Nepřímá úměra lidských práv

   Lidská práva nová kniha hodnotí zleva zprava; mé vnímání je ovlivněno tím, co se dělo, když jsem byl mrně. Tehdy byl obnoven „boj proti „dezinformacím“ - trestní postih pravdy mj. o životě v Sovětském svazu. Terčem organizované nenávisti se stali ti, kteří se odchýlili od „jedině správného světového názoru“ - tím prý škodili lidu a sloužili „strýčku Samovi“. Politický rozum jsem bral v době politického uvolnění kolem roku 1968, kdy se připouštělo, že politicky motivované zrůdnosti se „u nás na Západě“ stávají a zabránit by jim mohlo uznání Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 za morální kodex lidstva.

   Tu deklaraci přijali politici snad jako satisfakci za naplňování předpovědi Winstona Churchilla, že 20. století bude „stoletím obyčejného člověka“, neb nejvíc bude trpět právě on. Vždyť mimo jiné už v búrské válce zemřelo více civilistů v koncentrácích než vojáků na bojištích, v II. světové válce obyčejní lidé masově hynuli i v bombardovaných městech od Coventry přes Drážďany po Tokio, Hirošimu, Nagasaki. Víru v to, že se Deklaraci podaří prosadit, měli i političtí vězni.

   Jak mi vysvětloval nejen Milo Komínek ze Sviadnova a Místku, v bolševických lágrech nebylo nejhorší to, o čem se mluví - dřina a násilí páchané dozorci. Nejhorší bylo dnes nepřipomínané a Deklarací zakázané bezdůvodné ponižování; rány psychické bolely déle než fyzické a bachaři jim dávali přednost, neb nezanechávaly viditelné stopy. Zmíněný Milo Komínek citoval Deklaraci ve své knize I pod oblohou je peklo a stal se členem Společnosti pro lidská práva, založené roku 1968, usilující o to, aby se Všeobecná deklarace lidských práv vyučovala ve školách.

   Dnes už víme, že Všeobecná deklarace není uznána za univerzální. Podle informace dr. Křečka, dnes ombudsmana, téměř třetina států dnešního světa přijala v Káhiře v roce 1990 Deklaraci lidských práv v islámu, která se v mnoha ustanoveních od Všeobecné deklarace podstatně odlišuje. Ale i u nás na Západě zjevně začala platit nepřímá úměra – čím více politici mluví o lidských právech obyčejných občanů, tím méně práv občanům přiznávají. Zmíním jeden příklad:

   V 1948 bylo deklarováno (článkem 19) „každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice“. Podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, schváleného 1966 a u nás přijatého 1976, už toto právo může být omezeno mj. kvůli „ochraně národní bezpečnosti“, kterou i bolševik zdůvodňoval boj proti (pravdivým) „dezinformacím“. Česká Listina základních práv a svobod z roku 1992 už svobodu přesvědčení ani nezmiňuje a garantuje jen omezené právo na informace. Podle té Listiny lze poskytovat obyčejným lidem „informace jen korigované“.

   I nezdůvodněné útoky na čest a pověst jsou znovu běžné. Napomohl tomu mj. veřejnoprávní rozhlas, když moderátorka Z. Senková nechala spisovatele a právníka P. Kosatíka vydávat část lidí za „odpad“. Mnoho lidí ale znovu doufá, jako zmíněný Milo Komínek v lágrech padesátých let, že Všeobecná deklarace lidských práv se tu prosadí. To znamená, že se změní „naše západní“ chápání pojmu ´svoboda´, umožňující už přes dvě staletí nerespektovat lidská práva.

Odkazy: O Společnosti pro lidská práva: https://www.praguecoldwar.cz/Soubory/690101_Spolecnost-pro-lidska-prava.pdf
K tématu západního pojetí svobody: Noël O´Sullivan: Fašismus. Kap. Svoboda jako boj a teror