Petr Pavel a pátá kolona

  Poté, co v Mnichově 1938 čtyři velmoci vynesly ortel nad demokratickým Československem, u nás posílila pátá kolona tvrdící v rozporu s lidem, s vládou i prezidentem, že Češi ani ve svém státě nesmí smýšlet jinak, než přeje si mocnost na západě, která slibuje být naší záštitou. Lidé jinak smýšlející se stali štvanci.

  Po roce 1945 a znovu po Srpnu 1968 byla pátou kolonou řada komunistů. Ti tvrdili lidu, vládě, prezidentovi, že Češi ani ve svém státě nesmí smýšlet jinak, než přeje si mocnost na východě, která slibuje být naší záštitou. Lidé jinak smýšlející se stali štvanci před Únorem, po něm i po Srpnu.

  Když v roce 2023 postoupil do finále prezidentské volby Petr Pavel, připomněl nám u nás žijící Američan Erik Best, že generál Pavel se už jako náčelník generálního štábu postavil vládě i prezidentovi: 18. září 2014 generál vyhlásil, že i v době míru je nebezpečné - když se podíváte na mínění veřejnosti a politiků - že alianční stanoviska u nás nemají jednoznačnou podporu. Erik Best dodal, že hned 19. září 2014 se Pavlovi od aliance dostalo odměny - byl zvolen příštím předsedou jejího vojenského výboru.

  Podle mne generál Pavel ve shodě s předchozími pátými kolonami zaujal postoj v demokracii nepřípustný, že slova Ústavy ČR, že jsme svrchovaný a demokratický stát, znamenají jsme jen formálně svrchovaná a zdánlivě demokratická enkláva, teď alianční. Aliance slibuje být naší záštitou, i když to článek 5 Washingtonské smlouvy nezaručuje. Stanou se zas z ´nebezpečných nepodporovatelů´ jedině správného myšlení štvanci?  

Demokracie a grázli

  Demokracie je prý systém špatný, mj. proto, že se dá snadno zničit. Já v ní přesto chci žít. Mám ovšem na mysli demokracii takovou, jaká zrodila se z odporu proti svévoli aristokracie např. v antických Athénách, kde lidem bylo společenství svobodných, vzájemně sobě rovných občanů, účastnících se přímo a osobně vlády a správy státu, a tento lid byl nejvyšší instancí i nad úřady a zákony. Touha mnohých lidí ovládat druhé a snad i svět dokázala taková společenství ničit, nezničila však touhu v takových společenstvích spolužít.

  Myšlenku šířit taková společenství a takto demokratizovat i císařské Německo, zastával koncem I. světové války i prezident USA Woodrow Wilson, původně profesor státovědy. Když se Německo na ´doporučení´ všemocného generála Ludendorffa v říjnu 1918 náhle prohlásilo ´parlamentní demokracií´, Wilson si nechtěl nechat podstrčit padělek demokracie. Nestačila mu existence parlamentu, když vládlo vojenské velitelství; trval na tom, že demokracie znamená, že „lid má mocenský prostředek, jímž by mohl donutit úřady k tomu, aby se podřídily vůli lidu“.

  Wilsonovu pojetí odpovídalo pojetí Masarykovo, že ´každý občan může říci i já jsem stát´. To našinci přijali a podle historiků v Československu ještě byla demokracie, když už jinde byly jen její padělky. I grázli jako Stalin, Mussolini, Hitler a další vydávali své režimy za ´demokracie´, demokracie prý lepší než ´demokracie´ s vlastnostmi, které požadovali Wilson a Masaryk. Proto napsal George Orwell, že i slovo demokracie se používá vědomě nepoctivě - grázli mají svou soukromou definici slova, ale dopouští, aby svobodní občané věřili, že mají na mysli něco jiného.

