Jak zacházíme se slovem demokracie

   Kdysi dávno prý na eurasijské pevnině dominovala centra Východu - Mezopotámie, Egypt, Persie, Indie, Čína. Řecko a Řím tehdy byly jejich evropsky modifikovaným přesahem na Západ. Jednou modifikací byla i demokracie.

   Zatímco většina panovníků se tehdy prohlašovala za Syna nebes (v Číně), byla s Bohem ztotožňována (v Egyptě) nebo „vládla z vůle Boží“, v některých městských státech antického Řecka se na čas prosadila demokracie. Za jejího otce je považován Periklés a znamenala rovnost ´svobodných občanů´ při účasti na správě vlastní obce. Shromáždění rovnoprávných mělo neomezenou moc a mohlo mj. poslat Sokrata na smrt.

   Rovná práva svobodných partnerů při správě obce s antikou neskončila. V malých společenstvích ti, kteří neměli mocenské nástroje, aby donutili své sousedy k něčemu nezbytnému pro chod obce, museli jednat demokraticky, tedy se sousedy domluvit. Když se později slovo demokracie začalo znovu používat i ve „vysoké politice“, už ale neoznačovalo specifickou formu řízení. Připomenu dva odlišné nastoupené trendy. 

   Když si lid zřídil Spojené státy sám, varoval Benjamin Franklin „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat." Proto americká demokracie zachovala rovnoprávnost při účasti na správě obce, ale vítěznou volební většinu zbavila neomezené moci. Listina práv, The Bill of Rights, je seznamem toho, co ani demokraticky ustavená vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny. 

   Když provedli Velkou revoluci Francouzi, demokraticky k moci nastoupivší Maximilien Robespierre a Výbor pro veřejné blaho se opřeli o tezi J. J. Rousseaua, že lidé se rodí dobří a kazí se až vinou společnosti. Proto údajně „nutnou nápravu společnosti“ prohlásili za tak ctnostnou, že jí mohou dosáhnout i terorem. Pro ně a následovníky se politika stala záležitostí určování skupiny „pokrokové“ a „nepřátelské“ s tím, že ta „pokroková“ může tu „nepřátelskou“ vypudit z účasti ve společenském dění „demokratické obce“. V minulém století Evropa zažila a pak odsoudila verze této „prýdemokracie“ založené na myšlenkách „pokrokové“ třídy, národa či rasy. Nyní podobně brání „progresivní skupiny“nejen v EU „demokratický řád založený na pravidlech“. 

   Mně bylo už za vlády KSČ odporné, když v rozporu s právem určovala „nepřátelskou skupinu“ nálepka udělená mocensky vlivnými osobami, a Rudé právo prosazovalo mj. „NE ztroskotancům, zaprodancům“. Ještě odpornější je mi nyní požadavek „Ne extremistům“ využívající nálepku podle pana Zbořila k nám z Německa zavlečenou dnešním premiérem Fialou. Spolek „Milion chvilek pro demokracii“ se totiž chlubí, že požadavek potlačit zaručená lidská práva „nepřátel“ veřejně podpoří i zmocněnkyně vlády pro lidská práva, KLÁRA ŠIMÁČKOVÁ LAURENČÍKOVÁ! 

   Cestu k nápravě vidím i v tom, že bráníme i moci demokraticky ustavené, aby považovala své postoje za závazné pro všechny, a potlačovala nezávislost moci výkonné, zákonodárné a soudní. Správnou cestou se roku 1997 vydala i Meziparlamentní unie (IPU) přijetím Všeobecné deklarace o demokracii – protože je legální jen demokracie, deklarovala IPU, co slovo demokracie znamená. Deklaraci podpořila i OSN vyhlášením 15. září Mezinárodním dnem demokracie. Proti té Deklaraci se vymezila jen Čína. A jak se s ní zachází „u nás“? 

