Volební program zdejších bolševiků (říkajících si ´komunisté´) v roce 1946 byl lidský a získal velkou podporu. Po volbách a zejména po Únoru´48 se Strana vrátila k programu ´i za použití dočasného násilí vybudujeme nový svět na troskách starého´. Po oznámení (r. 1960), že socialismus byl u nás vybudován, bolševici jako před volbami 1946 přišli s tezí, že režim (zvaný socialismus) bude mít lidskou tvář. Postupně začalo Pražské jaro, rok šedesátý osmý XX. století s přesahem do let sousedních. Některé reakce na zopakování slibu lidské tváře režimu připomínaly dnešní Nohavicův song - jedni křičeli hanba, hanba, druzí zase sláva, sláva.
´Hanba, hanba´ na našince křičela propaganda ´spřátelených zemí´ (zejména ´demokratického´ Německa), tvrdila, že tu ubližujeme lidem (mj. věšíme ´poctivé komunisty´) a že ohrožujeme socialismus (mj. výskytem lidí v uniformách US-army při natáčení válečného filmu Most u Remagenu). Tendenci křičet ´sláva, sláva´ měli především našinci cítící se v té době svobodněji. Ne všichni křičeli, řada reakcí byla střízlivá.
Poté, co časopis Reportér na titulní straně zopakoval historickou zkušenost, že vládci ovládaným uzdu povolují proto, aby se pak dala daleko pevněji přitáhnout, připomněli mi rodiče zkušenost M.R.Štefánika, TGM i Karla Čapka, že bolševikům-komunistům jde o moc a ne o pomoc lidem. Paměť vedla rodiče k nedůvěře ve slib Strany, neboť ´lidskou tvář´ režimu měli za Dubčeka zajistit politici jako Josefové Smrkovský a Pavel, František Kriegel a Gustáv Husák, kteří po válce osvobozenou společnost zavlekli k Únoru´48. Zkušenost vedla rodiče k obavám, že názory vyslovené v čase uvolnění mohou být později stíhány jako ´zrada´, jak to rodiče zažili za císařpána, protektorátu a Gottwalda; oprávněnost obav potvrdily ´prověrky´ za Husáka.
Od šedesátého osmého roku uplynulo přes půl století, a stále žijí tendence chválit tehdejší dění jako ´pozoruhodný pokus o vnesení lidského, humánního rozměru do stávajícího socialistického experimentu´, prý ukončený srpnovým vpádem vojsk ´spřátelených zemí´. S tímto úhlem pohledu lze polemizovat. ´Socialistický experiment´ se ani po Srpnu´68 už nevrátil k nedávné krutosti; i v ČSSR (jako v SSSR po nástupu Chruščova) teror nahradila represe. Za Husáka (jako později za prof. P. Fialy a ´návratu k politice V. Havla´) vyhlédnuté oběti nejčastěji dostávali nálepku závadových osob, byli ponižováni a přicházeli o zaměstnání. Srpen´68 nás vrátil do minulosti v jiném směru.
Protože i bolševici svůj režim vydávali za demokracii, za ´demokracii socialistickou´ či dokonce za ´nejvyšší formu demokracie´, v roce šedesátém osmém před srpnem dávali lidé politikům najevo, že o dalším vývoji v zemi nemohou rozhodovat jen příslušníci nomenklatury – věrchušky. I nestraníci představovali své vize, jak žít, a Strana se tvářila, že tentokrát lidem naslouchá. Posrpnový vývoj ´demokracie´ zhodnotil ještě ´neznormalizovaný´ rozhlas slovy, že zas máme ´být nejvzornějším národem na světě, který se nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí´.
Žádné komentáře:
Okomentovat