Jako malého mě rodiče
učili jednat „civilizovaně“. Abych se k druhým choval tak, jak bych chtěl,
aby se oni chovali ke mně; abych nelhal a pokud někomu ublížím, měl
bych chtít to napravit. Politici, s výjimkou nedlouhého období šedesátých
let, však takové soužití nepřipouštěli, neb narušovalo jimi vedenou „očistu
společnosti“ tehdy zvanou třídní boj.
Když
o Listopadu 1989 politici Občanského fóra (OF) přišli se sloganem nejsme jako oni, s analýzou
příčin společenské krize a s odlišným
programem pro budoucnost, věřil jsem, že „civilizované soužití“ se tu stane
běžné. Nestalo se, a já na otázku co
opravdu přinesl Listopad 1989, odpovídám zklamaně především změny názvoslovné. Mimo jiné politici považovali za podstatné
předlistopadový režim, jenž byl tzv. reálným
socialismem, v němž jsme měli shromažďovat
síly pro přechod ke komunismu, prohlásit za „komunismus“.
Zůstali jako oni v mnoha bodech
podstatných pro mne. Neodstranili některé nešvary, jež podle OF
vedly režim do krize - např. nepovedená
digitalizace stavebního řízení odhalila, že stále není respektována samozřejmá zásada kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost.
Nenaplnili zásadní cíl, o který OF
slíbilo usilovat – aby stát byl právním,
demokratickým, v duchu tradic československé státnosti a v duchu
mezinárodně platných zásad, vyjádřených především ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických
právech. Místo toho tu podobně jako v letech 1939 -1989 řada lidí v rámci
„očisty společnosti“ považuje za své právo ubližovat druhým:
Mocensky vlivní opět zařazují lidi i bez řádného
soudu do tzv. „nepřátelských skupin“ (nyní např. extremistů)
a omezují jejich právo podílet se na společenském životě. Jiní necivilizovaní demokraté chtějí takto
onálepkované zbavit i života.
Když jsem byl mladý, obdobnou společenskou atmosféru
v Gottwaldově ČSR dospělí přirovnávali k atmosféře v německé
Třetí říši. Dnes já společenskou atmosféru v republice Petrů Fialy
(profesora) a Pavla (generála) přirovnávám k necivilizované atmosféře
Gottwaldovy ČSR.
Během téměř osmi desítek let mého života vývoj dává za pravdu
slovům Ludvíka
Vaculíka z šedesátých let XX. století: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať
ji vykonává kdokoli… Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na
zdraví.
Věřím však, že změna je možná.
