O některé hodnoty Listopadu ´89 jsme (ne)přišli

   Dost věrohodná byla 17. 11. 1989 rozšířená zpráva o údajné smrti studenta Šmída během zásahu silových složek. Snad nejznámější falešnou zprávu novodobé české historie totiž šířily západní stanice pro nás důvěryhodné víc než zdejší oficiální zprávy, a našinci věděli, že manipulativní složky nutí všechny lidi nenávidět ty, kteří dělají Straně a vládě ´potíže´, a příslušníky silových složek učí, že ´potížisté´ nesmí projít.  Proto byla vítána Havlova žádost bojovat proti (lži a) nenávisti jako ´politické hodnotě´.

    Od 18.11.1989 žádali další změny podobných ´hodnot´už nejen jednotlivci. Základem ´socialistické demokracie´ se měla jako za Pražského jara 1968 stát jakýsi „kulatý stůl pro patnáct miliónů lidí“, přičemž každý názor je důležitý a s každým se počítá. Že právě toto tehdy důrazně žádal i hlavní mluvčí a pak předseda Verejnosti proti násiliu Ján Budaj, připomíná dnes Eduard Chmelár.

   V předvečer generální stávky, 26.11.1989, přišlo se svými návrhy i Občanské fórum (OF). Označilo za legální, ale nelegitimní, neobhajitelné, politické zvyklosti, které naše země zavedly do hluboké morální, duchovní, ekologické, sociální, ekonomické a politické krize. OF navrhlo umožnit skutečnou účast všech občanů na řízení věcí veřejných, a zajistit účinné zábrany proti zneužívání politické i ekonomické moci a proti rozvratu právního státu, ke kterému dochází, je-li moc ve státě soustřeďována v rukou vládnoucí skupinky nerespektující samozřejmou zásadu: kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost!

   Že tyto hezké návrhy nebyly vtěleny do trvale platné společenské smlouvy, se ukázalo i v listopadu 2022. Že nejen bývalí komunisté, ale i vůdci Sametu mezi Listopady 1989 a 2022 dokázali ´převléknout kabáty´, dokládá výše zmíněný Eduard Chmelár na Jánu Budajovi - Budaj „dnes ako člen vlády patrí k tým, ktorí hlučne podporujú zavádzanie cenzúry (nech už si ju nazývajú reguláciou, blokovaním alebo akokoľvek)“. Na XTV hlásí z Prahy Petr Macinka, že letošní 17. listopad byl přehlídkou naprosté nenávisti, tentokrát projevované řadou občanů před klidnými silovými složkami. V čele pražského údajně nepolitického pochodu na ´podporu demokracie´ kráčeli politici Vít a Danuše pošpinění (v kauzách STANu, resp. kšeftování s tituly) nerespektováním opět nesamozřejmé zásady ´kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost´.

   Přestože se mluví o ´návratu k Havlově politice´, přišli jsme mezi Listopady 1989 a 2022 i o právo považovat (jako OF) za nelegitimní, když nás mocní vedou do velké krize. Po zrušené  StB má takové ´potížisty´ za nebezpečné i tajná služba ´liberálně demokratické´ Spolkové republiky Německo. U nás s tím trendem zjevně někteří drží hubu a krok.

   Odpověď na otázku, kdy se vývoj zvrtl, nabídl například americký historik James Krapfl, mj. autor knihy Revolúcia s ľudskou tvárou. Podle Krapfla neproběhly diskuse kolem demokracie i na pracovištích, možnosti odvolat poslance, kteří ztratili důvěru, a referenda, pokud se pro ně sežene požadovaný počet podpisů; v prosinci 1989 nastupující ´elity´ tyto požadavky odmítly a lidé to vzdali !!! Později ´demokraté z nové elity´ vyhlásili i své pojetí ´demokracie´, např. „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce" (ministr K. Čermák 7.4.2004 v PRÁVU). Odpověď na dohad, proč ´nové elity´ jako Ján Budaj změnili názory stejně razantně jako kdysi bolševici, možná dal už Jan Werich teorií o ´bidelnících´: Je vždy dobré bydlo býti bidelníkem, různými bidly postrkujícím dav podle přání shůry. 