  Já jsem se narodil po II. světové válce do rozehraného politického divadla, jak ´moderní demokratickou politiku´ hodnotí česko-švýcarský ekonom Doc. Dr. Milan Kubr, CSc. Podle historiků se supervelmoci Sovětský svaz a USA snažily zajistit si svůj okruh moci a v něm prosadit vlastní politicko-sociální řád, ale lidé byli informováni, obě strany usilují o demokratizaci druhé části světa. Prosovětské Informbyro organizovalo kampaň proti ´imperialistickému, protidemokratickému táboru´, jenž má za cíl „světovou nadvládu amerického imperialismu a zničení demokracie" a v Československu se i komunisté prohlásili za nejlepší ochránce demokracie. Základní články Ústavy od roku 1948 tvrdily, že republika je (lidově) demokratická a „lid je jediným zdrojem moci ve státě“; ale podle skutků bylo jasné, že Ústava je nepoctivá. Zastupitelské sbory sice existovaly, ale ´zastupitelé´ plnili úkoly zadané lídry stran Národní fronty. Trestány byly pokusy lidí naznačit úřadům, že i jinak smýšlející občané jsou stát. Dnes už nikdo nepochybuje, že padělek demokracie byl zločinný a zavrženíhodný. Názor, že lze žít, jak radili Wilson a Masaryk, tuhle éru přežil. Zněl znovu koncem roku 1989, kdy zdálo se, že zmlkli ´elitáři´, kteří „ví“, jak lid musí žít.

  Zazněl, dozněl, a grázli ´elitáři´ ožili, říkám si především od doby, kdy na premiérský stolec obsazený kdysi ´ochráncem demokracie´ Klémou Gottwaldem usedl obdobně onálepkovaný Péťa Fiala. Slovu demokracie je opět podsouván význam, že nemůže každý občan říci i já jsem stát, protože by to ohrozilo demokracii.

---

Prameny: Jan Pinz: K podstatě demokracie
Sebastian Haffner: Německá revoluce 1918-1919
J.M.Roberts: Dějiny světa. Dvacáté století
Immanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech

Milan Kubr: Průvodce politickým divadlem 

Otevřená reakce na tzv. otevřený dopis

16.1. mi pan RNDr. Jan Kubalčík, Ph.D. poslal tzv. otevřený dopis primárně adresovaný nejen mně, ale i ostatním signatářům výzvy iniciativy "Mír a spravedlnost". Neprodleně jsem odpověděl a svou odpověď zveřejňuji zde:

  Pane dvojí doktore!

  Po zkušenosti z loňského roku, kdy jste se fakticky postavil proti platnosti lidskoprávních paktů, aby mohli být kolektivně trestáni ´rusáci´, kteří nic neprovedli, jsem čekal i Váš současný faktický výpad proti Washingtonské smlouvě, zakládajícímu dokumentu NATO.

  Strany smlouvy o NATO ale přece znovu potvrdily svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami...

  Článkem 1 se Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

  Článkem 2 slibují Smluvní strany přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení z konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně...

  Pane dvojí doktore, Vaše náznaky, že kritický pohled na jednání současné věrchušky opírající se o text té Washingtonské smlouvy je selháním logického myšlení a vědomým jednáním v zájmu krutého a i pro naši zemi nebezpečného agresora, putinovského Ruska, mi zní povědomě. I kritické pohledy doktorky Milady Horákové na počínání naší věrchušky prokurátoři Vieska, Urválek a pak soudci zhodnotili jako vědomé jednání v zájmu ´imperialistického, protidemokratického tábora´, jenž podle Kominformy měl za cíl „světovou nadvládu amerického imperialismu a zničení demokracie".

  Vzhledem k tomu, že z Vaší strany zjevně jde o opakovaný výpad proti základním smlouvám, nejprve lidskoprávním a nyní o NATO, navrhují Vám a dalším signatářům vašeho otevřeného dopisu přijmout k vámi dosud užívaným jménům i jméno Merkel na paměť toho, že podobně jako Frau Merkel považujete smluvní závazky za něco pro vás nezávazného.

Mgr. František Rozhoň
signatář výzvy Mír a spravedlnost, Ostrava

Třicet let šestého státu

   Když jsem si o půlnoci ze Silvestra 1992 na Nový rok 1993 pod Lysou horou připil s kamarády, začínal nejen nový rok: Česká republika se stala už šestým státem ve XX. století zahrnujícím české země.

