Heydrich by měl radost

    Je znamením dnešní doby „nezapomínat a neodpouštět okupaci", ale mít na mysli jen okupaci z roku 1968 a účastnícím se Ukrajincům, Němcům... často říkat „russáci". Méně se připomíná okupace jiná, během níž ožila jedna stále pokračující snaha.

   Tu méně připomínanou okupaci umožnily čtyři velmoci, které záruky slíbené naší zemi v Mnichově nebraly vážně. Poté, co 14.3.1939 měla německá armáda při okupaci Ostravska první mrtvé, přijali nacistické špičky prezidenta Háchu; a když ho po zdravotním kolapsu oživili, vyhrůžkami ho přiměli dát Čechy pod ochranu „pokrokových nadlidí" a jejich Třetí říše. V rámci „ochrany" pak Reinhard Heydrich rozpracoval tezi, kterou lze označit za ´demokratickou´, neboť zněla už roku 1848 na demokraticky svolaném Frankfurtském sněmu: Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci anebo nebýt. 1)

   Podobně jako akce pobělohorské i Heydrichem připravená radikální „převýchovná" akce měla Čechy konečně odnaučit spolužít i s lidmi jiné „životní víry". Dál tu měli žít jen Češi, kteří přijmou zásadu vyznávanou Němci už od Augšpurského míru - že v jednom životním prostoru všichni musí přijmout „životní víru určenou těmi nejlepšími", tedy vládnoucími. Pádem Třetí říše a odsunem ta snaha neskočila, což nepřekvapuje, neboť politickým stylem bylo Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. 2)

   Nově se Češi měli opírat o „slovanské dubisko", tedy Sovětský svaz vedený Gruzíncem Stalinem; a měli přijmout pokrokový způsob života určený bolševiky, anebo nebýt. Bolševici říkající si komunisté se Ústavou označili za ty „pokrokové a nejlepší z nejlepších". Heydrich by měl radost, že snaha ´převychovat´neskončila, ani když ji vzdali „komunisté hledící k východu".

   Nejnovější vývoj snad souvisí s tím, že už roku 1978 i exkomunisté v exilu ve Frankenu dospěli k závěru, že byl nerozum rozkmotřit se s Němci. 3) Československo pak bylo opět rozděleno a lid je učen, že byli jsme a budem součástí Západu. Co bylo vybráno z rozmanitosti Západu, popsal český spisovatel žijící v Bretani Daneš slovy „nemocí české politiky je elitářství". Jako příklady těch, kteří prý nejlépe ví, jak mají všichni žít, Daneš uvedl kromě Václava Havla i stranu ODA. A člen ODA, po jejím krachu „konzervativec", Čestmír Hofhazl nám pak podsouval tezi o „té naší nesvéprávnosti". 4) Protože se proti elitářství dosud nezvedl rázný odpor, ti „lepší lidé" stále považují lidi jinak smýšlející za „neosoby" - např. russké šváby. Jeden z „elity", známý politik ODS, dnes dopřává lidem zážitky, jaké dřív mívali lidé při slovním běsnění Hitlera či Lenina. Z ukázek jeho rétoriky soudím, že chce řádit hůř než nácci v Lidicích:
Vás Čechy v noci vyhnat z baráku, zabít děti, ženu podříznout vole, zapálit vám barák, a nakopat do tý prdele. Jsou to prosuský filcky, ano, já bych je věšel! ( pramen https://pravyprostor.net/?p=157271 ).

   Běsnícího politika zjevně podpořil i současný prezident osobní návštěvou a společným fotem. Sametový program „kdo má moc, musí nést i odpovědnost" je tak zjevně jako za nácků a bolševiků opraven na „ti nejlepší za nic odpovědnost nenesou".

   Heydrichova snaha, aby tu žili jen „správně smýšlející", už získala dost podporovatelů; Heydrich by měl radost. Necháme-li to tak, naplní se má předlistopadová obava, že ta snaha povede k občanské válce.

