Zlý Únor, dnešní vzor

   Jako mladík jsem se ve svobodnějších časech kolem roku 1968 dozvídal i to, co mně ve škole zapřeli. Například, že ´demokracie´ může vypadat i jinak než její údajná ´nejvyšší forma´ vnucená nám bolševiky, tedy komandování lidu těmi, kteří se sami prohlásili za ´ty nejlepší z lidu´. Proto jsem se tehdy ptal starších, jak je možné, že po II. sv. válce se s obnovením Československa nepodařilo obnovit i demokracii založenou na diskusi otevřené všem svobodným občanům.

   Snad všichni tázaní se shodli, že v proměně československé demokracie, bolševiky oslavované 25.února, nebyl 25. únor 1948 rozhodujícím dnem. Podle většiny ´zlé dílo´ začalo už za války politizací armády, v první ČSR nepřípustnou; a trvalo do padesátých let, kdy ještě bylo probolševickým aktivistům údajně ´projevujícím vůli lidu´ tolerováno protiprávní jednání. Únor 1948 měl být nejhorší mezi 21.2. a 23.2., kdy po premiérově výzvě ´aktivisté Akčních výborů´ masově a protiprávně zbavovali moci bolševikům nepohodlné demokraticky ustanovené funkcionáře, a to i ministrů, jejichž demisi prezident ještě nepřijal. Tehdy zásadně selhali „tradiční“ politici věřící, že mezi volbami v politice rozhodují především ´stranické sekretariáty´ - neopřeli se o parlament (nebyl svolán) a vyzvali ke klidu příznivce, kterým vadily ´spontánní´ probolševické manifestace i řádění aktivistů - novinářů, odborářů, bývalých partyzánů... ´Zlé dílo´ pak měli zhodnotit i v US Kongresu: „Nikdy od Machiavelliho doby nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potencionální síly opozice dokonaleji zneškodněny.“

   Když byl po roce 1989 zřízen ústav (ÚSTR) pověřený analyzovat příčiny a způsob likvidace demokratického režimu bolševiky, očekával jsem zveřejnění analýzy toho ´dokonalého´ díla, neboť „ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Jenže v roce 2013 mi ujistila odbornice ÚSTR Stanislava Vodičková, že příčiny bolševického úspěchu nezná.

   Roku 2018 už svorně tvrdili lidé z Konfederace politických vězňů, veřejnoprávního rozhlasu a zdarma rozdávaného listu Metro, že 25. února 1948 tu proběhl ‘puč’; únorový (1948) jásot zmatených davů nad úspěchem KSČ ´odborníci´ popsali jako ´puč´, tedy násilný politický převrat uskutečněný malou skupinou osob. Jen na ´alternativním´ serveru A2larm.cz jsem našel rozhovor s německou historičkou Christiane Brenner ( https://a2larm.cz/2018/02/unor-1948-prestava-byt-soucasti-zive-pameti/ ) potvrzující má přesvědčení: Pojem ‘puč’ vyvolává mylný obraz. Mezi základní ideje ´zlého díla´ patří tzv. ´posilování demokracie jejím omezením, neboť zdejší demokracie ještě není dostatečně silná, aby si poradila s opozicí nebo svobodným tiskem.´

   To, že ÚSTR místo analýzy zveřejňuje jednotlivosti a řeči o ´puči´ vyvolávají mylný obraz minulosti, nás snad ´odsoudilo k opakování minulosti´. Zas slyšíme ´demokraty zdůrazňovat potřebu posílit demokracii jejím omezením, neboť naše demokracie ještě není dost silná, aby si poradila s opozicí nebo svobodnými médii. Dnes jako po válce společnost bolestně pociťuje absenci mechanismů pro sladění zájmů a řešení konfliktů. A já nejsem hrdý na to, že politické dění v mé vlasti během prvních měsíců mého života se - snad zásluhou tehdejšího amerického ´ocenění´ - stalo jakýmsi vzorem pro dnešní Západ. 

