10. prosinec: Den mařených nadějí

   Fašisté a další vyznavači podobného způsobu vlády mezi prvními dvěma světovými válkami v podstatě prosazovali mj., že „ti správní" mocní, resp. „ten správný"stát, „nutně“ musí mít - zkratkovitě a trochu surově řečeno - právo dělat se svými občany co chtějí“. Aby byl tento zlozvyk vymýcen, byla pak (i zákony) zaručena práva lidí.

   Zlozvyk se nepodařilo vymýtit ani u nás. Když „náš" ministr spravedlnosti K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU psal, že „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce", sepsal jsem marné „trestní oznámení“ a ‘státní zástupkyně’ Zd. Galková odepsala, že ministrova (protiústavní) ‘politika’ není trestná. Proto považuji za nutné opravdu odstranit ´fašistické způsoby, i ty které nyní nejsou uznávány za fašistické´. ´Den lidských práv´ je zatím pro mne jen Dnem mařených nadějí.

   Pro pochopení, jaký je (nejen) podle mne vztah fašismu a ´lidských práv´, dodávám:

   Z apokalypsy první světové války a z idejí postosvícenské Evropy o společenském pokroku a dříve netušených, ale „nutných" možnostech proměny společností, se vylíhla aktivistická forma vlády. V Evropě se projevila v sovětském bolševismu a jeho odnožích, v italském fašismu a německém nacismu. Změnila vztahy mezi jednotlivcem a kolektivem - jednotlivec pozbýval svých práv, nebyla-li v souladu s „nutnými" zájmy společnosti: Moc exekutivy – strany a státu – byla rozšířena o snahu nastolit totální kontrolu… režim mohl své občany uvěznit, oloupit, a dokonce i zabít podle libosti a bez omezení.…, uvádí mj. Robert O.Paxton v ´Anatomie fašismu´.

   Apokalypsa druhé světové války byla oficiálně označena za vítězný boj „proti fašismu". Ferdinand Peroutka však měl dodat, že „byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem“, ale „nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá“.

   Politici „spojených národů" pak deklarovali potřebu vrátit se k „omezené formě vlády" založené na zákonu a ochraně svobody jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu. 10.12.1948 schválili deklaraci určitých základních lidských práv, jako je svoboda slova, shromažďování, vyznání a právo na spravedlivý soud. Na počest toho aktu je 10.prosinec slaven jako Den lidských práv.

   Některé státy pak určitá práva sice „zaručily" uzákoněním Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Mnozí politici však dál páchali aktivistickou formu vlády, že „nutná" proměna společnosti je nad zákony.

  V „mém" státě už roku 1977 skupina kolem Václava Havla napsala, že řada základních práv platí v naší zemi zatím bohužel jen na papíře. Později se Václav Havel stal „správným mocným", ale aktivistická forma vlády přežila i v jeho státě .

   Když ministr spravedlnosti K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU psal, že „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“, já sepsal „trestní oznámení“. ‘Státní zástupkyně’ Zd. Galková odepsala, že ministrova (protiústavní) ‘politika’ není trestná. K. Čermák se pak stal „právníkem roku“ a byl uveden do „Právnické síně slávy“.

   Od té doby nejednou vzrostly mé obavy ze současné formy vlády. Například, když ‘soudce ústavního soudu’ doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D., v „osmdesátkách" bolševiky schválený jako student jejich „práva", v kauze ostravského hotelu Brioni podle mne vykládal „právo" a „zaručená lidská práva" podobně jako bolševici.

   Jestliže „stát si může dělat se svými občany co chce“, je Den lidských práv pro mne zatím Dnem mařených nadějí. Připomíná mi nutnost fakt vymýtit fašistické způsoby vlády!!!

 

Hlavní zdroje:
Petr Placák: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát; Nöel O'Sullivan: Fašismus; Robert O.Paxton: Anatomie fašismu; Fareed Zakaria: Budoucnost svobody; mé „trestní oznámení"; https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Vedouci_OVVP/Agenda_de_Portavoz/2-3212-18.pdf