Jazyk může být zbraň

 Desítky let před Listopadem a pár let před Pražským jarem, podle dnešního obecného povědomí v čase děsné perzekuce Václava Havla, vyšla na gramofonových deskách scéna ze závěru Havlovy Zahradní slavnosti s myšlenkou
A dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme, že A může často zároveň být B a B zároveň A. Že B může být nejen B a ale i A a C…

Já hru tehdy neznal, ale ta slova jsem vítal jako žádoucí upozornění, jak jsou slova také užívána jako studená zbraň na manipulaci s lidmi. Vždyť bolševici si pomáhali i tím, že někdy antifašisty nazvali i fašisty a pravdu i nebezpečnou dezinformací. Stávka byla pro bolševiky zároveň spravedlivou zbraní dělníků (tam, kde usilovali o moc) i sabotáží proletářské revoluce, kontrarevolucí (po uchvácení moci). Václav Havel v opozici na tuto zbraň upozorňoval vícekrát. Ve Slovu o slovu i v dokumentech Charty 77, které informovaly, co přesně jsou lidská práva. Jako aktivista Charty 77 Havel věděl jako Otcové zakladatelé USA, že Listina práv (The Bill of Rights) je soupisem omezení kladených na mocné - co oni nesmí dělat ani s podporou ‘většiny’.

Pak ‘bolševik padl’. Řada aktivistů Charty získala moc a činnost Charty byla ukončena. O řeč bolševiků se pak zajímal snad jen Petr ‘Fidelius’ Palek, který varoval, že jazyk je nástrojem dorozumění či přesvědčování, ale i nástrojem moci. Moci, které nejde o šíření myšlenek, spíše naopak, o ochromení samotné schopnosti myslet. Já občas vyčítal V. Havlovi mlčení, když podle mne bylo třeba lidem zopakovat význam základních pojmů.

Třeba pojmu demokracie. Havel i další správci státu mlčeli, když proti tezím TGM demokracie je diskuse a každý občan ví, že stát jsem i já Špidlův ministr spravedlnosti postavil své stát si může dělat s občany co chce; a spolek právníků pak ministra ocenil jako ‘právníka roku’.

Pokud jde o lidská práva, mlčením se přešlo, že pojem lidská práva mění význam jako kdysi slovo stávka. U nás aktivisté s podporou moci ‘chrání lidská práva’ sledováním, zda sami lidé neporušují svá práva potrestání hodným způsobem. Zjevně už tu neplatí poučení ze zrůdného šíření ‘evropských hodnot’ vtělené do Všeobecné deklarace lidských práv, že lidé mají všechna práva bez ohledu na své politické či jiné smýšlení, a že ‘viníky’ mohou být jen jednotlivci a to až po řádném a právoplatném odsouzení. Pokračují staleté snahy za pomoci státní moci vypudit ze společenského dění skupiny lidí, které mají od úřadů či aktivistů nálepku ‘závadoví’ (dříve antisocialistické síly, dnes komunisté, extremisté, trollové, antivaxeři…).

Ač v duchu rady Karla Čapka pracovat proti vládě stran v Listopadu zazněl slib, že země bude spravována odborníky, byla obnovena vláda straníků, někdy kvalitních jako dnešní premiér. Tomu - podle prof. Kellera - prokazatelně selhává paměť a má vážné problémy s orientací. My přesto máme věřit, že z centra zachrání demokracii, právo, zdraví občanů a ochrání i planetu.

Mnozí však jsme přesvědčeni o opaku. Že právo je vypínáno; že republika takovou krizi dlouho nezažila; že se vláda k lidu vrátila, ale zanedlouho proběhl převrat. Že převrat proti demokracii je třeba vyšetřit a oklamání lidu se stává prioritním úkolem všech západních vlád. Západ podle mne připomíná USA z románu Ayn Randové Atlasova vzpoura – Ameriku rozkládanou povinnou solidaritou a postoji viditelně humánními a morálně správnými.

Randová žila skoro deset let pod sovětskými bolševiky a zkušenosti přenesla do románu. Vylíčila celkem přesně, co jsem prožil i já u nás. Lépe než existující ústavy plné ‘odborníků’ ta žena ukázala, jak se jazyk jako zbraň dá užívat a jaké to může mít následky.