O „volném soutěžení“ stran

   Na otázku „Co stálo na počátku obrovské nenávisti vůči Andreji Babišovi?" komentátorka Karolina Stonjeková odpověděla neurčitě „to už asi nezjistíme". Dva dny poté se podobně vyjadřoval i pan Petr Holec. Podle mne však na počátku bylo rozhodnutí pana Babiše nevstoupit do zavedené politické strany, ale „soutěžit“ se zavedenými stranami v čele vlastní strany/hnutí. 

   Strany s mandátem ze svobodných voleb u nás respektují letitý ústavní princip, že politický systém je „volnou soutěží politických stran odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Jak však může vypadat „volná soutěž“, neomezená na soutěž politických myšlenek, popsal už roku 1926 Karel Čapek v povídce Skandální aféra Josefa Holouška. Nevinný a vážený občan Josef Holoušek byl zařazen do „soutěže“ tím, že byl jistou stranou navržen do komise na stavbu nové školy. Pak ho příznivci strany protivné začali neurčitě obviňovat z „amorálnosti" – z „nejzvrhlejších zločinů proti mravopočestnosti a proti bezpečnosti života“. Holoušek trpěl, zato příznivci strany protivné žili spokojeně a za výmysly se neomluvili. 

   Tento způsob „politického soutěžení“ podle mínění mých rodičů pak pomohl zdejším bolševikům při uchvacování absolutní moci; a k zrůdnostem vedl v mnoha zemích. Proto politici řady států deklarovali a českoslovenští i uzákonili, že nikdo nesmí být vystaven svévolným útokům na svou čest a pověst a každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Protože u nás zákon nebyl dodržován, signatáři Charty 77 - často straníci při vnitrostranickém boji odstrčení od moci - upozorňovali svět, že nežijeme v právním státě.

   Po tzv. „pádu komunismu" se i signatáři Charty 77 dostali k moci. Navzdory heslu, že ´pro všechny je Občanské fórum´, byla favoritem prvních svobodných voleb širší platforma křesťanských politických proudů organizovaná poslancem Josefem Bartončíkem, který se jako poslanec už před „pádem komunismu“ vzepřel ´doporučení hlasovat jednotně´. V době, kdy už zákon zakazoval vést předvolební kampaň, v televizi označil J. Bartončíka neurčitě jako ´spolupracovníka StB´ Jan Ruml, signatář a mluvčí Charty 77 a náměstek ministra vnitra. Rumlova akce podpořená Václavem Havlem odstartovala dodnes de facto neuzavřenou ´skandální aféru Josefa Bartončíka´. Přestože se nikdy neobjevil důkaz, že by Bartončík někomu ublížil, jsou ctěni ti, kteří Barončíka doživotně ponížili. 

   Protože podobné „skandálních aféry“ pak postihly mnoho lidí, zkusila jim oponovat Zdena Salivarová-Škvorecká. Vybrala „pravdivé příběhy“ lidí, mnohdy postižených jak svévolí ´komunistické´ moci, tak společenským odsouzením po zveřejnění ´Cibulkových seznamů´, do čtyřsetstránkové knihy Osočení a v ní napsala mj. „také jsem poznala, kdo je člověk chtivý druhého ranit, ačkoli o něm vlastně nic neví, a tak se bez váhání chytá estébácké špinavosti.“

      Když začalo veřejné osočování Andreje Babiše coby ´agenta Bureše ze seznamu´, pochopil jsem to jako „volnou soutěž“ stran i proto, že hlavní postavou prvních mně známých veřejných osočujících akcí byl hudebník Zbyněk H., veřejně hrající pro ´zavedenou konkurenci´ TOP 09. Protože TOP 09 i Zbyněk H.) byli jistým způsobem spojeni s jiným ´agentem ze seznamu´ Jaromírem Štětinou alias ´agentem Plavcem´ - Štětina byl místopředsedou senátního klubu TOP 09 s podporou Starostů a pak euposlancem – zapůsobilo osočování nejen na mne i jako akce ´zloděj křičí chyťte zloděje´. Do třetice mám takové „soutěžení“ za zvláště nešťastné proto, že přispělo ke zmatení mnoha lidí. Ti osočují jako ´estébáky´ lidi ´ze seznamů´, zatímco skuteční příslušníci StB, kteří terorizovali vyhlédnuté „vnitřní nepřátele režimu“, žijí v klidu.