Pouhá demokracie vytoužený věk lidstvu nezaručuje

   T. G. Masaryk, M. R. Štefánik a E. Beneš ve Washingtonské deklaraci, zveřejněné 18. října 1918 v Paříži, vyslovili nejen (dnes zpochybňovaný) princip „žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává“ s dodatkem „protože náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle, Habsburky znásilňující ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, tímtéž právem je sesazuje.“ Vyjádřili i víru, že „…demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno… - vytoužený věk lidstva vzchází“.

   Další vývoj dal za pravdu varování Benjamina Franklina „Demokracie je, když dva vlci a jehně hlasují o tom, co bude k obědu. Svoboda je, když po zuby ozbrojené jehně kontestuje výsledek tohoto hlasování“. Tedy že demokracie sama vytoužený věk lidstvu nezaručuje.

   Masaryk s Benešem (Štefánik při návratu do vlasti zahynul) poučeni českou historickou zkušeností, že snahy jedné komunity vnutit svou vůli všem devastují zemi, chtěli organizovat ´stát všech občanů´. Zrušeny byly šlechtické tituly, vypovídající něco jen o úspěších předků, ne o občanovi. Každý občan mohl ovlivňovat směřování státu přinejmenším hlasem pro politickou stranu reprezentující jistý názor či skupinový zájem. Ozbrojené složky musely být apolitické, aby se nemohly zapojit do politických sporů.

   Mnozí občané se však cítili poníženi politickými stranami - Karel Čapek to v roce 1925 popsal mj.: „Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy.“

   Po II. sv. válce chtěli lidé stát lepší a on byl jiný. I já postupně poznal, že: Ozbrojené složky byly budovány jako ´politicky uvědomělé´. Občan nemohl ovlivňovat směřování státu hlasem pro politickou stranu reprezentující jistý názor či skupinový zájem, neboť byly povoleny jen některé strany a ty po Únoru 1948 do ´voleb´ předkládaly společnou kandidátku. Ústava z roku 1960 uzákonila občanskou nerovnost - přijetím do KSČ se občan stal tím nejaktivnějším a nejuvědomělejším a celé KSČ patřila vedoucí úloha.

   Ústava také uzákonila, že tu je demokracie (socialistická), jiná než ta meziválečná. Protože slovo demokracie neoznačuje specifickou formu řízení, bolševici podobně jako jinde fašisté a nacisté soustředili pozornost na zdroj moci. Protože svou moc odvozovali z lidu (z ´voleb´), legitimně prohlašovali své zřízení za demokracii bez ohledu na to, jak špatně vládnou. Podle mého otce, právníka, který nesměl pracovat jako právník, bylo největším zločinem ´zástupců lidu´, že přijímali zákony umožňující trestat i lidi, kteří nic neprovedli.

   Dnes nemálo lidí věří, že dění ze závěru roku 1989 bylo krokem k onomu vytouženému věku. Já už mezi ´věřící´ nepatřím, neboť od ´osobností veřejného a politického života´ často slyším, že ne každý občan je člověkem. 

   ´Věřící´ ale chápu. Už Karel Čapek (ve výše zmíněném textu) napsal, že „my, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat“. A ´věřící´ důvěřují, protože ti, kteří nám chtějí vládnout, už slušně zvládají ´umění´, které podle historiků výborně zvládali duce a führer: Mluví tak, aby od lidu moc získali a poté si ji udrželi. 

   Protože toto ´umění´ k vládnutí nestačí, opakuji Čapkova skoro sto let stará slova:
My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry; ta jediná možnost a to právo nám ještě zbývá; a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užít v této neslavné době.

Karel Čapek: Politikum. 21.9.1925

Války, „elity“, a já

   26. října 1918 byla v USA založena Demokratická unie střední Evropy v čele s T.G.Masarykem. Měla být státem dvanácti evropských národů, včetně Čechů a Slováků, vymaněných z područí velkých říší. Soužití národů nezačalo - po začátku polsko-ukrajinské války 1. 11.1918 z Unie vystoupili Poláci. (Zdroj)

   28. října 1918 byl v Praze vyhlášen československý stát a hitem se stal zhudebněný slib „elit“ světové politiky, že „Léta bídy už jsou v dálce, národové spojení učinily přítrž válce…“. „Elity“ založili Společnost národů, jež měla předcházet válkám a trestat agresory; té zásady se ale brzy vzdala.