Co mě učí 17. listopad

   Už 81 let je v řadě zemí světa 17. listopad významným dnem. Roku 1941 Mezinárodní studentská rada vyhlásila 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva a tím nejen studenti vyjádřili svůj postoj ke staletému sporu vedenému i v druhé polovině třicátých let XX. století ve střední Evropě: V Německu strana především mladých lidí, nacionálně socialistická německá dělnická strana, znovu prosazovala nesmiřitelný princip augšpurského míru ´jedna říše, jedno myšlení´. Využívala přitom nejednoznačnosti pojmů a vydávala se za důvěryhodné ´liberální demokraty´ zbavující společnost zla. Lidé měli přijmout jednotný názor (Weltanschauung) a odchylky od něj - dnes zvané ´antisystémové názory´ - nebyly přípustné. V sousedním Československu - jako v českých zemích už za ´reformace´ - se bez ´jednotného názoru´ obešli a i názoroví ´protivníci´ dokázali nějak spolupracovat.

   Když bylo Československo poprvé rozbito a z jeho části se stal ´Protektorát´, se němečtí ´ochránci´ moc zlobili, že se Češi ještě nechovají jako řádní občané Říše. 28.10.1939 i esesáci potlačovali pokojné projevy názorů podle nich ´antisystémových´. Když se Češi ´nepolepšili´ ani při listopadovém pohřbu studenta Opletala, shodli se mocní v Berlíně s Rakušanem z Brannau (Hitlerem) na potrestání i těch Čechů a zvláště studentů, kteří nic neprovedli. 17.11.1939 začaly represe - byly zavřeny všechny české vysoké školy, studenti byli zatýkáni, popravováni, vězněni i v koncentrácích se smrtelnými následky. O akci ´německých ochránců´ informovali svět českoslovenští exulanti a Mezinárodní studentská rada zaujala výše zmíněný postoj.

   Přestože po obnovení Československa bolševici vše západní vydávali málem za dílo ďáblovo, na západě vyhlášený Den studentstva uznávali. Povolili i pražskou připomínku událostí ze 17.11.1939 padesát let poté; ale prý s podmínkou, že po vzpomínkové akci účastníci nepůjdou hromadně do centra. Co se 17.11.1989 po akci událo, znám ze svědectví vysloveného při pozdější replice ´návratu´. Lidé byli zastaveni ve Vyšehradské ulici a pár jich bylo zadrženo; ostatní se zadržených nezastali a pokračovali na Národní, kde se nikdo nezastal jich.

   V  roce 1989 nešlo o první násilí moci proti lidem, ale toto bylo doplněno o šíření nepravdivého ´názoru novináře disidenta´ o smrti studenta Šmída. V dalších dnech na řadě jakýchsi Hyde Parků zněly ´antisystémové názory´, a 27.11.1989 proběhla generální stávka (na mém pracovišti s účastí 90%) podporující mocenské změny. Změny mocenské, jak potvrzuje wikipedie, provází změněný postoj moci k Mezinárodnímu dni studentstva a způsobu spolužití.

   Noví ´zmocněnci lidu´ proti Mezinárodnímu dni studentstva brojili. Uzákonili 17. listopad jako Den boje za svobodu a demokracii, intenzivně připomínaný a propagovaný, a Mezinárodní den studentstva z kalendáře vypadl. Zdůvodňovali to tím, že Den vyhlášený na Západě byl ´svátkem komunistickým´. Jejich akce nezůstala bez reakce a roku 2019 se novelou zákona Mezinárodní den studentstva vrátil do kalendáře významných dnů, přestože i mně přišla výzva, ať podepíši text Klubu na obranu demokracie proti novele brojící. 17. listopad stal ´dvojím svátkem´ - Dnem boje za svobodu a demokracii a Mezinárodním dnem studentstva.

