V době mého dospívání, na rozhraní „stalinských padesátých let XX. století“ a volnějšího „Pražského jara“, byli mnozí lidé traumatizování vnucenými mezilidskými vztahy i bezohlednými způsoby těch, kteří se nechávali velebit jako dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence napravujících společnost; případně jako vedoucí sila ve společnosti i ve státě dělající, co je třeba; nebo jako předvoj či politické elity.
Problém tehdy měla i Strana, která si vynutila „vedoucí úlohu“. Cvičené kádry ve školách i médiích sice lidem omílali, že tu bývávalo špatně (1. republika střílela do dělníků), ale Strana dělá co je třeba, aby bylo navždy dobře, a proto je třeba ji milovat. Lidé si přesto šuškali, že i „nadřízení“ sovětští soudruzi už uznali, že Strana si s lidmi nemůže dělat co chce, a že nebylo třeba, aby dělala tolik zločinů. Diskuse nakonec Strana nepotlačila.
„Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli“... „kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan“, zaznělo mj. na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Ten názor já dodnes považuji za rozumný. Vždyť v našem civilizačním okruhu v „novověku“ společnost traumatizovali nejen bolševici u nás si říkající komunisté, ale i jejich „odpůrci“ fašisté a později mccarthisté; předtím nejen církevní inkvizitoři, ale i „opoziční“ jakobíni. Když pak nastal Listopad 1989, už to nebyli vzpurní spisovatelé z 1967 (Ludvík Vaculík, Milan Kundera...), kdo mluvil z tribun.
Začátkem roku 2024 promluvil z prken pražského divadla zvolený odborník Doc. PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D., člen Rady vlády pro paměťovou agendu a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, který uznal tezi, že stačí studovat jen totality jinými kádry předem určené. Ze zprávy o jeho řeči jsem nabyl dojmu, že dějiny našeho civilizačního okruhu od Kaina do současnosti lze shrnout v poučení, že mráz přišel z Kremlu; a řečník považuje za svou povinnost, aby zejména nastupující nejmladší generace pochopila, že komunismus, stejně jako nacismus, je zlo.
Tato teze říká jen část pravdy, což bývá hodnoceno jako „nejlepší lež“. Přehlíží komplikace, že mráz nepřichází jen z Kremlu a zlo není jen ´komunismus a nacismus´. Nabízí stejně „hodnotově“ jako bolševici jako způsob k poznání zla původ a nálepku.
I proto jsem já traumatizován tím, že jako bolševici i prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., dr. h. c. opravuje „soutěž politických stran“. Strany, kdysi reprezentující odlišné názory, sjednocuje v koalicí (dříve Národní frontu) straníků ochotných křičet „my děláme co je třeba, opozice to s lidmi nemyslí dobře“. K boji „proti nesprávným názorům“ získal i složky státu, které by měly být apolitické - nově chrání společnost i prověřováním, zda nesprávný názor nešíří obložené chlebíčky. Nechal plukovníka Foltýna řádit v duchu myšlenky německého filozofa Johanna Gottlieba Fichteho (1762–1814), že „ne všichni, kdo mají lidskou tvář, jsou lidé“, zneužívané pak k vykopání příkopů mezi společností a lidmi určenými k likvidaci (dříve kulaky/Židy). Poté tleskal, když morální maják z Hradu vyznamenal za přínos kultuře právníka a spisovatele, který mě jako první po Listopadu (na veřejnoprávním ČRo2) zaujal tvrzením, že někteří lidé jsou jen odpad.
Soužití u nás není určováno zákony, ale vynucováno „elitami“. V roce 2004 ho absolvent „práv“ z padesátých letech XX. století ministr spravedlnosti K. Čermák popsal slovy „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“, a ´státní zástupkyně´ Z. Galková rozhodla, že ta svévole není trestná.
