Státní svátek 8. květen, dnes zvaný „Den vítězství", je svátkem svérázným nejen proto, že politici mění jeho datum i zdůvodnění. Například v roce 1990 zákonodárci ještě potvrdili jako den sváteční 9. květen, ale ten místo sporného „Dne osvobození Československa Sovětskou armádou" měl nově být sporným „Dnem osvobození od fašismu“. Nejen podle Ferdinanda Peroutky totiž slavným výsledkem „války proti fašismu" bylo, že „byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá". Že zmatený výsledek postihl i našince, dokládá např. historik Petr Placák v knize „Gottwaldovo Československo jako fašistický stát".
Já nepamatuji to slavené „osvobození", dnes „vítězství", neb až o Únoru 1948 jsem byl aspoň mrnětem. Zvídavost mne ale dovedla k názoru, který mi v úvodu k již zmíněné knize potvrdil Petr Placák, že tehdy zvítězil politický „systém založený na předstírání".
V duchu teze Edvarda Beneše o kontinuitě „osvobozeného" státu s předmnichovským Československem byla obnovena platnost ústavy schválené v roce 1920, ale stát byl v mnohém jiný. Noví mocensky vlivní lidé mohli tvrdit, že i k jiné interpretaci práva mají „souhlas lidu", neboť mnozí našinci už nechtěli znovu prožít prvorepublikovou hospodářskou krizi a Mnichovský diktát.
Nevstoupilo znovu v platnost masarykovské „každý občan může říci stát jsem i já"; naopak se každý občan jak za protektorátu mohl stát obětí „očisty společnosti". Na protektorátní „národní očistu" páchanou v duchu teze vyhlášené už demokraty a liberály na německém Frankfurtském sněmu (1848), že „Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, nebo nebýt", navázala jinak zdůvodněná „očista národní a sociální", a opět postihla mnohé lidi, často bez soudu a v rozporu se zákony. „Demokratickými" prvky se staly mj. nucený odsun mnoha lidí, zákaz činnosti některých politických stran, ovlivňování činnosti „nezávislých" soudů, opuštění předvolebních slibů, a také „boj proti nesprávným názorům".
Klement Gottwald prosazoval, podobně jako dnes premiér Petr Fiala, že proti „nesprávným" názorům „mají právo" bojovat složky státu i občané. Když se devět měsíců „po vítězství" brněnští studenti (v „aféře majora Šoffra") vysmáli „zprávám" komunistického listu, vystoupili proti studentům v ulicích dělníci a v tiskovinách mj. i Ferdinand Peroutka - studenti prý rozbíjeli tehdy nezpochybnitelné hodnoty, „národní jednotu" a „přátelství se Sovětským svazem". Už před Únorem 1948 byli občané vybízeni k „upozorňování" na názory „nesprávné“ a proto trestné. Když pak byla za takové popravena i Milada Horáková, opět to bylo „se souhlasem lidu" - pracujících i školních dětí...
Žádné komentáře:
Okomentovat