezinformacím´ je i informace zjevně nepravdivá, že srpnové události sjednotily náš lid proti Rusákům.
Žádné komentáře:
Okomentovat