Falešná zpráva o smrti studenta Martina Šmída 17.11.1989 znepokojila mnoho lidí. Ti pak porušili vnucený zvyk, že ke způsobu, jakým má být veden jeho stát, se občan vyjadřuje leda v den voleb. Širokou společenskou diskusi americký historik James Krapfl nazval „revolucí slušných lidí“, kterou lidé vzdali příliš brzy. I já uvěřil agitaci, že ´demokracie´ s přívlastky (od r. 1948 „lidová“, od r. 1960 „socialistická“) jednou provždy nahrazuje demokracie bez přívlastků.
Jak vývoj spěl k dnešní ´liberální demokracii´, znepokojujících zpráv přibývalo a nebyly falešné. 7.4.2004 v PRÁVU opravdu vyšla slova oceňovaného ministra „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“. Státní zástupkyně Zd. Galková mi pak zaslala rozhodnutí, že ta znepokojení vyvolávající vyhrůžka není trestná.
V klidu mě nenechávají ani způsoby, jakými vláda ´brání liberální demokracii´ v létě 2024. Šovinistický styl ´strategické komunikace´ Otakara Foltýna, zaměstnance Hradu ve službách vlády, mi připomíná ´obranu lidové demokracie´Josefem Urválkem.
I věc možná dobrá – rozhodnutí vlády mj. přispívat ke „zvyšování povědomí veřejnosti“ o minulosti, zvláště té totalitní - byla spáchána zjevně totalitně, neboť vláda rozšířila „práva státu“ o tzv. „paměťovou agendu“. K sobě zřídila novou stálou a iniciativní byrokracii. Premiér jako politolog by měl vědět, že mezi totalitní způsoby patří jak „bobtnání práv státu“, tak nerespektování faktu, že státní moc je omezená. Vláda ignorovala ústavní princip „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.
Řada znepokojivých zpráv už vyvolala širší a slušnou společenskou diskusi; a lidé ji snad nevzdají příliš brzy jako minulou ´revoluci slušných lidí´. Je mi zřejmé, co dnešní ´revolucionáři´ nechtějí. Měli by ale především vyjasnit, co chtějí. Například k Mezinárodnímu dni demokracie (15. září) by mohli navrhnout, co považují za základní principy odlišující žádoucí demokracii bez přívlastků od tzv. ´demokracie liberální´. Ty principy by pak mohly být základem budoucího společenského konsensu.
Kupříkladu já osobně už od roku 1969 stojím o to, aby občané za zákonných podmínek měli právo veta, možnost zneplatňovat konkrétní rozhodnutí „svých zástupců“. Chápu to jako nutnou obranu před známým „železným zákonem oligarchie" (the iron law).
Žádné komentáře:
Okomentovat