   31. 8. 1923 začali Mussoliniho Italové ostřelovat a okupovat ostrov Korfu. Zahynulo mnoho řeckých civilistů a ve Společnosti to vyvolalo pobouření. Kritici zmlkli, když Mussolini 4. 9. řekl, že Itálie ze Společnosti vystoupí, pokud Společnost bude agresi projednávat.     (Zdroj: Martin Gilbert: Dějiny XX. století, sv. I.)

   Roku 1933 Německo spolu s Japonskem a Itálií ze Společnosti národů stejně vystoupilo. Zbavilo se mezinárodní kontroly a mohlo rychle vybudovat armádu a zahájit II. sv. válku.   (Zdroj)

   Během ní, v květnu 1942 na mimořádné sionistické konferenci v hotelu Baltimor v New Yorku, prohlásil Ben Gurion, že „Při zřizování židovské národní domoviny v Palestině se Židé už nemohou opírat o Británii“. Do závěrečné rezoluce, známé jako Baltimorský program, se pak poprvé dostal požadavek na zřízení židovského státu - budeme za něj bojovat s Brity i s Araby. Britové po II. sv. válce boj ukončili; boj s Araby místo rozumného soužití pokračuje dodnes.  (Zdroj)

   V něm už bylo vybito mnoho nevinných civilistů. Já pamětliv důsledků husitských válek soudím, že než devastovat zemi snahou vnutit vůli jedné komunity všem, je lepší domluvit se na státu „dvojího lidu“. Proto sdílím názor Pavla Barši z eseje o Tragédii sionismu - Proč Izrael neochránil Židy před antisemitismem, že sionisté ve svém boji selhali jako u nás bolševici říkající si komunisté:

Komunisté, kteří měli na svém štítě osvobození práce, proměnili po svém nástupu k moci miliony pracujících v otroky v táborech Gulagu. Sionisté, kteří měli na svém štítě rovnost židovského národa s ostatními, udržují již po několik generací Palestince v nerovném postavení. Obě hnutí se spoléhala více na donucování než na přesvědčování a politickou dohodu. Po svých vítězstvích začala používat brutální násilí proti všem, kteří jim stáli v cestě, ať již se jednalo o jiné třídy (kapitalisty, kulaky, buržoazní inteligenci atd.), nebo o jiný národ. Obě selhala v naplnění svých nejdůležitějších cílů: komunismus v budování sociálně spravedlivé společnosti, sionismus v ochraně Židů před antisemitismem… Stát, jenž má zajišťovat jejich bezpečnost, existuje, … ale jeho jednání začíná ohrožovat i bezpečí těch, kteří zůstali v diaspoře: neprávem obviňováni ze zločinů, jichž se jejich jménem dopouští jejich „našinci“ v čele s Netanjahuem, stávají se ve svých vlastních zemích znova „cizinci“... Představa nelidského utrpení, jímž si již dvanáct měsíců musí procházet židovští rukojmí zadržovaní v Gaze, a pohled na masové týrání dvou milionů jejích arabských obyvatel nás nemohou než uvrhat do zoufalství…

   Komentátor listu The Washington Post George Will však míní, že toto naplňování Baltimorského programu je bojem za ochranu naší civilizace. (Zdroj) Tak „chráníme naši civilizaci“ i akcemi proti OSN. Kamarila kolem Benjamina Netanjahua zakázala vstup do ´svého Izraele´ i generálnímu tajemníkovi OSN protože prý dost nenaplňuje její vůli; a „ministryně obrany“ Jana Černochová z Fialovy ODS vyzvala, aby ČR vystoupila z OSN, protože ta prý fandí teroristům. Podporu kamarily kolem Netanjahua za nutnou považuje euposlanec Alexandr Vondra z ODS, ač jako signatář Charty 77 prý usiloval o návrat lidskosti do politiky. Petr Hampl, programový ředitel Jungmannovy národní akademie, vyslovil 7.10.2024 počínání Izraele dokonce obdiv: „Je až neuvěřitelné, jak statečně izraelská společnost zareagovala a kolik bojovnosti, houževnatosti, ale i vynalézavosti napadení projevili.“

   Akce proti OSN vede i „ochránce civilizace“ Volodymyr Zelenskyj: Odmítl v Kyjevě přijmout generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese – neb ten prý „ztratil zdravý rozum a pošlapal mezinárodní právo“, když v Kazani vyzval Putina k míru na Ukrajině. (Zdroj)

   Já přesto „elitám“ oponuji slovy ze hřbitova s pozůstatky válečných obětí - vojáků, žen a dětí - „Parku usmíření“ v Mariánských Lázních: Vzpomeňte na oběti všech válek. Jejich osudy nabádají k usmíření.

