sobota 9. srpna 2025

„Změny režimu“, prý k lepšímu

   Po II. světové válce dva státy dosud spojenecké se - slovy historika Imanuela Geisse - staly supervelmocemi, které mají tendenci nárokovat si celý svět; pokoušejí se seskupit kolem sebe svět „do posledního muže“ a tím ho polarizovat. V Československu hned po válce část politiků prosadila změnu demokratického politického režimu. Nová demokracie měla být lepší, ale podle historika Jiřího Pernese byla „omezená“; mj. proto, že Ústava platila, ale mocní se jí ne vždy řídili. Poté, co se stal prezidentem soudruh Gottwald, bylo ještě hůř - část vládnoucí vrstvy si opět dala právo „nepřátele“ drtit i nezákonně.

  Později - na rady „své supervelmoci“ – mocní uznali jisté chyby a přijali pro lid závazné poučení z krizového vývoje. Další poučení bylo dokonce uzákoněno po rozdělení republiky. Václavové Havel a Klaus podepsali tvrzení, že zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný byl režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. Já k tomu mám námitky.

   Mocensky vlivné osoby rozhodovali o osudech občanů zločinně, nelegitimně a zavrženíhodně už před 25. 2. 1948. Během zákonem „odsouzených šedesátek“ se naopak režim změnil k lepšímu – mocní jednali lidštěji, neboť měli opozici ve Straně i mezi občany.

   Občané tehdy oponovali jako kdysi Karel Čapek: My, občané, nechceme vládnout, ale chceme ´zastupitelům´ důvěřovat. Je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie; než se najde politický systém hodný naší důvěry.

   Já tehdy studoval na Matematicko-fyzikální fakultě, a registroval, že občané nechtěli být jen podřízeni. Chtěli, aby společnost podobně jako matematika byla vázána platnými základními pravidly. Aby vládnoucí vrstva omezila svou moc a respektovala opozici. A mocní tehdy vskutku dělali, že lidem naslouchají; povolili i Společnost pro lidská práva a uvolnili hranice. Lidé neprchali, dokud 21.8.1968 nebyli lídři státu uneseni do supervelmoci a tam poučeni.

   Od té doby uplynula řada let a já stále věřím v to, co mě naučili na fakultě - na problémy pohlížet z různých úhlů a dodržovat nerozporované principy. Vadí mi však částí vládnoucí vrstvy prosazená „změna režimu“ - že mocní se opět ne vždy řídí Ústavou.

   Vždyť podle státní zástupkyně mj. není trestné, když příslušník vládnoucí vrstvy nerespektuje ústavní omezení státní moci. Ústavě jsou zase nadřazena rozhodnutí „té správné cizí moci“.

   Poté, co se stal prezidentem Petr Pavel, soudruh prý polepšený, Ústava článkem 2) sice garantuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno. Prezident přesto podepsal paragrafy umožňující jako v „padesátkách“ občana odsoudit za činy/názory nezakázané, prosadí-li mocensky vlivná osoba názor svůj, že ze strany občana šlo o „čin pro cizí moc“. Navíc Pavel jako Gottwald toleruje, že lidé podezřelí z kritického pohledu na činnost údajně „správných demokratů“ přestávají „být lidmi“ a jsou prý „sviněmi“; nemají názory ale „kvičí“, a pod.

   Jednou nám možná i „správná cizí moc“ zase řekne, že bylo chybou tolerovat nezákonné zacházení s „nepřáteli“. Já však mocnými spáchanou „změnu systému“ odmítám už dnes. Mám ji za legální, ale nelegitimní.