Hrozba komunismu?

   Když jsem byl malý, učili nás, že naše generace jako první bude znovu žít v komunismu. Společnost naváže na dávné občiny, v nichž si nikdo nepřivlastňoval půdu, zdroj obživy – ta patřila všem a o výnosy z ní se „občané“ dělili. Společným zájmem všech mělo být rozumné soužití zahrnující i pořizování a využívání zdrojů, jak je tomu v (izraelských) kibucích.

   Pak jsem žil v ´reálném socialismu´, v němž aparát Strany nesocialisticky ovládl i zdroje obživy, a pracující mu vyčítali, že parazituje na jejich práci – ať žije KSČ, ale za své, upravil si lid povinné dogma. Strana nevedla lid k slibovanému soužití, ale k víře kdo nekrade, okrádá rodinu. 

   Protože ve škole i v zaměstnání jsem musel vše charakterizovat přesně, byl jsem po 17.11.1989 nepříjemně překvapen, když lepší lidé začali tvrdit a uzákoňovat, že má generace v komunismu žila, a to do 17.11.1989.

   Pak nová moc, zrozená z revoluce s lidskou tváří, ukázala tvář předrevoluční ! Podobně jako KSČ po volbách r. 1946 i ona „zapomněla“ plnit program, který jí získal důvěru velké části společnosti. Mj. dál ohrožovala společnost nešvary, které podle Občanského fóra vedly do krize, a nechala uzákoňovat a propagandisty omílat, že společnost do krize vedl a stále ohrožuje komunismus.

   Navíc boj proti komunismu dává za pravdu např. doc. Milanu Kubrovi, že demokratická politika může být politickým divadlem. Vždyť letos zákonodárci zakázali symboly, které lidem neublížily, neubližují a nejsou jen komunistické. Odborníci výdobytku revoluce, Ústavu pro studium totalitních režimů, rozjeli kampaň proti možnému pojmenování stanice pražského metra podle blízké ulice Olbrachtova. Pojmenování nevadící u ulice má vadit u metra, neboť Olbracht byl komunista podobně jako náš prezident.

   Nejsem sám, kdo má za to, že je nesprávná polistopadová změna rétoriky, jež za hrozbu vydává to, co mělo být (těžko realizovatelnou) nadějí. 

   31. 5. 2005 při veřejném senátním slyšení na téma Hrozba komunismu?  zdůraznil o hrozbě přednášející Petr Vančura, že je správné „použit výraz „bolševismus“, a ne „komunismus“. V běžné řeči významy těchto výrazů často splývají, ale rozdíl tu je:  komunismus začínal jako utopická naděje, kdežto bolševismus byl od svého vzniku bezohledným pragmatickým nástrojem uchvácení moci, který se za idealistické představy komunismu jenom skrýval.“

   K naší předlistopadové minulosti P. Vančura uvedl: „O tomto období mluvíme jako o komunismu, ale v podstatě se jednalo o surovou bolševickou okupaci. Její důsledky a současné mutace zůstávají i dnes největším nebezpečím našeho zatím váhavého pokusu o demokracii. Je proto důležité pochopit hlavní metody bolševismu: Jsou jimi 
1)  nesmlouvavá centralisovaná hierarchická struktura moci,
2)  odstraňování potenciálních protivníků,
3)  mediální manipulace, a
4)  klamavé domácí i mezinárodní strategie tajných služeb.“

   Řeči, že naši společnost kdysi paralyzoval a dnes ohrožuje komunismus, jsou podle mne samy hrozbou. Odvádí pozornost od faktu formulovaného Janem Patočkou, že „velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století... starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní...“ Proto se řada všehoschopných menšin pokouší podřídit si společnost. Využívají i P. Vančurou zmíněné metody, o nichž se dnes nemluví; a vždy vypráví, že oni i podle odborníků přináší dobro a páchané zlo je dočasné a nutné.

   Strategii okupantů popisuje i v „šedesátkách“ napsané a poté zakázané románové podobenství Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy. Po 17.11.2025 uzákoněný zákaz symbolů či „ideologií“ vyprávěných bolševiky či v Třetí říši podobným strategiím nebrání.