   Prosadit smiřování bude fuška. Obávám se, že „elity“ stále prosazují program bolševiků, mně vysvětlený v padesátých letech minulého století na základní škole – nový lepší svět vybudujeme na troskách světa starého. Svět, v němž dosud dokázalo spolu žít velmi mnoho komunit, je stále ohrožován snahou vládnoucí vrstvy s pomocí získaných lidí vnutit svou vůli všem. 

   

Západ, barbarství a my

   Patříme na ´Západ´ a naše společnost platí odborníky hledající mimozemské civilizace. Jsme však sami civilizací? Jsme už schopni potlačovat v lidech dlouho pěstované sklony k divošství a barbarství?

   ´Západ´ dlouho spojovalo křesťanství, založené především na setkávání věřících zpravidla o nedělích. Přesto křesťanské ´elity´ nejednou nutili věřící následovat bratrovraha Kaina. Příkladem je třeba vyhlazení albigenských křesťanů, známých jako kataři.

   Albigenští si křesťanské základy vykládali jinak než papež. Když jejich hnutí zesílilo, papež v rámci boje proti nim zřídil inkvizici a roku 1208 vyhlásil křížovou výpravu, která měla albigenské vyhladit. Slíbená odměna ´dvou let odpustků´ do vyhlazovací akce nelákala; události nabraly spád, až když si ´křižáci´ mohli přivlastnit půdu, kterou dobyli. V průběhu několika desetiletí byli albigenští vyhlazeni. Inkvizice i snahy vyhnat či vyhladit „jinačí“ zůstaly i dál součástí ´hodnot´; vzpomeňme např. na mnohá barbarství při osidlování Ameriky.

   Zůstaly součástí ´hodnot´ i poté, co ´Západ´ začalo spojovat tvrzení ´elit´, že vládnou z vůle lidu. Vzpomeňme na mnohá další barbarství - na západě Asie při a po vyhlášení Izraele, v Evropě organizovaná bolševiky, fašisty a nacisty. Dnes sílí snahy vydávat za hrozbu, za ´ohrožení Evropy´, tentokrát migraci. Nelze vyloučit, že jimi vyvolaná atmosféra strachu povede k novému barbarství, neb německý politik prý už řekl „s tolika uprchlíky by nějaký holocaust pomohl“.

   Migrace však po staletí podněcovala hospodářský i politický úspěch Evropy: Lidé (ale i jejich myšlenky, umění a technologie) v jednom místě nevítaní nebo nepovšimnutí se často výborně uplatnili jinde. Mladí po škole získávali zkušenosti při vandrech cizinou. I Evropany pud sebezáchovy nutil masově odcházet „za moře“. Vím od našich exulantů, kteří se dlouho uplatňovali v cizině, že hostitelská země dokázala imigranta vyhostit z vážného důvodu.

   Proto říkají-li nám, že migrantům je tolerována kriminalita a Evropanům ne, odpovídejme mj.: Nevyhánějme migranty, kteří nic neprovedli. Zatočme s našimi politiky, pokud jako ti v Třetí říši zavádějí divošský dvojí metr - jeden pro ´správné´ a druhý pro ´jinačí´. Vyženeme-li jen migranty, politici s divošským zlozvykem tu zůstanou.

   Zpět k divošskému šovinismu postrkují dnešní lidi i výroky ´správných´, že i někteří z nás byli odpadem, jsou rozumově nedovyvinutí, že propásli jsme možnost je vybombardovat. Pachatelé oživují nacistický slogan „ne každé stvoření s lidskou tváří je skutečně člověkem“, jenž činil ´morálně přijatelnějšími´ zrůdnosti jako (první?) holocaust.

   Chceme-li být civilizovaní, nemůžeme to tolerovat !