O Únoru

 Je únor 2022 a výročí různě vnímaných událostí z roku 1948. Ty KSČ vydávala za ‘vítězství pracujícího lidu’ 25. února 1948, současná veřejnoprávní ČT informuje o únorovém puči či násilném únoru, ale nejen mí rodiče mluvili o Únoru jako součásti dlouhodobého procesu, který i u nás demokracii založenou na diskusi a vůli zástupců občanů zvolených ke správě země dospět k dohodě nahrazuje ‘demokratickým’ úsilím o zničení protivníků.

Já si pak ověřil i v historické literatuře⃰⁾, že zdejší bolševici byli už v roce 1947 peskováni Informbyrem, že ještě neovládli stát a občany. V to, že by bolševici získali absolutní většinu při volbách na jaře 1948, prý věřila jen parta kolem M. Švermové, proto Gottwaldova KSČ vsadila na změnu. Nové slogany připomínaly jak dnešní mainstreamové informace o kanadských kamioňácích, tak slova dnešní EU proti ‘nenávisti’ a ‘dezinformacím’. Bolševik vnitrák V. Nosek prosadil, co dnes chtějí komisařky Uršula a Věra a ministr Vítek. Už před rokem 1948 byli stíháni mimo jiné ti, kteří znehodnocovali slogan Sovětský svaz náš vzor svými vzpomínkami na sovětskou skutečnost - prý šlo o ‘dezinformace’ a ‘projevy nenávisti’ k dělnické třídě v SSSR vládnoucí. ‘Boj proti dezinformacím’ nabyl jednoho vrcholu právě v únoru 1948 - aktivisté nedovolili šíření nebolševického tisku prý nezaručujícího ‘správnost informací’; svobodně byly šířeny informace, že ‘reakce’ chce poškodit lid. I proto došlo k mimoparlamentní podpoře KSČ manifestacemi, sjezdy a akčními výbory těch, kteří uvěřili médiím. Bolševiky tehdy podpořila i ‘reakce’, když své podporovatele uklidňovala a její poslanci nežádali o schůzi parlamentu.

Únor pokračoval i po únoru. Nezákonné řádění aktivistů Akčních výborů Národní fronty bylo prohlášeno za zákonné zákonem 213/1948 Sb. V dubnu 1948 ÚV KSČ upravil způsob voleb - zástupci všech složek společnosti od straníků přes ženy po filatelisty budou na společné kandidátce. To ‘odstranilo neduh’ dosavadních voleb, při nichž hlasy pro některé méně úspěšné kandidátky propadají. To, že každý má zastupitele a žádný hlas nepropadá, se stalo podkladem pro slogan, že diktatura ‘proletariátu’ je nejvyšší formou demokracie.

Pro hodnocení Února, resp. procesu, o kterém mluvili rodiče, lze použít i slova, kterými Jefim Fištejn letos popsal současnost: Tolik je jasné, že ke správě věcí veřejných se dostaly zcela jiné vrstvy obyvatelstva, než si teoretici představovali. Co je a co není skutečnou demokracií, dnes určují lidé z řad pokrokového oligarchátu…  Oni jediní vědí, do jaké míry regulace brzdí společenský rozvoj a kdy se stává hlavním nástrojem pokroku. Není divu, že lidem z reálného sektoru je v novém pojetí přiřknuta role opaku předvoje, tudíž role zaostalé a zpátečnické společenské spodiny.

Rozdíl vidím v terminologii. J. Fištejn mluví o lidech z řad pokrokového oligarchátu, zástupcích Big Tech, zábavního průmyslu, mediální obsluhy a jiné intelektuální ochranky. V době poúnorové se mluvilo o ‘věrchušce’, těch v věrchu, nahoře. Zdejší ‘věrchuška’ proslula především tím, že lid jí ‘volil’, ale nemohl jí věřit, ona však poctivě plnila směrnice přicházející zvenčí.

⃰) Hlavní pramen: Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa