Historii, jak se skutečně udála, zjevně vůbec nelze napsat, přesto politická byrokracie opakovaně zkouší minulost interpretovat závazně. Nyní má usnesení Evropského parlamentu ze 17.1.2024 o evropském historickém vědomí zajistit „výuku dějin po evropsku“; z dříve vnucovaných politických interpretací minulosti považuji za zavádějící zejména ty spjaté s daty 28. října 1918 a 25. února 1948.
Československá republika vyhlášená 28.10.1918
byla bolševiky vydávána za stát teroristický „střílející na dělníky“.
Potlačováno bylo povědomí, že na rozdíl od ČSR obnovené v r. 1945
první republika programově navazovala na odkaz svébytné české reformace
prosazující toleranci. Češi v dobách,
kdy základním pilířem lidského bytí bylo náboženství, prosazovali rovná práva
obou náboženství; a i v republice pokládali jiný názor
za podnět k diskuzi, zatímco jejich soupeři na historické scéně
sahali po meči a nutili lid povinně vyznávat víru svého vládce.
25. únor 1948 byl podle bolševické byrokracie u nás „dnem, kdy pracující lid zvítězil a začal si vládnout sám“. Potlačováno bylo povědomí, že zvítězil panovačný režim, který pracující odzbrojil, mj. i „sémantickou revolucí“: Stávka, dosud legitimní zbraň pracujících, byla nově sabotáží proletářské revoluce, tedy kontrarevolucí opravňující mocné k čemukoli.
V únoru 1948 od moci odstavení
politici nekomunistických stran začali tvrdit, že se stali obětí „puče“. Nedodávali,
že význam slova „puč“ není obvyklý - často násilné svržení vlády malou skupinou pučistů. Už na jaře 1948 zahraničněpolitický výbor amerického
Kongresu tento „puč“ vyhodnotil jinak: Část politické byrokracie s pomocí úřadů, jichž legálně získala,
využila některých státních orgánů, zatímco jiné ochromila a zmobilizovala
část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci
znemožnila. Menšina obratně
vymanévrovala většinu… *)
Našinci o pak nejen na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967) proměnu ČSR často hodnotili jako postupné křivení vztahů mezi „vládnoucími kruhy“ a občany. Historici (např. Petr Placák) vysvětlili, že politickou praxí Gottwaldovo Československo bylo jako fašistický stát.
Po Listopadu 1989 však zákon č. 198/1993 Sb. tvrdí ve shodě s bolševiky Gottwaldovými, že poválečná proměna ČSR nastala 25. února 1948, a ve shodě s bolševiky normalizačními, že nelegitimní a zavrženíhodné byly i svobodné časy Pražského jara kolem r. 1968. Václav Havel, který jako disident (např. v Moci bezmocných) režim považoval za formu „diktatury politické byrokracie nad nivelizovanou společností“, jako prezident podepsal, že táž diktatura byla založena na „komunistické ideologii“. Uzákoněná interpretace mnohé svedla k víře, že demokracii ohrožuje existence strany zvaná Komunistická, ne skutečnost že:
Premiér Fiala jako dříve Gottwald svou partu vydává za „nejlepší ochránce demokracie“ a straší lid, že opozice to s lidem nemyslí dobře. Jako parta Gottwaldova i Fialova svými vystoupeními a volebním programem vzbudila mnohá očekávání, která nenaplnila; jiný názor nechápe jako podnět k diskuzi, ale za důvod k sáhnutí „po meči“. Jednička premiérovy party do červnových voleb A. Vondra jako dříve normalizátoři názorového oponenta osočuje jako údajného kolaboranta s cizí mocí.
*) Zdroj: Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa
Žádné komentáře:
Okomentovat