„Historii ,minulosti, jak se skutečně udála’, nelze napsat; je možné vytvářet jen historické interpretace, z nichž žádná není konečná. ", napsal mj. sir Karl Raimund Popper a dodal, že právo koncipovat vlastní interpretaci má např. každá generace, ale tím se nezakládá stejná hodnota různých interpretací.*) Proč jsou ta slova pravdivá, vysvětlil mi už před Listopadem i historik, který tehdy nesměl být zaměstnán jako historik.
Po Listopadu sir Popper na Univerzitě Karlově převzal čestnou vědeckou hodnost doktora honoris causa lékařských věd; zato české mocensky vlivné osoby se zjevně začali řídit opakem Popperových slov – „historii ,minulosti, jak se skutečně udála’, my můžeme odhlasovat i uzákonit.“
Připomínám si to i na Nový rok, který je u nás uzákoněn jako ´Den obnovy samostatného českého státu´ (1.1.1993). Já však pamatuji, že samostatný český stát byl obnoven už Ústavním zákonem o československé federaci č. 143/1968 Sb.
Tehdy v roce 1968 ´mocenské špičky´ zbavili Československo suverenity přijetím tzv. Moskevských protokolů, a ´poslanci´ poté odhlasovali ten zákon vyprávějící o suverénním Československu i suverénních národních republikách České a Slovenské - (tehdy ještě „socialistických“) - oprávněných uzavírat svým jménem i mezinárodní dohody. Podle mě ten obnovený český stát ale nebyl suverénní, neboť ´elity´ přijali Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě, a z hlediska historického nebyl ani státem českým. Vždyť Češi po husitských válkách i po pádu Habsburků usilovali o soužití lidí různých názorů, zatímco jejich soupeři na historické scéně pro sebemenší odlišnost sahali po zbrani.
Po Listopadu „disidentská moc“
zbavila republiky přívlastků ´socialistická´, sama však ve volbách v červnu
1992 propadla i proto, že nedokázala najít fungující
model česko-slovenského státu. Strany, které
ve volbách uspěly, učinily prý „demokratické“ rozhodnutí: Nemusíme se národa ptát, když naše mocenské
špičky mají vůli společný stát zrušit. Oživily předlistopadové chápání lidu - má být nejvzornějším národem
na světě, který se nevměšuje ani do vlastních záležitostí. V roce 2000 pak zástupci stran odhlasovali interpretaci,
že mocenské rozhodnutí zrušit Československo bylo „obnovou existující“ České
republiky.
Poté byly „obnoveny“ i další předlistopadové ´hodnoty´: ČR přijímá cizí rozhodnutí tentokrát z ´EU´ a z hlediska historického není státem českým. Mocenské špičky znovu vedou „boj proti nesprávným názorům“ a i pro plukovníka převeleného z Hradu do Strakovky - jako dříve pro nacisty a bolševiky - někteří z nás „nejsou lidmi“ a mají být vyčleněni ze společnosti „příkopy“.
*) Citováno dle Robert Griffin: Modernismus a fašismus. UK Praha 2015, ISBN 978-80-246-3231-5, str. 512-513
