O vánočních příměřích

   K největším kýčům publicistiky patří nostalgie po vánočním příměří, tvrdí novinář Petráček a připomíná ´vánoční příměří´ z roku 1914. To ale kýčem nebylo. To vojáci na frontě při přání krásných Vánoc pozastavili plnění rozkazu likvidovat ty, kteří nejsou našeho druhu! ´Lídři´ to měli za ´vzpouru´, potlačili ji a zase platila slova připisovaná Albertu Einsteinovi, že se „zabíjejí lidé, kteří se navzájem neznají, na rozkaz lidí, kteří se dobře znají, ale vzájemně se nezabíjejí".

   Protože snahy likvidovat ty kteří nejsou našeho druhu, byly oblíbené i po válce, pachatelé pamětliví vánočního poučení od frontových vojáků změnili rétoriku. Nechali umělce zpívat „Léta bídy už jsou v dálce, národové spojení učinily přítrž válce“, a rozkazy k likvidaci lidí formulovali mj. jako ´nutnou obranu naší existence´, ´prosazování hodnot´ či ´boj za mír´. Proto z dob členství státu ve válkychtivé ´obranné´ Varšavské smlouvě máme dodnes platný zákon na ochranu míru. A jako stát NATO ´respektujeme´ zakládající dokument Washingtonskou smlouvu začínající slovy Strany této smlouvy znovu potvrzují… touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami... Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky…  ´Rozvraceči jedině správných hodnot´ jako Václav Havel disident však upozorňovali, že slovo mír se stalo synonymem pro válku – Havel ve Slovo o slovu soudí, že slovo mír je naplňováno právě opačným významem, než jaký podle slovníku má, a že občané jsou vychováváni k alergii na toto krásné slovo.

   ´Soutěžení´ těch dvou ´obranných společenství´ ukončilo příměří z roku 1989, které u nás vrcholilo kolem vánoc, kdy obměněná skupina ´lídrů´ chystala volbu disidenta prezidentem a projev proti ´revolučním náladám lidu´. V rámci tohoto příměří byla rozpuštěna Varšavská smlouva, a od té doby v mnohém platí – i o letošním adventu - že historie se opakuje. Nelze však říct, že co bylo v historii tragédií, se opakuje jako fraška.

   Zabíjení víceméně masové na Ukrajině je vydáváno mj. za ´boj o svobodu a demokracii´, přestože začalo šovinismem. Když přerostlo v malou občanskou válku, lidé zvolili lídrem herce slibujícího mír. Ukázalo se však, že i nový ´lídr´ asi věří mír je synonymem pro válku. Spolu s řadou ´světových lídrů´ přijal mírové Minské smlouvy; ale jak o letošním adventu přiznala zúčastněná Angela Merkel, ty nesloužily k utlumení šovinismu, ale k zajištění zbraní pro následné zabíjení. Z výše zmíněného Petráčkova článku se dovídám, že ´ukrajinské velení´ teď smýšlí jako kdysi ´německé velení´ před 30.4.1945, že na žádný klid zbraní nepřistoupí, dokud nesplní své válečné cíle. Možnost letos na ukrajinské frontě při přání krásných Vánocích na chvíli zastavit zabíjení Petráček popsal slovy „uspořádat kýč s vánočním příměřím“.

   Zjevně má pravdu emeritní disident Ivan Hoffman mír je nežádoucí. Vždyť byla prý akcí extremistů adventní demonstrace v polském Krakově proti u nás přehlíženému ´naplňování hodnot´ soldateskou státu NATO Erdoganova Turecka vražděním a ničením infrastruktury syrských Kurdů, našich nedávných spojenců ve válce proti Islámskému státu. Vždyť i 15.12.2022 řekl ve veřejnoprávním rozhlase Břetislav Tureček, že tiše přehlížíme i Saúdskou velmi krvavou válku v Jemenu, kdy zahynulo mnohem více lidí, než na Ukrajině, neboť máme Saúdskou Arábii stále spojenou jako klíčového spojence USA na Blízkém východě.