Odkazy:

1) Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, anebo nebýt. https://dvojka.rozhlas.cz/805-schuzka-cesi-v-cechach-nemaji-jinou-volbu-nez-byt-nemci-anebo-nebyt-7941076

2) Petr Placák: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Nakladatelství Paseka a ÚSTR Praha-Litomyšl 2015

3) Petr Placák: Dobré dílo: Kontra únor roku 1978. https://babylonrevue.cz/dobre-dilo-kontra-unor-roku-1978/

4) Čestmír Hofhanzl: Naše nesvéprávnost: je z ní východisko? http://www.konzervativnistrana.cz/nazory/nase-nazory/nazor/article/nase-nesvepravnost-je-z-ni-vychodisko.html

Demokracie a stranické špičky

   Nelze popsat historii tak, jak se vskutku stala, neboť nikdo nemá informace o všem, co se kdy událo, ale z informací dostupných nebo vybraných může každý tvořit své interpretace historie. Proto mi mohou ´demokraté z řad politické třídy´ tvrdit, že před 75 lety demokraty zbavil moci 25. února 1948 ´puč´. Já zas mohu ´vědět´ od rodičů a dalších, že stranické špičky demokratů ustupovali bolševikům tak dlouho, až jim ´v Únoru´ žádná moc nezbyla.

   Lid nedůvěřující bolševikům tehdy byl ´vinen´ jen tím, že na výzvu stranických špiček demokratů zachoval klid, důvěru špičkám a sobě víru, že za pár měsíců bude vývoj stejně lidem přehodnocen ve svobodných volbách. Za to, že však u nás „svobodná soutěž názorových politických stran" nadlouho skončila už Únorem 1948 a moc uchvátila jedna parta formálně rozdělená do více ´politických stran´, už nemůže lid, prezident ani ´puč´. Zlý vývoj zato měl ´požehnání´ od poslanců demokraticky zvoleného Národního shromáždění (parlamentu)!

   Poslanci v krizových dnech února 1948 nejednali. Ve dnech 10.-11.3.1948 projednali programové prohlášení ´obrozené Gottwaldovy vlády´ a jednomyslně vyslovili ´vládě´ důvěru. V dubnu 1948 poslanci mlčeli, když stranické špičky zavrhli svobodné volby a zavedli jednotnou kandidátku Národní fronty. Pak poslanci schválili nové zákony a (v květnu 1948) i Ústavu tvrdící, že demokracií je i systém umlčující opozici.

   K tomuto chápání historie mě nenavedli jen rodiče, ale i interpretace shrnuté Karlem Pacnerem v knize Osudové okamžiky Československa:

   Pro tehdejší události většina účastníků jistého semináře v německém Frankenu odmítla použít termín „puč"; Pavel Tigrid má události za „elegantní převzetí moci" a německý historik Ottrid Pustějovský za „něco jako ´plížící se uchvácení moci´..." Autoři řady studií z roku 1968 potvrdili ´bídný, amatérský výkon předáků stran nekomunistických´. Výkon ostudný, neboť i političtí předáci v Londýně byli informování o nebezpečí vývoje, ke kterému pak došlo. Už v červenci 1943 dostali předpověď válečných cílů SSSR od mjr. Jaroslava Kašpara - Pátého z vojenské mise v Moskvě: po vítězství u Moskvy sovětští imperialisté opět zvedli hlavu, a pokud proniknou až do Evropy, pak s armádou půjdou komisaři vycvičení, aby na osvobozených územích ´vytvářeli vůli lidu´ začlenit svůj stát do SSSR nebo z něj mít sovětský ´protektorát´. Proč se po únoru neuprchlí poslanci jednotně podíleli na zločinném vývoji, vysvětlují historici i tím, že poslancům bylo ´vysvětleno´, že jejich další osud se bude odvíjet podle toho, jak budou hlasovat.

   Když ten vývoj vydávali za ´puč´ ti v únoru 1948 moci zbavení demokraté, měl jsem to za jejich další selhání, neb ani dodatečně neanalyzovali, kde udělali odpůrci ´soudruhů´ chyby.

   Když i dnešní bídný, amatérský výkon demokratických stranických špiček provázely řeči o ´únorovém svržení demokratů pučem´, měl jsem to za záměrné, ´soudruhy´ i dnešním premiérem propagované, „korigování informací" o prokázaných historických skutečností. Ti ´demokraté´ potlačují i fakt, že tu demokracie zahynula proto, že v době mezi volbami vládnoucí lid zachoval klid a veškerou moc přenechal stranickým veličinám.