Lid a jeho role v demokracii

   V roce 1968 na Silvestra ještě „neznormalizovaný“ československý rozhlas nadhodil otázku dodnes nevyřešenou, zda se v demokracii „lid smí vměšovat do svých vlastních záležitostí“ i proti vůli těch nahoře. Rozporná tehdy byla i teorie: Zákon ustanovil „významné dny“ připomínající, že lid historicky nedávno po právu povstal proti zločinným režimům (5. květen a 29. srpen připomínaly Pražské a Slovenské národní povstání), a pak prý (25. února) buržoazním politikům navzdory jednou provždy „lid sám rozhodl o své budoucnosti“. Ústava dokonce tvrdila, že „veškerá moc patří pracujícímu lidu“. Na druhé straně pracující lid věděl už od prezidenta Zápotockého, že moc mu nepatří, pokud se byť jen trochu vzepře svému „předvoji“, tedy Straně.

   Později lid dostal placky s portrétem Václava Havla a se slovy „TVÁ VLÁDA, LIDE, SE K TOBĚ NAVRÁTILA“, a v Ústavě psanou naději, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ Zákon tak dosud nestanovil a tak Ústava dočasně, už tři desetiletí, činí z lidu pouhý „zdroj moci“ využívaný při „volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“.

   S „demokratickými principy“ se pak začalo manipulovat podobně jako s „lidskými právy“ po „Vítězství pracujícího lidu“. Jako po Únoru 1948 „předvoj“ nechával bez povšimnutí Všeobecnou deklaraci lidských práv, nyní „elity“ nechávají bez povšimnutí Všeobecnou deklaraci o demokracii.

   Za vzor „boje za svobodu a demokracii“ zdejší zákonodárci nevyhlásili generální stávku z 27. listopadu 1989, kdy se proti Straně, navzdory její uzákoněné vedoucí úloze ve společnosti, postavila i všechna mimopražská dělnická centra. Podle zákonodárců vzorem je, že se 17.11.1989 v Praze lidé nechali estébákem Zifčákem dovést někam, kde byli zmláceni, což pak umožnilo signatáři Charty Petru Uhlovi rozšířit dezinformaci o smrti studenta M. Šmída. Když lid přijal manévr zákonodárců lhostejně, různí ministři začali „upravovat Ústavu“ jako kdysi prezident Zápotocký – místo v Ústavě psaného „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“ prý platí princip tč. „demokratický“, že stát si může dělat co chce s občany svými, resp. i s občany státu jiného.

   Lid to opět přijal lhostejně. Je tím jednou provždy zodpovězena otázka z roku 1968, zda se v demokracii „lid smí vměšovat do svých vlastních záležitostí“ i proti vůli těch nahoře???

15. září je svátek důležitější než 17. listopad

    Organizace spojených národů v roce 2007 vyhlásila 15. září Mezinárodním dnem demokracie. Datum 15. září připomíná, že ten den roku 1997 v Káhiře Meziparlamentní unie, organizace sdružující parlamenty z různých koutů světa, přijala Všeobecnou deklaraci o demokracii.

   Protože já od mocensky vlivných osob odmala slýchám, že žiji v demokracii, nejprve v poúnorové demokracii lidové, pak v předlistopadové demokracii socialistické a nyní v demokracii liberální, a znám Orwellovo vysvětlení, proč režimy v mnoha ohledech zavrženíhodné mohou být vydávány za „demokracie“, zajímalo mě, co v „devadesátkách“ o demokracii deklarovaly parlamenty z různých koutů světa.

   Google mi nabídl po zadání ´Všeobecná deklarace o demokracii´ informace o deklaracích lidských práv, a na zadání ´Mezinárodní den demokracie´ informace o tuzemském svátku 17. listopadu. 17. listopad byl s odkazem na dění z roku 1989 naším parlamentem (zákonem 245/2000 Sb.) vyhlášen Dnem boje za svobodu a demokracii, ale bolševikům odporující našinci tehdy, podobně jako dříve odpůrci fašistů a nacistů, „jen“ usilovali o změnu řady podstatných náležitostí režimu shůry vydávaného za demokracii.

   Nakonec mi Google ´Všeobecnou deklaraci o demokracii´ dal poté, co jsem přešel na angličtinu a zadal ´Universal Declaration on Democracy´. Byl jsem Deklarací příjemně překvapen, neboť podobně jako v roce 1948 přijatá Všeobecná deklarace lidských práv měla zajistit stejné chápání těchto práv a svobod, Všeobecná deklarace o demokracii mohla zajistit stejné chápání, jaký režim může být zván demokracií.

   Snahy OSN, aby už byly pojmy jako lidská práva a demokracie chápány vždy stejně, však zatím neuspěly. V Káhiře v roce 1990 přijalo 57 států světa Deklaraci lidských práv v islámu, která se v mnoha ustanoveních od Všeobecné deklarace podstatně odlišuje; a v roce 1997 zde vyjádřila Čína výhrady k Všeobecné deklaraci o demokracii. Ve XXI. století pak i v Evropě podle mne přestala respektovat principy Všeobecné deklarace o demokracii i demokracie havlopavlovské České republiky. Za Havla totiž psal v PRÁVU ministr spravedlnosti Karel Čermák že „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“ a státní zástupkyně Zd. Galková rozhodla, že už zase není trestné měnit podstatné náležitosti demokratického právního státu. Za Pavla měl šířit ministr vnitra Vít Rakušan, že náš stát si může dělat co chce dokonce i s občany států jiných, kteří nic neprovedli.

   15. září je podle mne důležitějším svátkem než 17. listopad. 17. listopad mi připomíná, že i v naší zemi mohli lidé diskutovat o podobě zdejší demokracie, aniž by byli vydáváni za ztroskotance či antisystémové dezoláty. 15. září však vzalo vítr z plachet všem mocensky vlivným lidem, kteří podle Orwella využívali toho, že neexistovala žádná obecně uznaná definice demokracie, a proto mohli zvát demokracií každý režim.

--

Hlavní prameny:
George Orwell: https://is.muni.cz/el/1421/podzim2017/BKA123/um/GEORGE_ORWELL_-_Politika_a_anglicky_jazyk.pdf
Universal Declaration on Democracy: https://www.ipu.org/impact/democracy-and-strong-parliaments/ipu-standards/universal-declaration-democracy