Krok k permanentní studené občanské válce?

 Historii minulosti, jak se skutečně udála, nelze napsat; je možné vytvářet jen historické interpretace, z nichž žádná není konečná. Každá generace má pak právo koncipovat svou vlastní… tím se nezakládá stejná hodnota všech interpretací.“   filosof Karl Popper (1902 - 1994)

 „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat", stojí v úvodu zákona č. 181/2007. Tím zákonem Parlament České republiky zřídil Ústav pro studium totalitních režimů (dále jen „Ústav“), organizační složku státu, která mj. zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci, dokumentuje nacistické a komunistické zločiny…

Správnost tohoto kroku zákonodárců později zpochybnil bezpečnostní analytik Jan Schneider. Podle něj je práce expertů „Ústavu“ „založena na dokumentech Státní bezpečnosti“, které jsou týmiž experty jindy prohlašovány „za ďáblovo lejno“. Jak někteří „historici“ bádají, dokládá kniha Prokopa Tomka Okres na východě 1960–1989 „o různých aspektech činnosti StB vůči občanům“; obsahuje komentované „dokumenty“ StB, ale historik „nemluvil snad s žádným z žijících pamětníků“. Podle Schneidera vytvoření „Ústavu“ „bylo vítězstvím pojetí dějin, před nímž varoval George Orwell“ – zákonem byla rámcově stanovena „konkrétní interpretace dějin“, byly „soustředěny zpravodajské archivy“ a vytvořen Ústav „k jejich prezentaci“. Na dříve položenou otázku, zda „Ústav“ má sloužit ke smíření nebo k permanentní studené občanské válce, Schneider odpověděl „To druhé bylo správně – jak ukázala praxe...“

Podle mne vytvoření „Ústavu“ potvrdilo zkušenost, že instituce vytvořené shůry, aby (často monopolně) „sloužily lidem“, pracují špatně. Ač „Ústav“ má analyzovat příčiny a způsob pádu československé demokracie po roku 1945, dozvěděl jsem se roku 2013 na akci „Ústavu“ od expertky S.Vodičkové, že nechápe, jak u nás mohli bolševici uchvátit moc. To umožňuje dál vytvářet dojem (např. umělci ve filmu Toman), že Únor ´48 rozhodli ozbrojení dělníci, ač to odporuje analýzám tehdejšího „pádu demokracie“, které znám.

Když historik „Ústavu“ známý z volební kandidátky ODS Petr Blažek vybádal a zveřejnil, že právnička z konkurenční ANO před desetiletími spolupracovala na jednom korektním článečku s JUDr. Urválkem, navázal na to např. umělec známý z veřejnoprávních médií a z kandidátky do euparlamentu tvrzením, že dáma z ANO, v době Urválkovy zrůdné kariéry prokurátora nemluvně, byla „nejbližší spolupracovnice vraždícího komunisty Urválka“. Bez kontextu zveřejněný drb nedokumentuje žádný „zločin komunismu“, ale podnítil štvanici obvyklou při likvidaci demokratického režimu ve studené občanské válce i druhé (pomnichovské) a třetí (poválečné) republiky. V té atmosféře se od dámy z ANO odtáhl nejeden člověk.

Historie se opakuje. Po „porážce fašismu“ komentoval G. Orwell snahy bránit možné recidivě fašismu slovy „pokud nevíte, co je to fašismus, jak můžete proti němu bojovat?“ – pro mnoho lidí slovo fašismus označovalo jen „cosi nežádoucího". Tři desetiletí po „pádu komunismu“ u nás ví mnoho lidí jen to, že tu bylo „cosi nežádoucího". Proto by měli žijící pamětníci alespoň části dob studovaných „Ústavem“ šířit své interpretace historie, i když pak mohou být „jinak smýšlejícími“ obviněni z šíření „škodlivých informací“, neboť řada „demokratů“ už studenou občanskou válkou nahrazuje Masarykem žádanou diskusi.