„Téměř nepřekonatelné obtíže kontinentální evropské demokracie po minulé válce pocházely z toho, že politické strany si osvojovaly politické funkce, které jim vpravdě nenáležely nebo náležet neměly", napsal během II. světové války Edvard Beneš, a dodal: „Vlastním úkolem a posláním politické strany má býti to, že je nástrojem a prostředkem, s jehož pomocí se přání, zájmy, názory a potřeby lidu formují, projevují a správně vyjadřují". Já s těmi slovy plně souhlasím; problém vidím v tom, že po jejich napsání se i pod vedením E. Beneše skutečnost odvrátila od teorie. Strany si osvojily, co neměly, a naplnily obavy, které vyslovil Karel Čapek v textu Politikum - část straníků se začala k občanům chovat jako nadřízení. Ničí staletou tradici, že u nás je jiný názor pokládán za podnět k diskuzi, zatímco jinde sahají pro odlišnost po zbrani.
Ti, kteří by měli být jen zprostředkovateli vyjadřujícími přání a potřeb lidu, i ti dnes označovaní za demokraty, už za války začali jednat dle principu „my mocní můžeme s lidmi dělat, co chceme". Londýnští se s moskevskými shodli na opatřeních potlačujících práva mnoha zdejších lidí, a (podle historika K. Nedvědického) odmítli řádné právní postupy běžné za první republiky. Přijali mj. princip kolektivní viny, který umožnil odsun českých Němců a trestání našinců. Některým stranám už nepovolili činnost, zato komunisty (podle historika P. Placáka) nechali mylně vyvolávat dojem, že ´mají klíče od ráje´.
12.11.1947 bylo výnosem ministerstva vnitra konstatováno, že za protistátní aktivity nemůže být stíhán občan hlásící se ke komunistickým ideálům, zato kritika státních úřadů mohla být trestána jako ´pobuřování´. Lidé mohli být stíháni i za tzv. nebezpečné názory, mj. pravda o skutečné situaci v Sovětském svazu prý ohrožovala naše spojenectví se Sovětským svazem a nahrávala imperialistům. Pak si stranící provádějící politiku mnohdy opačnou, než slibovali ve volbách, uzurpovali ´vedoucí úlohu´, a poslušní poslanci uzákonili, že toto je demokracie.
Trvalo několik desetiletí, než byla ta politika – prý „komunismus" - uznána za zločinnou, nelegitimní a zavrženíhodnou. Zdálo se, že se opakovat nebude. Podle Ústavy jsme „právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana"; a „státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon." Teorie se však opět liší od praxe.
Zatímco jedni ´nekomunisté´ hecují lidi k boji proti existenci strany s názvem ´komunistická´, druzí vyšli cestou prošlápnutou KSČ. Že „zkratkovitě a trochu surově řečeno stát si může dělat se svými občany co chce", oznámil i ministr spravedlnosti za ČSSD K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU, a ‘státní zástupkyně’ Z. Galková dodala, že to není trestné. I týdeník EURO 3/2011 popsal, jak „se politické strany staly nástrojem k rabování veřejných peněz". I Tomáš Halík (pro magazín MFD 10.5.2012) řekl, že „česká politika páchne rozkladem" a „strany se staly myšlenkově vyprázdněnými podnikatelskými subjekty". Podle Halíka stát postupně ovládla „podnikatelsko-politická aliance, která si pronajímá politiky, aby umožňovali její čachry".
Pak strany koalice SPOLU nabídly ZMĚNU, které řada lidí uvěřila. Po Gottwaldovi i prof. Fiala s kamarilou „musí bojovat proti nesprávným názorům", údajně „vládnoucí" lidé začali být stíháni za názory, a před volbami předložený program byl zásadně změněn. Společnost to štěpí. Jedni zas věří, že problémy demokracie pocházejí i z toho, že politické strany si osvojují politické funkce, které jim vpravdě nenáleží nebo náležet nemají, a pamětliví sametového hesla „kdo má moc musí nést i odpovědnost", se vymezují proti politické třídě. Druzí v tom vidí projevy „nenávisti", které by měly být trestné, jako byla trestná nespokojenost s vládou Gottwaldovou.
Hlavní
prameny: Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra
Kamil Nedvědický: Únor 1948 jako počátek nelegitimního režimu. IN: securitas
imperii 02/2010
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa
