Pokus o převrat

   Když generál z Hradu půjčil vládě jednoho „plukovníka“, půjčil ho vládě vedené premiérem, který se panevropským hodnotám učil s B. Posseltem a O. Habsburkem. Tedy s představitelem společenství, které chtělo mít domov v říši, kde už před nástupem Hitlera bylo možno pomocí „zmocnění“ vládnout v rozporu se zákonem, a s představitelem rodu, který považoval za normální zaručená práva suspendovat. Vládě byl půjčen „plukovník“ s fakticky s nulovou velitelskou praxí, s praxí velitele družstva, což příliš často bývali zupáci s potřebou někoho komandovat.

   Vláda toho „plukovníka“ pověřila „strategickou komunikací“ se společností, a „plukovník“ nepřekvapivě ke společnosti mluví jak velitel družstva k podřízeným vojínům: Veliteli (státu) věřit musíte, rozkazy musíte splnit, i když o jejich rozumnosti máte velké pochybnosti. Kdo jedná jinak, je nepřítel (státu). Pochybnosti můžete vyjádřit později, až velitel (stát) dovolí. Kdo smýšlí jinak, je „nepřítel“.

   Státní moc tak opět odmítá přijmout lid takový, jaký je, tedy všechny příslušníky žijící generace; chce mezi lidmi hloubit příkopy, a tvrdí, že je to „rozumné“. Nerespektuje ústavní princip „Státní moc slouží všem občanům“ a řídí se „evropskými pravidly“ známými iz Habsburské a německé říše - za Habsburka tu dlouho nesměl žít žádný nekatolík, v německé říši zas „májové zákony“ perzekuovaly katolíky. To má znaky pokusu o převrat - přechod od ústavnosti k oněm „evropským pravidlům“. My můžeme přijít o svobodu chápanou jako svoboda jednotlivce od svévole moci, jež „po větší část dějin znamenala brutální moc státu“. 

Revoluce slušných lidí

   Falešná zpráva o smrti studenta Martina Šmída 17.11.1989 znepokojila mnoho lidí. Ti pak porušili vnucený zvyk, že ke způsobu, jakým má být veden jeho stát, se občan vyjadřuje leda v den voleb. Širokou společenskou diskusi americký historik James Krapfl nazval „revolucí slušných lidí“, kterou lidé vzdali příliš brzy. I já uvěřil agitaci, že ´demokracie´ s přívlastky (od r. 1948 „lidová“, od r. 1960 „socialistická“) jednou provždy nahrazuje demokracie bez přívlastků.

   Jak vývoj spěl k dnešní ´liberální demokracii´, znepokojujících zpráv přibývalo a nebyly falešné. 7.4.2004 v PRÁVU opravdu vyšla slova oceňovaného ministra „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“. Státní zástupkyně Zd. Galková mi pak zaslala rozhodnutí, že ta znepokojení vyvolávající vyhrůžka není trestná.

   V klidu mě nenechávají ani způsoby, jakými vláda ´brání liberální demokracii´ v létě 2024. Šovinistický styl ´strategické komunikace´ Otakara Foltýna, zaměstnance Hradu ve službách vlády, mi připomíná ´obranu lidové demokracie´Josefem Urválkem.

   I věc možná dobrá – rozhodnutí vlády mj. přispívat ke „zvyšování povědomí veřejnosti“ o minulosti, zvláště té totalitní - byla spáchána zjevně totalitně, neboť vláda rozšířila „práva státu“ o tzv. „paměťovou agendu“. K sobě zřídila novou stálou a iniciativní byrokracii. Premiér jako politolog by měl vědět, že mezi totalitní způsoby patří jak „bobtnání práv státu“, tak nerespektování faktu, že státní moc je omezená. Vláda ignorovala ústavní princip „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.

   Řada znepokojivých zpráv už vyvolala širší a slušnou společenskou diskusi; a lidé ji snad nevzdají příliš brzy jako minulou ´revoluci slušných lidí´. Je mi zřejmé, co dnešní ´revolucionáři´ nechtějí. Měli by ale především vyjasnit, co chtějí. Například k Mezinárodnímu dni demokracie (15. září) by mohli navrhnout, co považují za základní principy odlišující žádoucí demokracii bez přívlastků od tzv. ´demokracie liberální´. Ty principy by pak mohly být základem budoucího společenského konsensu.

   Kupříkladu já osobně už od roku 1969 stojím o to, aby občané za zákonných podmínek měli právo veta, možnost zneplatňovat konkrétní rozhodnutí „svých zástupců“. Chápu to jako nutnou obranu před známým „železným zákonem oligarchie" (the iron law). 

Mělo být dobře, je hůř

   Po první světové válce mělo být dobře - politici „spojených národů“ války, vyjma případu sebeobrany, prohlásili za nelegální. Všeobecnou smlouvu o odmítnutí války podepsali i politici němečtí. Že je hůř, ukázalo se poté, co Německo útokem na Polsko zahájilo další světovou válku s daleko větším počtem obětí.

   I po druhé válce mělo být dobře. Zločiny proti míru byly trestné a politici „spojených národů“ po právu válečném kodifikovali i práva jednotlivců. Ta měla ukončit zločinné zacházení států s občany, kteří žádný zlý čin nespáchali. Po Všeobecné deklaraci lidských práv roku 1976 vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Jím i zdejší politici zavázali náš stát „respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Že práva všem tu zajištěna nejsou, poznali mnozí. Kdo to oprávněně kritizoval, měl odsud táhnout nebo se nechat zvát ztroskotancem a zaprodancem.

   I po Listopadu (1989) mělo být dobře. Nadějí, že to vyjde, měli být noví lídři při studiu neznásilňovaní „komunistickou ideologií“. Někteří ti noví lídři však zase nedopřávají práva všem: Vicepremiér Pirát Bartoš přece jasně řekl, že má za správné, aby odsud táhli nacionalisté. Podle ministra zahraničí Piráta Lipavského někteří lidé jsou jen „odpad“. Euposlankyně Pirátka Gregorová „diskutuje“ tak, že kolegu označí za „proruskou špínu“ a vyčte moderátorovi, že TV Prima zve do vysílání člověka jiného názoru, než má ona.

   Že tu dobře není, soudím z jednání jedné z „nadějí“, absolventa Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vyučujícího nyní na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Pávkem z Hradu převeleného do Strakovky plukovníka Oskara Foltýna. Podle něj kritici dnešního stavu jsou „svině, které už se staly nepřáteli vlastního státu“, a je na ně třeba hluboký příkop a „karanténa“.

   Že je hůř, než bylo, soudím z jednání TOP 09 vedené „nadějí“ Pekarovou-Adamovou. Ta podporuje jako kandidáta do zákonodárného sboru (senátu) Dominika Haška. Zákonodárcem se má stát člověk požadující, aby byla obecně přijata myšlenka, která v Třetí říši umožnila spáchat i holocaust - kdo se zlého činu nedopustil, může být stejně potrestán. Hašek, nedávno sportující v Rusku, nejprve žádal celosvětově trestat ruské sportovce jen proto, že jsou Rusové. Nyní podle něj i francouzští zákonodárci, funkcionáři MOV i poslanci Euparlamentu tím, že neznemožnili účast Rusů na olympiádě, prý jsou „přímo zodpovědní“ za mrtvé na Ukrajině.

   Nelze vyloučit, že tyto „naděje“ se inspirovali postupem v Třetí říši zvaným „Ausschaltung“ - že vyřazeni z lidské společnosti a zbaveni zaručené ochrany mohou být i lidé, kteří se nedopustili zlých činů. Jisté je, že ti lídři jsou vázáni Paktem o občanských a politických právech, ale chovají se jako korzáři vlastnící „kaperský list“, opravňující je teď beztrestně páchat, co je jiným zakázáno.