27. června 1950 byla ´popravena´i Milada Horáková. Po Sametu naši zákonodárci učinili
z 27. června významný
den. Má připomínat perzekuované
a usmrcené oběti zločinných politických procesů, ale podle mě nese neodpovídající
název Den památky
obětí komunistického režimu.
Politické procesy spojené
s perzekucemi a usmrcováním nebyly páchány jen v režimech
´komunistických´. Ve svobodnějších časech Pražského jara, už
před rokem 1968, tezi zdá se, že
moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli podpořili jak pamětníci způsobů vlády Franze Josefa, tak i historici.
Posametoví zákonodárci se připojili
k sémantické revoluci vyhlášené Václavem Havlem v závěru hry Zahradní slavnost, že dnes
už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy
jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme, že A může často zároveň
být B…
Předlistopadový režim
nevedl společnost ke komunismu, jak tehdy předvídala Ustava.
Stálý
nedostatek nějakých potřeb naučil lid pravidlu ´kdo nekrade, okrádá rodinu´. Až sémantická revoluce dovolila
zvát ´komunismem´ režim, který komunismem nebyl.
Já osobně bych asi musel vrátit diplom mé alma mater, kdybych se s touto ´revolucí´ smířil. Zastávám názor, odposlechnutý na veřejném senátním slyšení, že nemáme zaměňovat slova bolševismus a komunismus – bolševici se za ideje komunismu začali skrývat, až když byli u moci.
Tezi zdá se, že
moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli,
s výjimkou krátkých období Pražského jara a Sametu dávají
za pravdu opakovaná tvrzení, že ti u moci chrání demokracii a s lidmi to myslí dobře, zatímco opozice slouží
zájmům zrůdného ´strýčka Sama´
či Putina; a že někteří svobodní lidé prý nepatří
do ´vládnoucího´ lidu.
Podle mne je správné připomínat oběti zločinných procesů. Mám však za zlé, že politiky, kteří byli v době procesů u moci a i podle Občanského fóra jsou za procesy spoluodpovědní, známý pražský sociolog nyní řadí mezi ´elity´. Někteří ze spoluviníků se po Listopadu opět stali vrcholnými politiky. Např. Alexandr Dubček, významný aparátčík už v padesátých letech, který v létě 1969 umožnil perzekuci podpisem´pendrekového zákona´. Či Marián Čalfa, za normalizace vedoucí legislativního odboru Úřadu vlády.
Připomínám si oběti zločinů spočívajících v perzekuci a dokonce i vyhlazování velkých částí společnosti z politicko-ideologických důvodů. Zločiny i oběti si zaslouží i odpovídající pojmenování. Příkladem je mi památníček obětem poúnorového teroru před chrámem ve Znojmě-Louce, v německém textu mluvící o obětech stalinského bolševismu. Pro zločinné jednání podporuji anglosaský termín „politicida“.
