Kacířské eseje o filosofii dějin Jana Patočky obsahují poznání, o kterém se na evropském Západě dnes veřejně nemluví: Že „velkým přelomem v západoevropském životě zdá se být 16. století... Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí stává se dominantní." Aby se snahám ´mít a ovládat´ dařilo, bylo po staletí omíláno, že vládce vládne z vůle Boží a ti nevládnoucí na tom nic nezmění; a pokud byl zvolen vládcem někdo z rodu nekrálovského jako Jiří z Poděbrad, byl vydáván za méně cenného.
Tuto ideologii nabourala i Francouzská revoluce, během níž se vládce z rodu královského stal řadovým občanem a „Bůh dovolil" ho popravit. Starou ideologii pak střídala nová považovaná za pokrokovou, zmíněná mj. profesorem politické filozofie Noël O'Sullivanem v knize Fašismus: Po roce 1789 se v Evropě za legitimní vládu začala považovat pouze vláda demokratická a mělo se za to, že když si vládne lid sám, budou zabezpečena práva jednotlivců a zachován mír mezi národy.
´Demokracie´ se pak šířila rychle, což podle mne správně vysvětlil George Orwell v eseji o ´politice a jazyce´: Protože neexistuje žádná definice pojmu ´demokracie´, mohli obhájci jakéhokoli režimu chválit ´svého klienta´ jako režim demokratický. Navíc Gustave Le Bon (1841–1931) a po něm další vědecky bádali, jak ovládat dav lidí, aby mj. dal svůj hlas předem určeným lidem. Proto se i „demokraciím“ podařilo zničit Evropu jako dobré místo k žití, kterým Evropa podle Fareeda Zakarii bývala, neb lidé (ale i jejich myšlenky, umění a dokonce i technologie) v jednom místě nevítaní nebo nepovšimnuti se často výborně uplatnili jinde. I za „demokracií“ se válčení více než boji podobá lidským jatkám, na něž vládci z bezpečí ženou skoro celé národy. Vývoj tak zjevně dal za pravdu Platonově tezi, že demokracie, tak jako jiné formy vlády, nese v sobě možnost sebezničení, přerodu v tyranii.
Věřím, že nejlepším z režimů je demokracie - „vláda lidí“; což u demokracie „zastupitelské“ znamená mj., že i mezi volbami mohou svobodní lidé bránit uchvacování neomezené moci „zastupiteli“. Za zlé mám, že já i předci od časů Franze Josefa opakovaně místo „vlády lidí“ zažíváme „vládu lidu“, který podle propagandy je početný, spořádaný a dobrovolně uznává všechen předepsaný řád, pořádek, hodnoty... Takové „vlády lidu“ se dosahuje i pomocí hry popsané O'Sullivanem v knize Fašismus: Jde o to rozhodnout, která (pokroková) skupina ve společnosti vyřadí z „lidu“ nebo zlikviduje jiné (nepřátelské) skupiny lidí za použití státní moci.
O'Sullivan připomíná, že ve XX. století byly takové hry založeny na myšlenkách třídy, národa či rasy; o následcích každé takové hry lze říci, že byly a jsou „nedozírné“. Proto se zajímám o varianty hry provozované u nás. Nehodlám je ale popisovat zde pod štítky ´demokracie´, ´lidé´, neb ty hry nepovažuji za demokratické ani za lidské, ač je hrají „demokraté“ a „lid“.
--
Hlavní prameny:
Noël O'Sullivan: Fašismus. CDK Brno, 2002, 2. vydání. ISBN 80-7325-001-2
George Orwell: Politika a anglický jazyk.
https://is.muni.cz/el/1421/podzim2017/BKA123/um/GEORGE_ORWELL_-_Politika_a_anglicky_jazyk.pdf
Platonova kritika demokracie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Plat%C3%B3novo_pojet%C3%AD_demokracie#Plat%C3%B3nova_kritika
Žádné komentáře:
Okomentovat