Jak politici naložili s „vítězstvím“

    V květnu oslavované „vítězství“ vojensky zastavilo plnění plánu kutého už „nejpokrokovějšími“ Němci na Frankfurtském sněmu (1848) - spojit rozdílné národy střední Evropy do německého státu, ve kterém našinci ani v Čechách nemají mít jinou volbu než být Němci, anebo nebýt. Některé způsoby „práce s veřejností“ umožňující válkychtivým německým mocným získávat pro sebe „souhlas lidu“, pak odmítl první kancléř poraženého (západního) Německa, ale převzali je mocní „vítězného“ Československa.

   Ač ČSR měla být založena na rovnosti občanů a každý občan si mohl říci „stát jsem i já“, v obnovené republice mocní vsadili na šovinismus, nesnášenlivost. Tzv. „národní a sociální očistou“ chtěli vyřadit ze společnosti „cizí“ národy a „vnitřní nepřátele“ – buržoazii a lidi „nesprávně smýšlející“. Navázali tím na demokraticky zvolené zástupce Němců, kteří ve Frankfurtu (1848) odmítli rovnost národů, i na dodnes ctěného říšského kancléř Bismarcka, který nálepku „nepřátel říše“ dal mj. katolíkům a socialistům.

   Naproti tomu první zvolený kancléř západního Německa Konrad Adenauer se šovinismu v Německu dosud „tradičnímu“ vzepřel. Podařilo se mu zlepšit vztahy s dlouho „nepřátelskou“ Francií. Jednal se sovětskými představiteli a dosáhl propuštění německých zajatců. Prusům vzkázal, že „Prušák je Slovan, který zapomněl, kdo byl jeho dědeček“. Ač sám byl nacisty perzekuován, už v roce 1946 tlumil démonizování a pronásledování při „denacifikaci“.

  Zatímco u nás začali mocní šířit teze o vině národa za řádění politiků, Adenauer řekl, že „drtivá většina německého národa“ byla odpůrci nacismu. Podle Adenauera je třeba dávat bedlivý pozor na politiky, neb hrstka politiků je schopna zničit to, co vybudovaly celé generace národů.

   Němec Adenauer podobně jako našinec T.G.Masaryk podpořil snahy o dialog, a to slovy, že „nikdo z nás nevlastní absolutní pravdu, pouze argumenty, protiargumenty a prostřednictvím výměny názorů lze doufat, že se pravdě více či méně přiblížíme“. Naproti tomu politici obnoveného Československa se dali do „boje s nesprávnými názory". Ten „boj“ dosáhl jednoho vrcholu politickými procesy „padesátých let“, ale jimi neskončil. Takový vývoj si vysvětluji tím, že „vítězstvím“ neskončila éra vlády těch, kteří „ví“, jak správně musí žít ti ostatní. Jen elitáře poražené vystřídali jiní, také „pracující s veřejností“.

   Jeden z posametových, ministr spravedlnosti za ČSSD 7.4.2004 v PRÁVU poučoval, že u nás jako kdysi v Třetí říši „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“. 21.5.2023 na Národním hřbitově v Terezíně při tryzně za oběti Norimberských zákonů politik z Hradu odmítl křesťanskou tradici, že lidský osud je především záležitostí jednotlivce a našincům uložil, že se musí řídit velezrůdnou tezí, o níž se opíraly Norimberské zákony – musí přijmout odpovědnost za činy, které páchali něčí „předkové“.

   Tento způsob politiky, zdá se, vystihuje parafráze Adenauera: Hrstka politiků ničí schopnost prosazovanou Čechy od reformace po Masaryka - spolužít s lidmi jiného přesvědčení. Oživuje „hodnoty“, proti kterým bojovali lidé celého světa a v pětačtyřicátém (ne)zvítězili.

 ---

Prameny:

Výroky K. Adenauera, které jsou stálým příspěvkem k diskusi o „hodnotách“: https://cs.wikiquote.org/wiki/Konrad_Adenauer

Politik z Hradu 21.5.2023 na Národním hřbitově Terezín https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr/verejna-vystoupeni-a-rozhovory/projev-prezidenta-republiky-pri-terezinske-tryzne-17118

Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, anebo nebýt https://dvojka.rozhlas.cz/805-schuzka-cesi-v-cechach-nemaji-jinou-volbu-nez-byt-nemci-anebo-nebyt-7941076

Slavíme sporné vítězství

   Státní svátek 8. květen, dnes zvaný „Den vítězství", je svátkem svérázným nejen proto, že politici mění jeho datum i zdůvodnění. Například v roce 1990 zákonodárci ještě potvrdili jako den sváteční 9. květen, ale ten místo sporného „Dne osvobození Československa Sovětskou armádou" měl nově být sporným „Dnem osvobození od fašismu“. Nejen podle Ferdinanda Peroutky totiž slavným výsledkem „války proti fašismu" bylo, že „byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá". Že zmatený výsledek postihl i našince, dokládá např. historik Petr Placák v knize „Gottwaldovo Československo jako fašistický stát".

   Já nepamatuji to slavené „osvobození", dnes „vítězství", neb až o Únoru 1948 jsem byl aspoň mrnětem. Zvídavost mne ale dovedla k názoru, který mi v úvodu k již zmíněné knize potvrdil Petr Placák, že tehdy zvítězil politický „systém založený na předstírání".

   V duchu teze Edvarda Beneše o kontinuitě „osvobozeného" státu s předmnichovským Československem byla obnovena platnost ústavy schválené v roce 1920, ale stát byl v mnohém jiný. Noví mocensky vlivní lidé mohli tvrdit, že i k jiné interpretaci práva mají „souhlas lidu", neboť mnozí našinci už nechtěli znovu prožít prvorepublikovou hospodářskou krizi a Mnichovský diktát.

   Nevstoupilo znovu v platnost masarykovské „každý občan může říci stát jsem i já"; naopak se každý občan jak za protektorátu mohl stát obětí „očisty společnosti". Na protektorátní „národní očistu" páchanou v duchu teze vyhlášené už demokraty a liberály na německém Frankfurtském sněmu (1848), že „Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, nebo nebýt", navázala jinak zdůvodněná „očista národní a sociální", a opět postihla mnohé lidi, často bez soudu a v rozporu se zákony. „Demokratickými" prvky se staly mj. nucený odsun mnoha lidí, zákaz činnosti některých politických stran, ovlivňování činnosti „nezávislých" soudů, opuštění předvolebních slibů, a také „boj proti nesprávným názorům".

   Klement Gottwald prosazoval, podobně jako dnes premiér Petr Fiala, že proti „nesprávným" názorům „mají právo" bojovat složky státu i občané. Když se devět měsíců „po vítězství" brněnští studenti (v „aféře majora Šoffra") vysmáli „zprávám" komunistického listu, vystoupili proti studentům v ulicích dělníci a v tiskovinách mj. i Ferdinand Peroutka - studenti prý rozbíjeli tehdy nezpochybnitelné hodnoty, „národní jednotu" a „přátelství se Sovětským svazem". Už před Únorem 1948 byli občané vybízeni k „upozorňování" na názory „nesprávné“ a proto trestné. Když pak byla za takové popravena i Milada Horáková, opět to bylo „se souhlasem lidu" - pracujících i školních dětí...