Když jsem si o půlnoci ze Silvestra 1992 na Nový rok 1993 pod Lysou horou připil s kamarády, začínal nejen nový rok: Česká republika se stala už šestým státem ve XX. století zahrnujícím české země.
Prvním z těch států byla říše Habsburská, zrozená z potřeby společné obrany před cizí rozpínavostí. Ve XX. století v ní vládl především Franz Josef, vychovaný k víře, že dobro představují lidé etablovaní u moci a jim věrní poddaní, zlo pak rušitelé. Ochranu před cizí rozpínavostí už říše neposkytovala, neb – jak potvrzují i cizí historici - zahraničně politicky poklesla v průchozí zemi pro Německo při jeho expanzi na Blízký východ a uvnitř byla paralyzována. V závěru své vlády Franz Josef vsadil na absolutismus ´s demokratickou tváří´ a nesvolával demokraticky ustavenou Říšskou radu. Bylo trestné šířit pravdivé informace, pokud se nehodily lidem etablovaným u moci; k smrti byli odsouzeni opoziční politici Kramář a Rašín, přestože jim vina nebyla prokázána, jak vyšlo najevo po smrti Franze Josefa. Proto Habsburci, kdysi zástupci lidu povolaní na český trůn, byli tímtéž právem odvoláni.
Forma dalšího státu se hledala, zvažovala se monarchie i republika, a až 12 menších národů zahrnující Demokratická unie střední Evropy. Vznikla Československá republika zahrnující někdejší ´rakouské´ země Koruny české i Slovensko a Podkarpatskou Rus někdejších ´Velkých Uher´. Nebylo jí dopřáno Masarykem vinšovaných 50 let. K jejímu konci přispělo mimo jiné, že její ´spojenci´ akceptovali tvrzení o strašném potlačování práv zdejší menšiny. Ke skutečně velkému potlačování práv lidí přitom došlo až ve státech následujících - republice pomnichovské, Protektorátu a republice zbolševizované; uštván byl nejen Karel Čapek, ač nic nespáchal.
Ve ´zbolševizované republice´ došlo k jisté změně po 17.11.1989. Ač dodnes není vyjasněno, zda se tehdy našinci postavili proti socialismu nebo byrokratickému a nelidskému absolutismu ´s demokratickou tváří´, tvrdí lidé nově etablovaní u moci, že ta změna legitimizuje jejich moc. O vzniku šestého státu pak rozhodli ti, kteří se nejprve bouřili proti tomu, že i obměněné mocenské centrum ignoruje hlasy ´zdola´, ale po vítězných volbách roku 1992 sami ignorovali hlasy ´zdola´. Navzdory průzkumům, podle nichž si většina Čechů a Slováků přála zachovat společný stát, odmítli petici za referendum v otázce společného státu podepsanou dvěma a půl miliony z patnácti milionů obyvatel.
Podle Václava Klause referendem byly volby, před kterými strany později vítězné slibovaly federaci zachovat!!! V knize Revoluce s lidskou tváří to hodnotí americký historik James Krapfl: …toto pojetí demokracie již nebylo oním chápáním demokracie, s nímž se občané Československa všeobecně ztotožňovali v roce 1989 - totiž směsicí zastupitelské a přímé demokracie, která usilovala o to, aby případný nesoulad mezi politickou reprezentací a vůlí lidu bylo možné pružně korigovat, jakmile by vyšel najevo. Nyní se jednalo o formu zastupitelské demokracie, v níž jediný prostor pro účast občanů představovaly nepříliš časté volby.
Třicet let po vzniku České republiky už nejen způsob vzniku napovídá, že lidé etablovaní u moci nerespektují změny deklarované v listopadu 1989. Např. slova ministra spravedlnosti Karla Čermáka 7.4.2004 v PRÁVU, že „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“, spolu s rozhodnutím, že ministrova akce není trestná, naznačují snahu v ´republice´ zavést ´moderní otrokářství´, pochopitelně s ´nádechem demokratickým a lidskoprávním´, kdy zvolený politik má ´právo ukázat co umí´. Změnám z listopadu 1989 odporuje i to, že zas má být trestné vyslovit názor, pokud se nehodí lidem etablovaným u moci; a že už teď jsou mnozí štváni jako údajní šmejdi, dezoláti, pomocníci cizáků, ač nic nespáchali.
Právo ukázat co umí však neměli vládci ani v staré Římské republice, ani v nově založených USA. Proto mnozí pamětníci listopadu 1989 připomínají ve shodě s Masarykem i Havlem, že kdo byl k moci zvolen, může být i odvolán, podobně jako Habsburci či krejčí Vasil Biľak
Žádné komentáře:
Okomentovat