Prosaďme zásady programu Občanského fóra

 Počat jsem byl poté, co v Norimberském procesu byli odsouzeni k tvrdým trestům mocní Třetí říše jako spolupachatelé politicky motivovaných zloČINŮ. Narodil jsem se v době, kdy pozorní dospělí se i u nás začali obávat nových politicky motivovaných zloČINŮ, např. ´policie´ na rozdíl od meziválečné předchůdkyně už nebyla apolitická a začala stíhat lid i za vyřčení SLOV prý ´škodících´ záměrům mocných. Školákem jsem se stal po smrti Stalina a Gottwalda, a učili mě milovat soudruha prezidenta a Stranu, neb prý vedou společnost k šťastným zítřkům.

Já i mnozí vrstevníci jsme takovému učivu přestali věřit. Ještě jsme byli školáky, když Strana musela přiznávat, že při ´vedení společnosti´ se její lidé podíleli na řadě politicky motivovaných zloČINŮ.  Dalšími činy nám Strana vzkázala, že je velký rozdíl mezi námi malými lidmi a Stranou. My byli často všichni trestáni jen proto, že někdo z nás prý něco provedl. Strana plná spolupachatelů politicky motivovaných zloČINŮ viníky netrestala; když nechala zavřít např. exministra vnitra Rudolfa Baráka, bylo to jen za obyčejnou zlodějinu. Místo toho na téměř tři desetiletí vecpala do Ústavy, že i neodsouzení viníci patří mezi vedoucí silu ve společnosti i ve státě, mezi nejaktivnější a nejuvědomělejší občany.

Kritika takového stavu byla dlouho státem chápána jako ´ideozločin´, připuštěn byl až kritický program Občanského fóra z 26.11.1989. Ten slovy zdůraznil mimo jiné, že „po dlouhá desetiletí se nerespektovala samozřejmá zásada: kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost. Všechny tři základní moci ve státě - moc zákonodárná, výkonná a soudní - splynuly v rukou úzké vládnoucí skupiny... Tím byly rozvráceny základy právního státu."

Ze ´sametové změny´ vzešlá moc si pak vysloužila od prof. Zdeňka Mahlera označení „vláda hloupých Honzů". Nepřijala pomoc těch, kteří se v čase zdejších zloČINŮ v exilu stali výbornými odborníky ve vědě, v průmyslu a v obchodě. V čele státu se ocitli i lidé (nejen podle mne) podezřelí z osobního podílu na politicky motivovaných zloČINECH, zpočátku např. Marián Čalfa, Alexander Dubček. Vývoj pak v řadě směrů potvrdil pravdivost úsloví, že staré psy novým kouskům nenaučíš; že spíše oni budou učit nové generace. Každopádně se více než tři desetiletí po Sametu děje mj.:

Nejen známý pražský sociolog s dvěma doktoráty i spolupachatele zloČINŮ, dříve chválené Ústavou, hodnotí jako ´elity´, tedy lidi nejlepší z nejlepších. Bývalý učitel, dnes vicepremiér, ministr vnitra, poslanec a šéf strany v jedné osobě mluví o některých lidech jako o ´hmyzu´ (jako dříve Lenin) a zřizuje politickou policii (jako dříve Džeržinskij). Takové akce mocných vyvolávají reakci.

Podle mne by cestou k řešení krize mohlo být prosazení zásad programu Občanského fóra z 26.11.1989. Příznivcům současného krizového vývoje můžeme připomínat, že legitimní zákony označují zřízení trestající lidi za SLOVA jako ´zločinné a zavrženíhodné´; a že nejen Norimberský proces připomíná mocným, že jejich moc není neomezená.

Krok k permanentní studené občanské válce?

 Historii minulosti, jak se skutečně udála, nelze napsat; je možné vytvářet jen historické interpretace, z nichž žádná není konečná. Každá generace má pak právo koncipovat svou vlastní… tím se nezakládá stejná hodnota všech interpretací.“   filosof Karl Popper (1902 - 1994)

 „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat", stojí v úvodu zákona č. 181/2007. Tím zákonem Parlament České republiky zřídil Ústav pro studium totalitních režimů (dále jen „Ústav“), organizační složku státu, která mj. zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci, dokumentuje nacistické a komunistické zločiny…

Správnost tohoto kroku zákonodárců později zpochybnil bezpečnostní analytik Jan Schneider. Podle něj je práce expertů „Ústavu“ „založena na dokumentech Státní bezpečnosti“, které jsou týmiž experty jindy prohlašovány „za ďáblovo lejno“. Jak někteří „historici“ bádají, dokládá kniha Prokopa Tomka Okres na východě 1960–1989 „o různých aspektech činnosti StB vůči občanům“; obsahuje komentované „dokumenty“ StB, ale historik „nemluvil snad s žádným z žijících pamětníků“. Podle Schneidera vytvoření „Ústavu“ „bylo vítězstvím pojetí dějin, před nímž varoval George Orwell“ – zákonem byla rámcově stanovena „konkrétní interpretace dějin“, byly „soustředěny zpravodajské archivy“ a vytvořen Ústav „k jejich prezentaci“. Na dříve položenou otázku, zda „Ústav“ má sloužit ke smíření nebo k permanentní studené občanské válce, Schneider odpověděl „To druhé bylo správně – jak ukázala praxe...“

Podle mne vytvoření „Ústavu“ potvrdilo zkušenost, že instituce vytvořené shůry, aby (často monopolně) „sloužily lidem“, pracují špatně. Ač „Ústav“ má analyzovat příčiny a způsob pádu československé demokracie po roku 1945, dozvěděl jsem se roku 2013 na akci „Ústavu“ od expertky S.Vodičkové, že nechápe, jak u nás mohli bolševici uchvátit moc. To umožňuje dál vytvářet dojem (např. umělci ve filmu Toman), že Únor ´48 rozhodli ozbrojení dělníci, ač to odporuje analýzám tehdejšího „pádu demokracie“, které znám.

Když historik „Ústavu“ známý z volební kandidátky ODS Petr Blažek vybádal a zveřejnil, že právnička z konkurenční ANO před desetiletími spolupracovala na jednom korektním článečku s JUDr. Urválkem, navázal na to např. umělec známý z veřejnoprávních médií a z kandidátky do euparlamentu tvrzením, že dáma z ANO, v době Urválkovy zrůdné kariéry prokurátora nemluvně, byla „nejbližší spolupracovnice vraždícího komunisty Urválka“. Bez kontextu zveřejněný drb nedokumentuje žádný „zločin komunismu“, ale podnítil štvanici obvyklou při likvidaci demokratického režimu ve studené občanské válce i druhé (pomnichovské) a třetí (poválečné) republiky. V té atmosféře se od dámy z ANO odtáhl nejeden člověk.

Historie se opakuje. Po „porážce fašismu“ komentoval G. Orwell snahy bránit možné recidivě fašismu slovy „pokud nevíte, co je to fašismus, jak můžete proti němu bojovat?“ – pro mnoho lidí slovo fašismus označovalo jen „cosi nežádoucího". Tři desetiletí po „pádu komunismu“ u nás ví mnoho lidí jen to, že tu bylo „cosi nežádoucího". Proto by měli žijící pamětníci alespoň části dob studovaných „Ústavem“ šířit své interpretace historie, i když pak mohou být „jinak smýšlejícími“ obviněni z šíření „škodlivých informací“, neboť řada „demokratů“ už studenou občanskou válkou nahrazuje Masarykem žádanou diskusi.