   Když jsem na Google zadal česky dotaz, kdy je Mezinárodní den demokracie a co znamená Všeobecná deklarace o demokracii, Google mi odkázal na Den boje za demokracii 17.11. a citoval AI, že taková Deklarace neexistuje a existovat nemusí. Až jsem témuž Google zadal dotaz anglicky, přiznal, že Den demokracie je 15.9. a AI mi stručně popsala Všeobecnou deklaraci o demokracii. Tak odporně u nás „informujeme“ o pojmu demokracie.

Hlavní zdroje: Imanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech; Fareed Zakaria: Budoucnost svobody; Noël O´Sullivan: Fašismus; Vlastimil Vondruška: Breviář pozitivní anarchie.

Předvolební

   Před osmdesáti lety skončila válka s podtitulem válka proti fašismu. Fašismus v některých zemích Západu mezi světovými válkami nahradil zde zdiskreditovanou demokracii, a - řečeno slovy dramatika G.B.Shawa - budoval efektivní vládu ve službě národu.

   Lidé jako Ferdinand Peroutka však chápali, že v té válce „byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem“, a „nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá“. A řada politologů se přestala zajímat o aspekty fašistické ideologie (jako korporativistickou doktrínu), a věnovala se studiu politického stylu, jímž duce a führer dokázali ve svých zemích nadlouho ovlivnit většinu společnosti. Předpokládali, že styl už jednou „úspěšný“ použijí další uchazeči o moc i držitelé moci.

   Že způsobem vlády hned po válce bylo i Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, doložil odborný pracovník ÚSTR Petr Placák. Americký politolog specializující se na fašismus profesor Robert Paxton v knize Anatomie fašismu v kapitole Fašismus mimo Evropu uvedl, že i novém tisíciletí ve výspě Západu – Izraeli - v roce 2002 již bylo možno zaslechnout z pravého křídla, tedy od strany Likud a některých menších náboženských stran, rétoriku, která se blíží funkčnímu ekvivalentu fašismu. Vyvolený národ začíná znít jako panská rasa, jež vyhlašuje jedinečné „poslání ve světě“, vyžaduje „životní prostor", démonizuje každého nepřítele, který by bránil realizaci osudového národního předurčení, a připouští nezbytnost užití síly, aby těchto cílů dosáhla. 

   A jak jsme na tom dnes my?

   Ponechme teď stranou, že zdejší držitelé moci podporují akce Likudu. Horší je, že hlásají patříme na západ, ale nerespektují zásadní západní princip, že moc výkonná, zákonodárná i soudní jsou oddělené a vzájemně se hlídají. „Zpravodajství“ vzbuzuje dojem, že demokracie jsou akce „těch správných lídrů“. A náš „lídr“ je „správný demokrat“, ač nebyl vítězem voleb.

   Je jako kdysi duce a führer součástí moci výkonné i zákonodárné a fušuje i do moci soudní – jeho „rozsudky“ nepřipouští principy demokracie masarykovské, že demokracie je diskuse a že ´stát jsem já´ si může říct každý občan. Lídr podobně jako dříve duce a führer označil lidu jeho nepřátele (Babiš, Rusko), polarizuje a militarizuje společnost, vede boj proti nesprávným názorům, a „strategickou komunikací“ zkouší vypudit celé skupiny lidí ze společenského dění. Politickou kariéru založil na vymezování se proti něčemu: od znáte nějaké evropský recept, který funguje přešel k osobnímu podílu na tvorbě těch receptů a začal se vymezovat proti těm, kteří zpochybňují ty recepty či jím určené nepřátele.

   Proto soudím, že při blížících se volbách máme možnost být pro pokračování rozkladu právního státu, pro fanatismus už rozkládající společnost, a pro život dle pruskoevropských receptů. Nebo znovu žádat to, co bylo jako oprávněné uznáno před téměř osmdesáti lety Všeobecnou deklarací lidských práv – že tzv. elity musí být umravněny a důstojnost členů lidské rodiny uznávána.

P.S. . V případě slova jako demokracie nejenže neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický. George Orwell