úterý 22. srpna 2023

Bezpráví páchané „podle práva“?

   Paragraf 109 zdejšího předlistopadového trestního zákona tvrdil: 1/ Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku. 2/ Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině. Od roku 1976 však byl konečně součástí zdejšího právního řádu i „Mezinárodni pakt o občanských a politických právech", v článku 12 zaručující naopak, že „každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní".

   Podle mého (z hlediska práva) laického názoru od té doby každý zdejší soudce jednající v duchu práva musel mít pochybnosti o „vině“ osob, které „bez povolení dlely mimo republiku“, neboť v právním řádu byl zjevný rozpor mezi zmíněným paragrafem trestního zákona a článkem 12 Paktu, též součástí právního řádu. Ten rozpor soudce sám nemohl odstranit, a proto byl povinen rozhodnout ve prospěch obviněného; a to podle jedné ze základních zásad trestního práva, v českém právu vyplývající z presumpce neviny, známé jako in dubio pro reo. Žádný soudce se nemohl omlouvat, že o rozporu nevěděl, neboť byl široce komentován nejen signatáři Charty 77 jako „orgány státu porušují vlastní zákony“. Přesto soudci před Listopadem pravidelně porušovali právo a „emigranty“ odsuzovali podle paragrafu 109.

   Po Sametu však i signatáři Charty u moci takové „soudce“ nechali ve funkcích a pokračovat v kariéře. Já pak opakovaně absolvoval s bývalými politickými vězni procházku po budově Krajského soudu v Ostravě a naslouchal svědectvím, jaké bezpráví mají někteří zdejší soudci na svědomí. Ač mnozí takoví političtí vězni už nežijí, ozvali se svědci, že na výše popsaném bezpráví se podíleli i soudci, které teď emeritní bolševik zvolený na Hrad navrhl do Ústavního soudu a Senát schválil.

   Emeritní bolševik působící na Hradě i jím navržení soudci se přesto tváří, že nijak nepochybili; jeden ze soudců už talár ústavního soudce vzal, druhý se vydává za „oběť zlé kampaně“, jak nazývá diskusi, v níž vyšel najevo jeho osobní podíl jak na bezpráví, tak na porušení jedné ze základních zásad trestního práva. V té diskusi však zazněly i hlasy, které mně osobně vadí víc než návrhy podané emeritním bolševikem z Hradu.

   Vadí mi „dohoda“ neznámých mocensky vlivných osob, kterou zmínil současný ústavní právník Kysela - po vzoru předlistopadových „dohod“ na odborné funkce stanovuje kvóty podle členství ve stranách: Emeritní bolševik z Hradu prý mohl na Ústavní soud navrhnout až dva emeritní členy/kandidáty KSČ, a možnosti využil.

   Řada dalších diskutujících odmítla jmenování propíraných soudců jen proto, že soudce byl před desítkami let členem/kandidátem KSČ, a to přesto že soudci byli ve stranické hierarchii KSČ níž než současný prezident. Bolševici i nácci musí mít radost z lidí, kterým i dnes nálepka „patříš k nějaké velké komunitě“ stačí k vyloučení z řad „slušných lidí“ či lidí vůbec.

   Nejvíce mi vadí obhajoba propíraných soudců z „odborných“ důvodů: když se soudce opřel o paragraf 109 i v rozporu s jednou ze základních zásad trestního práva, pak prý jednal „podle práva“.

   Mluvit ještě dnes o bezpráví jako o jednání v souladu s právem podle mne znamená, že mluvčí nepochopil první dodatky americké Ústavy ani Norimberský proces: Ti u moci něco nesmí, ani když mají souhlas většiny či jakousi oporu v zákonu. Bezpráví by nikdy nemělo být „v souladu s právem“, to je podle mne podstata myšlenky občanských a lidských práv; kterou mnozí nechápou.

středa 9. srpna 2023

O změnách názoru

   ´Vítězství´ v II. světové válce nezničilo snahy mocensky vlivných lidí ovládnout našince a přesto vládu vydávat za demokratickou. Na choutky části Němců ´udělat´ z našinců kolektiv jednotný smýšlením a správný rasově navázali bolševici snahou mít z našinců kolektiv jednotný smýšlením i ´třídně´. Když jsem tehdy prvně spatřil světlo světa, už se rodilo společenské zřízení, na které se názor časem mění.

   Prověření ´vychovatelé lidu´ nový řád nejprve vydávali za ´socialismus´ a ´nejvyšší formu demokracie´, a dodávali, že je nadějí pro pracující celého světa. Později mu dali nálepky ´komunismus´ a ´totalita, opak demokracie´; a svůj ryze negativní názor uzákonili.

...Názor na bývalé společenské zřízení během let měním i já. Nejprve ho formovala škola a zákon. Ve škole nás učili milovat ´náš vzor´ Sovětský svaz, Stranu a její představitele. Bylo uzákoněno, že mocensky vlivnými jsou ti nejaktivnější a nejuvědomělejší z nás. Později se ukázalo, že často je pravdou opak toho, co nám ´vychovatelé´ předkládají k uvěření - někdy předstírají něco, co není, jindy z fakt účelově předkládají jen zlomek.

   Jako student jsem při shůry nekontrolovaných setkáních se ´sovětskými´ vrstevníky v Gruzii, v Abcházii i na Ukrajině pochopil, že Sovětský svaz nám nemůže být vzorem, a že ani v SSSR nejsou pravdivé proklamace o ´jednotě Strany a lidu´. Když byl u nás kolem roku 1968 utlumen ´boj proti nesprávným názorům´, i u nás směli být předmětem kritiky ti mocensky vlivní: nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí a filosofického vzdělání, kdyby aspoň měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími. Otec, právník režimem zbavený možnosti živit se jako právník, mě upozornil na jednu z hlavních příčin ´zločinů doby kultu osobnosti´: Hlavními spoluviníky jsou konkrétní mocensky vlivní lidé, dodávající použité zbraně - zákony a společenské ovzduší umožňující ´legálně´ a ´korektně´, ale nelegitimně ubližovat lidem, kteří nic neprovedli

   Za ´normalizace´ mi historik, režimem zbavený možnosti živit se jako historik, doplnil školní znalosti historie, a já začal chápat dobu poválečné nesvobody jako normální pokračování jedné vývojové linie novověkého Západu. Se spolupracovníky jsme docházeli k názoru, že zřízení, které tu mělo být na věčné časy, pozmění už za našeho života sami lidé mocensky vlivní. Upraví přinejmenším ideologii po staletí ´zdůvodňující´ hierarchizaci společnosti. Teze o vedoucí úloze lidí s dělnickým původem totiž ztěžuje zejména předávání moci potomkům, kteří už ´správný´ původ nemají.

P.S. „Velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století... Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní.                        Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin