Soustavně porušuji platný zákon

   Pár měsíců po smrti J. V. Stalina (tehdy zvaného „vožd naródov“) začala má povinná školní výchova. Mimo jiné jsem během ní řadu let slýchal Stalinovu tezi, že v zemích sovětského bloku „jsou lidé šťastní“, neb jsou (bolševiky) „zbaveni útlaku statkářů, kapitalistů, policajtů a všeho ostatního svinstva…“ To „štěstí“ zpochybňovat tehdy nebylo radno, neb by to prý „objektivně napomáhalo imperialistickým vrahům“. Přesto jsem nakonec i já nabyl přesvědčení, že mnozí lidé jsou nešťastní, nejsou-li zbaveni svévole moci,

   Represí pro mnohé nepochopitelných se tu lidé museli obávat i ve „zlatých šedesátých letech“. Důvodem k postihu mohl být vzhled (např. dlouhé vlasy) či veřejně projevená nespokojenost s častými výpadky elektřiny na strahovských studentských kolejích. Uvězněn byl spisovatel Jan Beneš za zaslání svých textů na Západ. Další spisovatelé byli potrestáni za pronesení názorů na sjezdu spisovatelů. Z republiky byl vyhoštěn americký básník Allen Ginsberg poté, co si ho naši studenti zvolili za „krále majálesu“.

   Zásadní změnu ve vztahu moc versus občan přinášel po lednu 1968 mj. tzv. akční program nového vedení strany. Podle hodnocení historika J. Fidlera (zde str. 102) měla skončit éra direktivních příkazů a „strana měla pro své názory získávat občany pomocí demokratických standardů“. Občané neváhali: Jedni diskutovali, proč mohlo dojít ke zločinům „padesátých let“. Jiní, i bývalí političtí vězni, úspěšně pracovali v nové Společnosti pro lidská práva: i prezident přijal jejich delegáty a zástupce státu pak (devět let před vznikem Charty 77) podpisem akceptoval Všeobecnou deklaraci lidských práv omezující svévoli moci.

   Já jsem se tehdy cítil svobodný a dodnes jsem přesvědčen, že tzv. „Pražské jaro“ bylo pro občany spíše šťastným obdobím našich dějin. Svým názorem však porušuji platný „zákon“ závazně stanovující, že od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 tu byl režim zločinný, nelegitimní, zavrženíhodný.