O změnách názoru

   ´Vítězství´ v II. světové válce nezničilo snahy mocensky vlivných lidí ovládnout našince a přesto vládu vydávat za demokratickou. Na choutky části Němců ´udělat´ z našinců kolektiv jednotný smýšlením a správný rasově navázali bolševici snahou mít z našinců kolektiv jednotný smýšlením i ´třídně´. Když jsem tehdy prvně spatřil světlo světa, už se rodilo společenské zřízení, na které se názor časem mění.

   Prověření ´vychovatelé lidu´ nový řád nejprve vydávali za ´socialismus´ a ´nejvyšší formu demokracie´, a dodávali, že je nadějí pro pracující celého světa. Později mu dali nálepky ´komunismus´ a ´totalita, opak demokracie´; a svůj ryze negativní názor uzákonili.

...Názor na bývalé společenské zřízení během let měním i já. Nejprve ho formovala škola a zákon. Ve škole nás učili milovat ´náš vzor´ Sovětský svaz, Stranu a její představitele. Bylo uzákoněno, že mocensky vlivnými jsou ti nejaktivnější a nejuvědomělejší z nás. Později se ukázalo, že často je pravdou opak toho, co nám ´vychovatelé´ předkládají k uvěření - někdy předstírají něco, co není, jindy z fakt účelově předkládají jen zlomek.

   Jako student jsem při shůry nekontrolovaných setkáních se ´sovětskými´ vrstevníky v Gruzii, v Abcházii i na Ukrajině pochopil, že Sovětský svaz nám nemůže být vzorem, a že ani v SSSR nejsou pravdivé proklamace o ´jednotě Strany a lidu´. Když byl u nás kolem roku 1968 utlumen ´boj proti nesprávným názorům´, i u nás směli být předmětem kritiky ti mocensky vlivní: nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí a filosofického vzdělání, kdyby aspoň měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími. Otec, právník režimem zbavený možnosti živit se jako právník, mě upozornil na jednu z hlavních příčin ´zločinů doby kultu osobnosti´: Hlavními spoluviníky jsou konkrétní mocensky vlivní lidé, dodávající použité zbraně - zákony a společenské ovzduší umožňující ´legálně´ a ´korektně´, ale nelegitimně ubližovat lidem, kteří nic neprovedli. 

   Za ´normalizace´ mi historik, režimem zbavený možnosti živit se jako historik, doplnil školní znalosti historie, a já začal chápat dobu poválečné nesvobody jako normální pokračování jedné vývojové linie novověkého Západu. Se spolupracovníky jsme docházeli k názoru, že zřízení, které tu mělo být na věčné časy, pozmění už za našeho života sami lidé mocensky vlivní. Upraví přinejmenším ideologii po staletí ´zdůvodňující´ hierarchizaci společnosti. Teze o vedoucí úloze lidí s dělnickým původem totiž ztěžuje zejména předávání moci potomkům, kteří už ´správný´ původ nemají.

P.S. „Velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století... Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní.                        Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin