Politické interpretace historie

   Historii, jak se skutečně udála, zjevně vůbec nelze napsat, přesto politická byrokracie opakovaně zkouší minulost interpretovat závazně. Nyní má usnesení Evropského parlamentu ze 17.1.2024 o evropském historickém vědomí zajistit „výuku dějin po evropsku“; z dříve vnucovaných politických interpretací minulosti považuji za zavádějící zejména ty spjaté s daty 28. října 1918 a 25. února 1948.

   Československá republika vyhlášená 28.10.1918 byla bolševiky vydávána za stát teroristický „střílející na dělníky“. Potlačováno bylo povědomí, že na rozdíl od ČSR obnovené v r. 1945 první republika programově navazovala na odkaz svébytné české reformace prosazující toleranci. Češi v dobách, kdy základním pilířem lidského bytí bylo náboženství, prosazovali rovná práva obou náboženství; a i v republice pokládali jiný názor za podnět k diskuzi, zatímco jejich soupeři na historické scéně sahali po meči a nutili lid povinně vyznávat víru svého vládce.

   25. únor 1948 byl podle bolševické byrokracie u nás „dnem, kdy pracující lid zvítězil a začal si vládnout sám“. Potlačováno bylo povědomí, že zvítězil panovačný režim, který pracující odzbrojil, mj. i „sémantickou revolucí“: Stávka, dosud legitimní zbraň pracujících, byla nově sabotáží proletářské revoluce, tedy kontrarevolucí opravňující mocné k čemukoli.

   V únoru 1948 od moci odstavení politici nekomunistických stran začali tvrdit, že se stali obětí „puče“. Nedodávali, že význam slova „puč“ není obvyklý - často násilné svržení vlády malou skupinou pučistů. Už na jaře 1948 zahraničněpolitický výbor amerického Kongresu tento „puč“ vyhodnotil jinak: Část politické byrokracie s pomocí úřadů, jichž legálně získala, využila některých státních orgánů, zatímco jiné ochromila a zmobilizovala část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci znemožnila. Menšina obratně vymanévrovala většinu… *⁾

   Našinci o pak nejen na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967) proměnu ČSR často hodnotili jako postupné křivení vztahů mezi „vládnoucími kruhy“ a občany. Historici (např. Petr Placák) vysvětlili, že politickou praxí Gottwaldovo Československo bylo jako fašistický stát.

   Po Listopadu 1989 však zákon č. 198/1993 Sb. tvrdí ve shodě s bolševiky Gottwaldovými, že poválečná proměna ČSR nastala 25. února 1948, a ve shodě s bolševiky normalizačními, že nelegitimní a zavrženíhodné byly i svobodné časy Pražského jara kolem r. 1968. Václav Havel, který jako disident (např. v Moci bezmocných) režim považoval za formu „diktatury politické byrokracie nad nivelizovanou společností“, jako prezident podepsal, že táž diktatura byla založena na „komunistické ideologii“. Uzákoněná interpretace mnohé svedla k víře, že demokracii ohrožuje existence strany zvaná Komunistická, ne skutečnost že:

   Premiér Fiala jako dříve Gottwald svou partu vydává za „nejlepší ochránce demokracie“ a straší lid, že opozice to s lidem nemyslí dobře. Jako parta Gottwaldova i Fialova svými vystoupeními a volebním programem vzbudila mnohá očekávání, která nenaplnila; jiný názor nechápe jako podnět k diskuzi, ale za důvod k sáhnutí „po meči“. Jednička premiérovy party do červnových voleb A. Vondra jako dříve normalizátoři názorového oponenta osočuje jako údajného kolaboranta s cizí mocí.

*) Zdroj: Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa

Odlišná výchova, odlišné „demokracie“

 

   Podle historiků jsem se narodil v době, kdy dvě supervelmoci válečnou spolupráci nahradily rivalitou a chtěly kolem sebe seskupit svět „do posledního muže“. Našincům politické strany slíbily „socializující demokracii“ - socialistický systém ekonomický spojený s demokratickými svobodami politickými. K slovu demokracie tehdy napsal George Orwell, že demokracie má několik různých významů, vzájemně neslučitelných, že neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, a pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany… I já pak uznal, že i našinci vychovávaní v občany v různých dobách mohou mít o demokracii zásadně rozdílné představy.

   Výchova má a vrstevníků (ročník 1947) k víře v demokracii lidovou, později socialistickou, jak byla do roku 1989 zvána zdejší diktatura politické byrokracie, mne dovedla k přesvědčení, že nelze věřit tomu, co nám politikařící vrstva namlouvá - pravdou příliš často bývá opak.

   Snahy naučit nás milovat Stranu a soudruha prezidenta hatily zvěsti, že pod vedením Strany i soudruha prezidenta byla za našeho útlého mládí zorganizována řada zločinů. Pravdivé nebyly ani omílané hlášky o ´nerozborné jednotě Strany a lidu´ - takovou jednotu jsem nenašel ani v Sovětském svazu, který nám měl být vzorem. Při studentské výměně s Univerzitou Tbilisi gruzínští a abchazští studenti byli k „svému“ režimu kritičtí podobně jako my.

   Když zvěsti o zorganizovaných zločinech uznala za správné i komise Strany, straníci odmítli zásadu vštěpovanou nám školou, že nikdo se nevyhne odpovědnosti za své činy. Rozhodli „Selhali jsme? Dáme si ještě více moci!“ a schválili ústavní zákon (z r. 1960) tvrdící, že KSČ „je vedoucí silou ve společnosti i ve státě“. Tzv. „směřování k beztřídní společnosti“ jen pozměnilo společnost třídní, v níž si různé společenské vrstvy nejsou před zákonem rovny.

   O Pražském jaru 1968-1969 už jen hrstka straníků s podporou z „bratrského“ zahraničí mínila, že demokratický je ten národ, který nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí. Nejen já však byl přesvědčen, že v demokracii svůj názor může říci každý občan a že společnost se má řídit zákony a ne vrtochy vládnoucí vrstvy. Zmíněná hrstka vedená bývalým politickým vězněm Gustávem Husákem pak tvrdila, že jsme ´podníceni cizími rozvědkami, jejich přisluhovači´ a vedli jsme společnost do krize.

   Po Listopadu 1989 šířil pojetí demokracie zásadně odlišné od mého mj. jistý občan K. Č., ročník 1934. Když ten chodil do školy, i děti školou povinné požadovaly smrt pro lidi, které měly považovat za nevinné, neb jim žádná vina ještě nebyla prokázána. Straníci asi byli s K. Č. velmi spokojeni, neb dřív než Chruščov zmínil zločiny stalinismu, K. Č. už studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Dřív než začalo politické tání před Pražským jarem, K. Č. už byl doktorem práv. Za normalizace byl advokátem v Praze a v roce 2003 se stal ministrem spravedlnosti ve vládě Vladimíra Špidly. Jeho hláška 7.4.2004 v PRÁVU „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“, mne podnítila k podání trestního oznámení, neb je v zásadním rozporu s ústavním principem „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. ‘Státní zástupkyně’ Zd. Galková rozhodla, že počínání K. Č. není trestné a K. Č. byl uveden do „Právnické síně slávy“.

   A tak slovo demokracie stále má pro různě vychované lidi různé a vzájemně neslučitelné významy. Pokusu stanovit takový, na němž by se lidé shodli, se naši „demokraté“ vzpírají - Mezinárodní den demokracie vyhlášený Organizací spojených národů na 15. 9. ignorují.

Zdroje: G. Orwell: Politika a anglický jazyk https://is.muni.cz/el/1421/podzim2017/BKA123/um/GEORGE_ORWELL_-_Politika_a_anglicky_jazyk.pdf
Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C4%8Cerm%C3%A1k_(pr%C3%A1vn%C3%ADk)