Podle historiků jsem se narodil v době, kdy dvě supervelmoci válečnou spolupráci nahradily rivalitou a chtěly kolem sebe seskupit svět „do posledního muže“. Našincům politické strany slíbily „socializující demokracii“ - socialistický systém ekonomický spojený s demokratickými svobodami politickými. K slovu demokracie tehdy napsal George Orwell, že demokracie má několik různých významů, vzájemně neslučitelných, že neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, a pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany… I já pak uznal, že i našinci vychovávaní v občany v různých dobách mohou mít o demokracii zásadně rozdílné představy.
Výchova má a vrstevníků (ročník 1947) k víře v demokracii lidovou, později socialistickou,
jak byla do roku 1989 zvána zdejší diktatura
politické byrokracie, mne dovedla k přesvědčení, že nelze věřit
tomu, co nám politikařící vrstva namlouvá - pravdou příliš často bývá opak.
Snahy naučit nás milovat Stranu a soudruha prezidenta hatily zvěsti, že pod vedením Strany i soudruha prezidenta byla za našeho útlého mládí zorganizována řada zločinů. Pravdivé nebyly ani omílané hlášky o ´nerozborné jednotě Strany a lidu´ - takovou jednotu jsem nenašel ani v Sovětském svazu, který nám měl být vzorem. Při studentské výměně s Univerzitou Tbilisi gruzínští a abchazští studenti byli k „svému“ režimu kritičtí podobně jako my.
Když zvěsti o zorganizovaných zločinech uznala za správné i komise Strany, straníci odmítli zásadu vštěpovanou nám školou, že nikdo se nevyhne odpovědnosti za své činy. Rozhodli „Selhali jsme? Dáme si ještě více moci!“ a schválili ústavní zákon (z r. 1960) tvrdící, že KSČ „je vedoucí silou ve společnosti i ve státě“. Tzv. „směřování k beztřídní společnosti“ jen pozměnilo společnost třídní, v níž si různé společenské vrstvy nejsou před zákonem rovny.
O Pražském jaru 1968-1969 už jen hrstka straníků s podporou z „bratrského“ zahraničí mínila, že demokratický je ten národ, který nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí. Nejen já však byl přesvědčen, že v demokracii svůj názor může říci každý občan a že společnost se má řídit zákony a ne vrtochy vládnoucí vrstvy. Zmíněná hrstka vedená bývalým politickým vězněm Gustávem Husákem pak tvrdila, že jsme ´podníceni cizími rozvědkami, jejich přisluhovači´ a vedli jsme společnost do krize.
Po Listopadu
1989 šířil pojetí demokracie zásadně odlišné od mého mj. jistý občan
K. Č., ročník 1934. Když ten chodil do školy, i děti školou
povinné požadovaly smrt pro lidi, které měly považovat za nevinné,
neb jim žádná vina ještě nebyla prokázána. Straníci asi byli s K. Č. velmi
spokojeni, neb dřív než Chruščov zmínil zločiny stalinismu, K. Č. už
studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Dřív než začalo politické tání
před Pražským jarem, K. Č. už byl doktorem práv.
Za normalizace byl advokátem v Praze a v roce 2003 se stal
ministrem spravedlnosti ve vládě Vladimíra Špidly. Jeho hláška 7.4.2004 v PRÁVU
„zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se
svými občany co chce“, mne podnítila k podání trestního oznámení, neb je
v zásadním rozporu s ústavním principem „státní moc slouží všem
občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby,
které stanoví zákon“. ‘Státní zástupkyně’ Zd. Galková rozhodla, že počínání K. Č.
není trestné a K. Č. byl uveden do „Právnické síně slávy“.
A tak slovo demokracie stále má pro různě vychované
lidi různé a vzájemně neslučitelné významy. Pokusu stanovit takový,
na němž by se lidé shodli, se naši „demokraté“ vzpírají - Mezinárodní den
demokracie vyhlášený Organizací spojených národů na 15. 9. ignorují.
Zdroje: G. Orwell:
Politika a anglický jazyk https://is.muni.cz/el/1421/podzim2017/BKA123/um/GEORGE_ORWELL_-_Politika_a_anglicky_jazyk.pdf
Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C4%8Cerm%C3%A1k_(pr%C3%A1vn%C3%ADk)
Žádné komentáře:
Okomentovat