   Vánoční příměří z roku 1914 napomohlo tomu, že ´světoví lídři´ začali budovat mezinárodní řád, který působil dojmem, že národové spojení učinily přítrž válce. Letošní slovní hrátky kolem vánočních nepříměří 2022/23 potvrzují obavy Břetislava Turečka z eroze toho mezinárodního řádu. Mnoho lidí nebude mít krásné Vánoce. 

Když se lidská práva deklarují

    Demokracie na západě Euroasie prý měla ´pravou podobu´ ve 4. století před Kristem v Aténách. Shromáždění občanů mělo neomezenou moc, poslalo na smrt filosofa Sokrata a bylo ´normální´, že Sokrates se nevzepřel. Proti svévoli moci nebyla práva jednotlivců chráněna. Později bylo úsilí o ochranu jednotlivců před svévolí moci chápáno jako boj za svobodu.

   Snahy ovládnout nejen jednotlivce dominovaly v ´novověku´, uvádí „Kacířské eseje o filosofii dějin" Jana Patočky: „Velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století... Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní..." Ovládnutí se úspěšněji bránily kolektivy - církev a stavy.

   Americká Deklarace nezávislosti z roku 1776 uvádí: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Otcové zakladatelé USA pak zřídili demokracii omezenou i tím, že vítěznou volební většinu omezuje deset dodatků americké ústavy - The Bill of Rights, seznam toho, co vláda nesmí ani se souhlasem většiny.

   Za Velké francouzské revoluce (roku 1789) Deklarace práv lidských a občanských uvádí, že „veřejná moc je zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž je svěřena" a „společnost má právo požadovat na každém veřejném úředníkovi, aby skládal ze své činnosti účty". Slova nebyla vymahatelná, protože shromáždění zástupců ´svrchovaného lidu´ převzalo od krále ´svrchovaně vládnoucího z vůle Boží´ absolutní moc. Demokratičtí zástupci lidu mohli zahájit i teror, jako Joseph Fouché - zvolili ho umírnění občané, ale on usoudil, že pro něj lepší bude být načas radikálem; terorizoval ty, s nimiž býval zadobře a získal přezdívku ´lyonský kat; hlasoval pro popravu krále a byl ministrem i za Napoleona i po něm; stal se ´šlechticem´. Za jakobínské totalitní demokracie a i jindy víc než Deklarace lidských práv platilo přesvědčení revolucionářů i mocných, že „ti, kteří nejsou mého druhu, nejsou mými bližními", jsou nepřítelem!

   Poté, co snahy ´zlepšit svět´ a ovládnout bližní vedly k teroru za světových válek, přijali zástupci 36 států v OSN 10.12.1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv jako první mezinárodní dokument deklarující lidská práva a jejich stejné chápání. Slova se nepodařilo prosadit. Zástupci 57 států roku 1990 přijali odlišnou Deklaraci lidských práv v islámu. Našinci zas znají, že politická scéna práva uznává, ale má problémy je dodržovat. Často tu neplatí mj. každý má všechna stanovená práva a svobody bez jakéhokoli rozdílu politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení a „každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice“.

   ´Revoluce slušných lidí´, jak bývá nazýváno dění u nás po 17.11.1989, vynesla k moci i lidi nerespektující, že nikdo nesmí být vystaven svévolným útokům na svou čest a  pověst a každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým útokům. Vrcholní politici ODS některé lidi mají za koště či štangle, a veřejnoprávní rozhlas za pouhý odpad. Není to vinou lidu z roku 1989.

   V prohlášeních z konce roku 1989 je zřejmé, že lidé chtěli mít možnost odvolat ´své zástupce´, kteří ztratili důvěru, a referenda v případě, že se pro ně sežene požadovaný počet podpisů. I americký historik James Krapfl, zabývající se naší ´revolucí slušných lidí´, míní, že ti kterým byla v prosinci 1989 svěřena moc a oni se nechávají zvát ´elita´ všechny ty požadavky odmítli. Okolo požadavků probíhala jen malá nebo žádná diskuse a lidé podle Krapfla „vzdali Listopad brzy"!

   Po třiatřiceti letech však jsou mnozí někdejší ´slušní revolucionáři´ důchodci stále ochotnými vměšovat se do vztahů mezi mocí a lidmi. Obhájci současného stavu lidských práv je však nepovažují za své bližní s jinými názory, ale za své nepřátele.