   Prvním z těch států byla říše Habsburská, zrozená z potřeby společné obrany před cizí rozpínavostí. Ve XX. století v ní vládl především Franz Josef, vychovaný k víře, že dobro představují lidé etablovaní u moci a jim věrní poddaní, zlo pak rušitelé. Ochranu před cizí rozpínavostí už říše neposkytovala, neb – jak potvrzují i cizí historici - zahraničně politicky poklesla v průchozí zemi pro Německo při jeho expanzi na Blízký východ a uvnitř byla paralyzována. V závěru své vlády Franz Josef vsadil na absolutismus ´s demokratickou tváří´ a nesvolával demokraticky ustavenou Říšskou radu. Bylo trestné šířit pravdivé informace, pokud se nehodily lidem etablovaným u moci; k smrti byli odsouzeni opoziční politici Kramář a Rašín, přestože jim vina nebyla prokázána, jak vyšlo najevo po smrti Franze Josefa. Proto Habsburci, kdysi zástupci lidu povolaní na český trůn, byli tímtéž právem odvoláni.

   Forma dalšího státu se hledala, zvažovala se monarchie i republika, a až 12 menších národů zahrnující Demokratická unie střední Evropy. Vznikla Československá republika zahrnující někdejší ´rakouské´ země Koruny české i Slovensko a Podkarpatskou Rus někdejších ´Velkých Uher´. Nebylo jí dopřáno Masarykem vinšovaných 50 let. K jejímu konci přispělo mimo jiné, že její ´spojenci´ akceptovali tvrzení o strašném potlačování práv zdejší menšiny. Ke skutečně velkému potlačování práv lidí přitom došlo až ve státech následujících - republice pomnichovské, Protektorátu a republice zbolševizované; uštván byl nejen Karel Čapek, ač nic nespáchal.

   Ve ´zbolševizované republice´ došlo k jisté změně po 17.11.1989. Ač dodnes není vyjasněno, zda se tehdy našinci postavili proti socialismu nebo byrokratickému a nelidskému absolutismu ´s demokratickou tváří´, tvrdí lidé nově etablovaní u moci, že ta změna legitimizuje jejich moc. O vzniku šestého státu pak rozhodli ti, kteří se nejprve bouřili proti tomu, že i obměněné mocenské centrum ignoruje hlasy ´zdola´, ale po vítězných volbách roku 1992 sami ignorovali hlasy ´zdola´. Navzdory průzkumům, podle nichž si většina Čechů a Slováků přála zachovat společný stát, odmítli petici za referendum v otázce společného státu podepsanou dvěma a půl miliony z patnácti milionů obyvatel.

   Podle Václava Klause referendem byly volby, před kterými strany později vítězné slibovaly federaci zachovat!!! V knize Revoluce s lidskou tváří to hodnotí americký historik James Krapfl: …toto pojetí demokracie již nebylo oním chápáním demokracie, s nímž se občané Československa všeobecně ztotožňovali v roce 1989 - totiž směsicí zastupitelské a přímé demokracie, která usilovala o to, aby případný nesoulad mezi politickou reprezentací a vůlí lidu bylo možné pružně korigovat, jakmile by vyšel najevo. Nyní se jednalo o formu zastupitelské demokracie, v níž jediný prostor pro účast občanů představovaly nepříliš časté volby.

   Třicet let po vzniku České republiky už nejen způsob vzniku napovídá, že lidé etablovaní u moci nerespektují změny deklarované v listopadu 1989. Např. slova ministra spravedlnosti Karla Čermáka 7.4.2004 v PRÁVU, že „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“, spolu s rozhodnutím, že ministrova akce není trestná, naznačují snahu v ´republice´ zavést ´moderní otrokářství´, pochopitelně s ´nádechem demokratickým a lidskoprávním´, kdy zvolený politik má ´právo ukázat co umí´. Změnám z listopadu 1989 odporuje i to, že zas má být trestné vyslovit názor, pokud se nehodí lidem etablovaným u moci; a že už teď jsou mnozí štváni jako údajní šmejdi, dezoláti, pomocníci cizáků, ač nic nespáchali.

   Právo ukázat co umí však neměli vládci ani v staré Římské republice, ani v nově založených USA. Proto mnozí pamětníci listopadu 1989 připomínají ve shodě s Masarykem i Havlem, že kdo byl k moci zvolen, může být i odvolán, podobně jako Habsburci či krejčí Vasil Biľak