Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným

    Masarykovská demokracie byla založena na diskusi a pravidlu, že každý občan si může říci i já jsem stát. Politika opačná – mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění - byla odsouzena nejen v norimberském procesu.

   Dnešní naši „demokratičtí" politici ctí osobu Masaryka a likvidují jeho výše zmíněný odkaz. Bojují proti „nesprávným názorům" a pokračují v politice mimosoudně vylučující některé lidi ze společenského dění. Už při prvních polistopadových volbách v aféře Bartoníček i Václav Havel podpořil tezi kdo není odsouzen, může být vinen.

   Jako v Třetí říši a bolševickém impériu i dnes „demokraté" upírají lidem práva ne kvůli jejich počínání, ale kvůli nálepce, kterou mají: „Nedopustíme to, aby komunisté rozhodovali o budoucnosti ČR. Uděláme pro to všechno a nikdy s nima nebudeme spolupracovat.“, hlásá politik z kandidátky Macinkových Motoristů Boris Šťastný. A „demokrat" z TOP 09 Jiří Pospíšil nás vrátil do dob předdemokratických, když ve stylu rakouského právníka Bobliga z Edelstadtu obvinil Janu Maláčovou, že spojili se s ďábly, kteří zavraždili Horákovou dřív než se vůbec narodili.

   Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud odporným. Dává i dnes za pravdu švýcarskému historiku Jacobu Burckhardtovi (1818 – 1897), který už ve své době považoval za převažující znak evropských dějin tendenci k politickému extremismu.

   Naději mi však dává názor, který později vyslovil (německý) historik Ernst Nolte ve své knize Fašismus ve své epoše: I po totální porážce západních demokracií by nesčetní lidé trvali na přesvědčení, které je základem liberální a demokratické víry, že nedotknutelnost a důstojnost osoby musejí být hranicí a cílem vší politiky. I po porážce SSSR by nesčetní lidé po celé zeměkouli bránili doktrínu, která je jádrem komunismu, podle níž jen zespolečenštění výrobních prostředků razí cestu do lepšího světa.

„Změny režimu“, prý k lepšímu

   Po II. světové válce dva státy dosud spojenecké se - slovy historika Imanuela Geisse - staly supervelmocemi, které mají tendenci nárokovat si celý svět; pokoušejí se seskupit kolem sebe svět „do posledního muže“ a tím ho polarizovat. V Československu hned po válce část politiků prosadila změnu demokratického politického režimu. Nová demokracie měla být lepší, ale podle historika Jiřího Pernese byla „omezená“; mj. proto, že Ústava platila, ale mocní se jí ne vždy řídili. Poté, co se stal prezidentem soudruh Gottwald, bylo ještě hůř - část vládnoucí vrstvy si opět dala právo „nepřátele“ drtit i nezákonně.

  Později - na rady „své supervelmoci“ – mocní uznali jisté chyby a přijali pro lid závazné poučení z krizového vývoje. Další poučení bylo dokonce uzákoněno po rozdělení republiky. Václavové Havel a Klaus podepsali tvrzení, že zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný byl režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. Já k tomu mám námitky.

   Mocensky vlivné osoby rozhodovali o osudech občanů zločinně, nelegitimně a zavrženíhodně už před 25. 2. 1948. Během zákonem „odsouzených šedesátek“ se naopak režim změnil k lepšímu – mocní jednali lidštěji, neboť měli opozici ve Straně i mezi občany.

   Občané tehdy oponovali jako kdysi Karel Čapek: My, občané, nechceme vládnout, ale chceme ´zastupitelům´ důvěřovat. Je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie; než se najde politický systém hodný naší důvěry.

   Já tehdy studoval na Matematicko-fyzikální fakultě, a registroval, že občané nechtěli být jen podřízeni. Chtěli, aby společnost podobně jako matematika byla vázána platnými základními pravidly. Aby vládnoucí vrstva omezila svou moc a respektovala opozici. A mocní tehdy vskutku dělali, že lidem naslouchají; povolili i Společnost pro lidská práva a uvolnili hranice. Lidé neprchali, dokud 21.8.1968 nebyli lídři státu uneseni do supervelmoci a tam poučeni.

   Od té doby uplynula řada let a já stále věřím v to, co mě naučili na fakultě - na problémy pohlížet z různých úhlů a dodržovat nerozporované principy. Vadí mi však částí vládnoucí vrstvy prosazená „změna režimu“ - že mocní se opět ne vždy řídí Ústavou.

   Vždyť podle státní zástupkyně mj. není trestné, když příslušník vládnoucí vrstvy nerespektuje ústavní omezení státní moci. Ústavě jsou zase nadřazena rozhodnutí „té správné cizí moci“.

   Poté, co se stal prezidentem Petr Pavel, soudruh prý polepšený, Ústava článkem 2) sice garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno. Prezident přesto podepsal paragrafy umožňující jako v „padesátkách“ občana odsoudit za činy/názory nezakázané, prosadí-li mocensky vlivná osoba názor svůj, že ze strany občana šlo o „čin pro cizí moc“. Navíc Pavel jako Gottwald toleruje, že lidé podezřelí z kritického pohledu na činnost údajně „správných demokratů“ přestávají „být lidmi“ a jsou prý „sviněmi“; nemají názory ale „kvičí“, a pod.

   Jednou nám možná i „správná cizí moc“ zase řekne, že bylo chybou tolerovat nezákonné zacházení s „nepřáteli“. Já však mocnými spáchanou „změnu systému“ odmítám už dnes. Mám ji za legální, ale nelegitimní.