   Ten drobný úspěch ztrácí na významu při zjištění, že i v podruhé rozbitém Československu se daří nutit lidem v úvodu zmíněné ´soužití po německu´. I letos z ´veřejnoprávní´ televize slyšíme, že staří patří na výminek a stát mají přeorganizovat mladí. Proti právu mít ´antisystémový názor´ brojí mocní tu- i cizozemští a Rakušan z Kolína. Využívají přitom nejednoznačnosti pojmů a označují sebe za důvěryhodné ´liberální demokraty´ zbavující společnost zla.  

Fašismus je zatím ´věčný´

  Devátý listopad je „Mezinárodním dnem boje proti fašismu". Boje, který podle řady politiků byl vítězně vybojován ve II. světové válce, ale byl zpochybněn v eseji Politika a anglický jazyk Georgem Orwellem. Svá slova „pokud nevíte, co je to fašismus, jak můžete proti němu bojovat?" Orwell zdůvodnil „slovo fašismus nemá nyní žádný význam krom toho, že označuje ´cosi nežádoucího“. ´Nejasno´ ohledně ´fašismu´ trvá i po Orwellově smrti.

  Řada vědců se sice ´shodla´, že fašismus charakterizují čtyři ideje - nacionalismus, rasismus, korporativismus a iracionalismus, ale Noël O´Sullivan v knize Fašismus zdůvodňuje, proč žádná z těchto idejí nenabízí úplně přijatelnou charakteristiku fašismu. Přestože wikipedie vydává za typické rysy fašismu „zejména autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, fašisté jako Maurice Bardèche právě tyto údajně ´typické rysy´ vydávají za pouhou nacistickou zradu fašistické revoluce a Mussoliniho zradu pravého fašismu. Některé myšlenky podle Bardèchea a dalších ´správně fašistické´ jsou dnes myšlenkami ´mainstreamovými´ - snahy o nadnárodní sjednocení Evropy a kolektivní vedení elitou. ⃰) To by mohlo znamenat, že po II. sv. válce se nemýlili fašisté tvrdící, že minulá válka vlastně připravila cestu konečnému vítězství tohoto hnutí. Proč může být fašismus ´věčný´, uvedl i Umberto Eco v eseji Věčný fašismus: stačí jeden z mnohdy si odporujících rysů fašismů různého druhu a „hned se vysráží fašistická mlhovina“.

  O těch rysech a ani o politickém stylu, který napomohl fašistům k úspěchům a je popsán v knize Noëla O´Sullivana Fašismus, se v českých zemích moc neví. Zato tu známe ´boj proti fašismu´ připomínající ´rasismus´ - zabývá se vnějšími znaky, např. symboly, a mluví o potírání ´podpory a propagace hnutí…´.

  Mně však zatím nikdo nerozmluvil víru, že ´fašismu´ by nebylo, kdyby každý (stejně jako dr. Cílek) uznával, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého. Fašismus je ´věčný´ i proto, že mnoho lidí nechává v klidu počínání principálně podobné řádění fašistů.

  Počínání lidí jako ´Dominátor´ Dominik Hašek, který podobně jako fašisté svůj nápad, že někdo je zločinec, považuje za rozsudek, který je nutno respektovat. A lidí jako předseda demokratické strany, vicepremiér a ministr vnitra právního státu Mgr. Bc. Vít Rakušan, který v říjnu 2022 výzdobou budovy ministerstva dal najevo, že ten, kdo není ´jeho druhu´, přes uzákoněné zrušení trestu smrti patří do pytle na mrtvoly; a toto ´právo na bezpráví´ je stejně jako za nacistů obhajováno ´morálními důvody´. Dokonce i soudce Nejvyššího soudu připouští, že součástí zdejší ´obrany svobody a demokracie´ je to, co páchali fašisté všeho druhu – „modifikuje a přeformulovává se společenská smlouva mezi lidem a vládnoucí třídou, nebo vládou“.

⃰) Noël O´Sullivan: Fašismus; CDK Brno 2002, str. 181