T. G. Masaryk, M. R. Štefánik a E. Beneš ve Washingtonské deklaraci, zveřejněné 18. října 1918 v Paříži, vyslovili nejen (dnes zpochybňovaný) princip „žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává“ s dodatkem „protože náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle, Habsburky znásilňující ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, tímtéž právem je sesazuje.“ Vyjádřili i víru, že „…demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno… - vytoužený věk lidstva vzchází“.
Další vývoj dal za pravdu varování Benjamina Franklina „Demokracie je, když dva vlci a jehně hlasují o tom, co bude k obědu. Svoboda je, když po zuby ozbrojené jehně kontestuje výsledek tohoto hlasování“. Tedy že demokracie sama vytoužený věk lidstvu nezaručuje.
Masaryk s Benešem (Štefánik při návratu do vlasti zahynul) poučeni českou historickou zkušeností, že snahy jedné komunity vnutit svou vůli všem devastují zemi, chtěli organizovat ´stát všech občanů´. Zrušeny byly šlechtické tituly, vypovídající něco jen o úspěších předků, ne o občanovi. Každý občan mohl ovlivňovat směřování státu přinejmenším hlasem pro politickou stranu reprezentující jistý názor či skupinový zájem. Ozbrojené složky musely být apolitické, aby se nemohly zapojit do politických sporů.
Mnozí občané se však cítili poníženi politickými stranami - Karel Čapek to v roce 1925 popsal mj.: „Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy.“
Po II. sv. válce chtěli lidé stát lepší a on byl jiný. I já postupně poznal, že: Ozbrojené složky byly budovány jako ´politicky uvědomělé´. Občan nemohl ovlivňovat směřování státu hlasem pro politickou stranu reprezentující jistý názor či skupinový zájem, neboť byly povoleny jen některé strany a ty po Únoru 1948 do ´voleb´ předkládaly společnou kandidátku. Ústava z roku 1960 uzákonila občanskou nerovnost - přijetím do KSČ se občan stal tím nejaktivnějším a nejuvědomělejším a celé KSČ patřila vedoucí úloha.
Ústava také uzákonila, že tu je demokracie (socialistická), jiná než ta meziválečná. Protože slovo demokracie neoznačuje specifickou formu řízení, bolševici podobně jako jinde fašisté a nacisté soustředili pozornost na zdroj moci. Protože svou moc odvozovali z lidu (z ´voleb´), legitimně prohlašovali své zřízení za demokracii bez ohledu na to, jak špatně vládnou. Podle mého otce, právníka, který nesměl pracovat jako právník, bylo největším zločinem ´zástupců lidu´, že přijímali zákony umožňující trestat i lidi, kteří nic neprovedli.
Dnes nemálo lidí věří, že dění ze závěru roku 1989 bylo krokem k onomu vytouženému věku. Já už mezi ´věřící´ nepatřím, neboť od ´osobností veřejného a politického života´ často slyším, že ne každý občan je člověkem.
´Věřící´ ale chápu. Už Karel Čapek (ve výše zmíněném textu) napsal, že „my, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat“. A ´věřící´ důvěřují, protože ti, kteří nám chtějí vládnout, už slušně zvládají ´umění´, které podle historiků výborně zvládali duce a führer: Mluví tak, aby od lidu moc získali a poté si ji udrželi.
Protože toto ´umění´ k vládnutí nestačí, opakuji Čapkova skoro sto let stará slova:
My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry; ta jediná možnost a to právo nám ještě zbývá; a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užít v této neslavné době.
Otázka demokracie se stále vrací. Vznikla vlastně už velmi dávno na základě poznání, že "každá nekontrolovaná moc korumpuje". Nějaká státotvorná skupina lidí chtěla vládnout, ale měla strach z diktátora. Tato státotvorná skupina ovšem může být dosti veliká a instituce strukturované. Současná stranická demokracie se nejvíce uplatnila, protože je jakýmsi přechodem od diktátu k nefunkční anarchii. V podstatě vládnou peníze, protože se musí udržovat stranické instituce, propagace chce peníze, sdělovací prostředky chtějí zaplatit reklamu apod. Ale vláda nakonec podlehne většině občanů. Je otázka jaké peníze vládnou. Pokud jsou to peníze občanů, je to v pořádku a demokracie funguje. Pokud jsou to peníze mezinárodních korporací, jako je to v současnosti, potom vládnou korporace, které si koupí sdělovací prostředky, neziskovky a nakonec i politiky ve stranách.
OdpovědětVymazat