Na okraj dění v západní Asii

   Od 2. světové války se v Evropě slaví vítězství nad fašismem. Konají se pietní akty, vítězství má pomník v Brně. Zněly a znějí však i hlasy, že jde o lež, klam.

   Po válce mínil novinář Ferdinand Peroutka: „Druhá světová válka měla titul boje proti fašismu. Slavným jejím výsledkem bylo, že byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá.“ Letos na demonstraci v Bratislavě mluvili podobně mladí: „Rôzne prvky fašistického myslenia – xenofóbia, nacionalizmus, rasizmus, elitárstvo, kvírfobia, sexizmus a ďalšie – sú prítomné snáď v každej z relevantných politických strán.“ Mezi rebely toužící čistit lidskou mysl od zažraného fašistického myšlení, se řadím i já.

   Jsem si vědom poznámky George Orwella v eseji Politika a anglický jazyk: „Slovo fašismus nemá nyní žádný význam krom toho, že označuje ´cosi nežádoucího´... Pokud nevíte, co je to fašismus, jak můžete proti němu bojovat?“

   Já vím, že bych dlouho nežil, kdybych se se svou vrozenou tělesnou vadou narodil v Třetí říši - takoví tam byli považováni za „nežádoucí". Také vím, že „nežádoucími“ se ve Slovenském štátu stali i mí příbuzní – byli vyhnáni dosud přátelskými sousedy ze svých domovů jen proto, že se narodili na opačném břehu řeky Moravy. Proto nechci, aby znovu nějaká grupa onemocněla šovinistickou vírou, že ona je lepší než jiní a je „jinými ohrožena“; a pak dokázala přimět složky státu či davy, aby lapeni přeludem vyššího mravního cíle vnímali očistu společnosti od označených nepřátel jako nezbytnou povinnost.

   Řádění takových grup mělo učinit přítrž deklarování i „zaručení“ lidských práv. Leč nepovedlo se. Dobře míněnou snahu zřídit i stát židovský zneužily jisté grupy k tomu, že pro mnohé jsou „nežádoucími“ ve svých domovech Palestinci. Když po Evropanech nyní i „Neevropané“ odchází masově „za moře“, řekla kancléřka Merkel „Wir schaffen das“ a se sobě podobnými nechala v hlavách mnoha Evropanů ožít protizákonnou víru, že kdo nic neprovedl, může být donucen k reemigraci, jako kdysi moji příbuzní z Tisova Slovenska. Někdejší protektorátní propagandu, že nebezpečím pro Novou Evropu jsou všichni Židé, nahradila propaganda SPD naznačující nebezpečnost „těch snědých“. Ta propaganda prý není nezákonná, ale je nebezpečná a hloupá. Má snad být nebezpečný jeden z mých někdejších spolupracovníků jen proto, že je „snědý“ a má nečeské jméno, přestože je dobrým člověkem i odborníkem, navíc potomkem našince, který se 14. března 1939 u Czajánkových kasáren postavil wehrmachtu okupujícímu Ostravsko a pak se zapojil do druhého odboje?

   Řádění takových grup se jednou podaří učinit přítrž. Zatím řáděním takové grupy trpí i fotbalisté západoasijského Izraele – i oni jsou nyní „nežádoucí“ v řadě evropských měst. 

Nepodléhat politické mluvě

   14. září se má se Svatoplukem diskutovat na téma „Proč měnit režim?“ Má odpověď je: Protože režimem je klamán „vládnoucí lid“.

...Ač „zástupci lidu“ tvrdí, že brání demokracii, nebrání naplňování „železného zákona oligarchie“ - uchovává-li si po léta velkou politickou moc nevelká skupina lidí, směřuje celá společnost od demokracie k oligarchii. Ač „zástupci lidu“ tvrdí, že naplňují odkaz Václava Havla, nenaplňují cíle vyhlášené Občanským fórem s Václavem Havlem ! 

   Český stát dnes navazuje spíš na státnost německou, ne na českou a prvorepublikovou československou. Mezi těmi „evropskými hodnotami“ je po staletí zásadní rozdíl: Češi, poučení devastujícími důsledky bojů o prosazení „jediné správné víry“, ve svém státě usilovali o rovná práva obou náboženství a jiný názor měli za podnět k diskuzi. Naproti tomu Němci opakovaně vybojovali papalášstvu právo vnucovat svou víru všemu jejich lidstvu.

   U nás toto „právo papalášstva“ za mého života prosazují mnozí mocní. Za Gottwalda i terorem, za Husáka i represí. Všichni k tomu (zne)užívají i politickou mluvu.

   Zdejší demokracie založené tu na vedoucí úloze jedné strany, jindy na neupřesněné soutěži politických stran, zjevně dávají za pravdu varování George Orwella, že politický jazyk – a s obměnami to platí o všech politických stranách… - je koncipován tak, aby lži zněly pravdivě a vražda úctyhodně… A že člověk by měl uznat, že současný politický chaos má souvislost s úpadkem jazyka a patrně je možné dosáhnout zlepšení tím, že začneme u řeči. Proto by úvahy o změně režimu měly být spojeny se snahou, aby lid „nepodléhal politické mluvě“.

   Ač tu je za svátek demokracie vydáván 17. listopad, den represí, je Mezinárodním dnem demokracie 15. září. Ten den se blíží, proto navrhuji diskutovat, zda opravdu jsme demokracií, když „demokratické strany“ soutěží především v tom, která víc pošpiní lidi jiného druhu.

   Navíc prosím odborníky, sociology a politology, ať neklamou lid tím, že i v běžné mluvě a bez upřesnění používají slovo „elita“ po svém jako „ti co vládnou“. V běžné mluvě snad ještě „elita“ znamená „ti nejlepší z nejlepších". Mám za to, že se daří lidem podsouvat, že tu vládnou ti nejlepší z nejlepších.

   Ve skutečnosti ti u moci dokázali mimo jiné, že základní moci ve státě opět jsou v rukou úzké skupiny složené především ze straníků, a že se nerespektuje samozřejmá zásada „kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost“. Zkusme tu škodu napravit připomínáním slov Občanského fóra a Václava Havla, že tohle počínání rozvrací základy právního státu. 

P.S. Dodatek z 15.9.2024, vyvolaný zážitkem z té akce Svatopluku:

   Mýlil jsem se, když jsem psal, že se má se Svatoplukem diskutovat na téma „Proč měnit režim?“. Po většinu času mezi sebou diskutovali „mluvčí“ Svatopluku sedící na pódiu. Ke konci moderátor akce Jiří Medula níže sedícím povolil pouhé dotazy na dosud mluvící „mluvčí“, nikoli představení vlastních názorů. Ti na pódiu omezení mlčením schválili.

   Mně při tom vytanula na mysli dávná slova spisovatele Martina Daneše, že nemocí české politiky je elitářství. Jako v Chartě 77 i ve Svatopluku ti, kteří chtějí měnit režim, s řadovými členy nediskutují?