Po roce 1789 se podle historika Noël O´Sullivana za legitimní považuje jen vláda demokratická. Mnozí se však zamýšlí nad tím, proč demokracie přichází o důvěru.
Ve čtyřicátých letech XX. století upozornil George Orwell, že neexistují žádné definice demokracie či
demokrata, na nichž bychom se shodli, a proto každý může sebe vydávat
za demokrata a své způsoby za demokratické. A Edvard Beneš přednášel, že diskreditaci demokracie pomáhají
politické strany, jež nevyjadřují
přání, zájmy, názory a potřeby skupin lidu, ale jednají jako spolčení
proti nepříteli často imaginárnímu.
Jako to spolčení v obnovené ČSR jednala Komunistická strana vedená odchovanci kominternovských škol zaměřených na subverzi a rozvrat demokratických struktur. V rámci „boje proti strýčku Samovi a jeho pomahačům“ omezovala demokracii i pomocí zákonů.
Ty přestaly být rámcem určujícím pravidla soužití všech. Už za Gottwalda
podle historika Jiřího Pernese „platily jen pro někoho“;
a podle mého otce, právníka, některé z nich umožňovaly trestat lidi,
kteří nikomu neublížili. Za Husáka Charta 77 oprávněně konstatovala, že mnohá uzákoněná práva lidí
platí jen
na papíře. Když se v roce 1989 lidé z Charty 77 drali
k moci, slíbili že náš
stát „musí být právním,
demokratickým státem“. Když se k moci dostali, minulost se pomaleji, ale
přece, začala opakovat.
Že
zákony opět platí jen pro někoho, jsem pochopil, když ministr Karel Čermák, žák
za Protektorátu a absolvent „práv“ z padesátých let XX. století,
v roce 2004 odmítl uznat ústavní omezení, že státní moc
slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech,
v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a napsal „zkratkovitě a trochu surově řečeno,
stát si může dělat se svými občany co chce“, a ´státní zástupkyně´
Z. Galková rozhodla, že to není trestné.
Pak Petr
Fiala, k Evropanství školený mj. Berndtem Posseltem a Ottou
Habsburkem a pohybující
se v naší vysoké politice už dvě desetiletí, naši na papíře zaručenou svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace
a myšlenky všeho druhu začal omezovat svévolně (nikoli zákonem)
na pouhé právo na korigované informace. Uzákonění trestnosti „neoprávněné činnosti pro cizí moc" za jeho
vlády navrátilo do společnosti obavy, že zákon opět umožňuje trestat lidi, kteří nikomu
neublížili.
Z faktu,
že podobně zneužívají zákony odchovanci různých škol a ideologií, v roce
1967 vyvodil Ludvík Vaculík: Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti
vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. ... Kde vláda pořád a dlouho
stojí, padá občan...
A Ayn
Randová v Atlasova vzpoura
popsala, jak se pomocí „zákonů“ prosazuje „západoevropská hodnota“ citovaná Janem Patočkou – že od 16. století „nikoli starost
o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho
ovládnutí stává se dominantní“:
„Vážně si myslíte, že zákony píšeme proto, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně. Měli byste se s tím smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jedinou pravomoc - zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže nikdy není dost pachatelů, a tak se musí nějak obstarat. Začneme stavět mimo zákon kdeco, až už nebude možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil. Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze. Taková jsou pravidla, taková je hra. Jakmile ji pochopíte, bude s vámi mnohem lepší domluva.“
