Paragraf 109 zdejšího předlistopadového trestního zákona tvrdil: 1/ Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku. 2/ Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině. Od roku 1976 však byl konečně součástí zdejšího právního řádu i „Mezinárodni pakt o občanských a politických právech", v článku 12 zaručující naopak, že „každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní".
Podle mého (z hlediska práva) laického názoru od té doby každý zdejší soudce jednající v duchu práva musel mít pochybnosti o „vině“ osob, které „bez povolení dlely mimo republiku“, neboť v právním řádu byl zjevný rozpor mezi zmíněným paragrafem trestního zákona a článkem 12 Paktu, též součástí právního řádu. Ten rozpor soudce sám nemohl odstranit, a proto byl povinen rozhodnout ve prospěch obviněného; a to podle jedné ze základních zásad trestního práva, v českém právu vyplývající z presumpce neviny, známé jako in dubio pro reo. Žádný soudce se nemohl omlouvat, že o rozporu nevěděl, neboť byl široce komentován nejen signatáři Charty 77 jako „orgány státu porušují vlastní zákony“. Přesto soudci před Listopadem pravidelně porušovali právo a „emigranty“ odsuzovali podle paragrafu 109.
Po Sametu však i signatáři Charty u moci takové „soudce“ nechali ve funkcích a pokračovat v kariéře. Já pak opakovaně absolvoval s bývalými politickými vězni procházku po budově Krajského soudu v Ostravě a naslouchal svědectvím, jaké bezpráví mají někteří zdejší soudci na svědomí. Ač mnozí takoví političtí vězni už nežijí, ozvali se svědci, že na výše popsaném bezpráví se podíleli i soudci, které teď emeritní bolševik zvolený na Hrad navrhl do Ústavního soudu a Senát schválil.
Emeritní bolševik působící na Hradě i jím navržení soudci se přesto tváří, že nijak nepochybili; jeden ze soudců už talár ústavního soudce vzal, druhý se vydává za „oběť zlé kampaně“, jak nazývá diskusi, v níž vyšel najevo jeho osobní podíl jak na bezpráví, tak na porušení jedné ze základních zásad trestního práva. V té diskusi však zazněly i hlasy, které mně osobně vadí víc než návrhy podané emeritním bolševikem z Hradu.
Vadí mi „dohoda“ neznámých mocensky vlivných osob, kterou zmínil současný ústavní právník Kysela - po vzoru předlistopadových „dohod“ na odborné funkce stanovuje kvóty podle členství ve stranách: Emeritní bolševik z Hradu prý mohl na Ústavní soud navrhnout až dva emeritní členy/kandidáty KSČ, a možnosti využil.
Řada dalších diskutujících odmítla jmenování propíraných soudců jen proto, že soudce byl před desítkami let členem/kandidátem KSČ, a to přesto že soudci byli ve stranické hierarchii KSČ níž než současný prezident. Bolševici i nácci musí mít radost z lidí, kterým i dnes nálepka „patříš k nějaké velké komunitě“ stačí k vyloučení z řad „slušných lidí“ či lidí vůbec.
Nejvíce mi vadí obhajoba propíraných soudců z „odborných“ důvodů: když se soudce opřel o paragraf 109 i v rozporu s jednou ze základních zásad trestního práva, pak prý jednal „podle práva“.
Mluvit ještě dnes o bezpráví jako o jednání v souladu s právem podle mne znamená, že mluvčí nepochopil první dodatky americké Ústavy ani Norimberský proces: Ti u moci něco nesmí, ani když mají souhlas většiny či jakousi oporu v zákonu. Bezpráví by nikdy nemělo být „v souladu s právem“, to je podle mne podstata myšlenky občanských a lidských práv; kterou mnozí nechápou.