Lid a jeho role v demokracii

   V roce 1968 na Silvestra ještě „neznormalizovaný“ československý rozhlas nadhodil otázku dodnes nevyřešenou, zda se v demokracii „lid smí vměšovat do svých vlastních záležitostí“ i proti vůli těch nahoře. Rozporná tehdy byla i teorie: Zákon ustanovil „významné dny“ připomínající, že lid historicky nedávno po právu povstal proti zločinným režimům (5. květen a 29. srpen připomínaly Pražské a Slovenské národní povstání), a pak prý (25. února) buržoazním politikům navzdory jednou provždy „lid sám rozhodl o své budoucnosti“. Ústava dokonce tvrdila, že „veškerá moc patří pracujícímu lidu“. Na druhé straně pracující lid věděl už od prezidenta Zápotockého, že moc mu nepatří, pokud se byť jen trochu vzepře svému „předvoji“, tedy Straně.

   Později lid dostal placky s portrétem Václava Havla a se slovy „TVÁ VLÁDA, LIDE, SE K TOBĚ NAVRÁTILA“, a v Ústavě psanou naději, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ Zákon tak dosud nestanovil a tak Ústava dočasně, už tři desetiletí, činí z lidu pouhý „zdroj moci“ využívaný při „volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“.

   S „demokratickými principy“ se pak začalo manipulovat podobně jako s „lidskými právy“ po „Vítězství pracujícího lidu“. Jako po Únoru 1948 „předvoj“ nechával bez povšimnutí Všeobecnou deklaraci lidských práv, nyní „elity“ nechávají bez povšimnutí Všeobecnou deklaraci o demokracii.

   Za vzor „boje za svobodu a demokracii“ zdejší zákonodárci nevyhlásili generální stávku z 27. listopadu 1989, kdy se proti Straně, navzdory její uzákoněné vedoucí úloze ve společnosti, postavila i všechna mimopražská dělnická centra. Podle zákonodárců vzorem je, že se 17.11.1989 v Praze lidé nechali estébákem Zifčákem dovést někam, kde byli zmláceni, což pak umožnilo signatáři Charty Petru Uhlovi rozšířit dezinformaci o smrti studenta M. Šmída. Když lid přijal manévr zákonodárců lhostejně, různí ministři začali „upravovat Ústavu“ jako kdysi prezident Zápotocký – místo v Ústavě psaného „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“ prý platí princip tč. „demokratický“, že stát si může dělat co chce s občany svými, resp. i s občany státu jiného.

   Lid to opět přijal lhostejně. Je tím jednou provždy zodpovězena otázka z roku 1968, zda se v demokracii „lid smí vměšovat do svých vlastních záležitostí“ i proti vůli těch nahoře???